Antonín J. Liehm

Kudy? Kam?

Někdy začátkem září – na Blízkém východě se pořád něco děje – zaútočili v tuto chvíli neznámí pachatelé na americké zastupitelství v Benghází a zabili čtyři úředníky v čele s novým americkým velvyslancem. Den nato mně kdosi zavolal, celý zděšený. Proboha, ptal se, co se teď stane? tohle si přece Američané nemohou nechat jen tak líbit. Zalistoval jsem ve své slábnoucí paměti a už jsem to měl: Císař pán to tak nenechá, zabili jste mu strejčka... Dál už to tazatel znal. Císař pán to tak nenechal, a co bylo dál, si také vzpomínáte. Takže bez starostí.

Vzápětí další událost a telefonát: V ČEZku zabil metylalkohol deset lidí – v tuto chvíli je jich už dvacet, a až budete tohle číst... A nešlo jen o to. Církvi se bude vracet těžce vydělaný majetek, začínají (prý) zavírat korupčníky, vláda už je zase na spadnutí, ministerské škatule se mocně hýbou, co není přišroubované... O tom, že by pravda zvítězila, není řeči. Proboha, co bude dál, takhle to přece nemůže zůstat, někdo musí něco udělat, chtěl vědět tazatel. Kdo? vyjelo ze mě, vy někoho znáte? Ale rychle jsem se uklidnil a hledal pozitivní odpověď: Třeba dá Evropa ještě pár miliard a postaví se obrovské vězení, však si vzpomínáte, s vysokými zdmi a zamřížovanými okny. Pak se zase ty zdi zbourají, mříže i ostnatý drát zmizí a všichni se naučí žít v džungli. Už jsem ty tygry, hady a krokodýly viděl, až mi najednou padlo oko na poslední Literární noviny a hned mi bylo líp: Blaničtí rytíři! Ne že nepřijedou, naopak přijedou a zase nás osvobodí, jako už tolikrát. Až bude nejhůř, samozřejmě, což může nějaký čas trvat. Kde že to spí, odkud přijedou, kam pojedou? Ale taky nemusím všechno vědět, hlavní je, že naděje umírá poslední. To přece už taky dávno známe. Tazatel se zřejmě uklidnil a dál se neptal.

Až se ozval další telefon, co prý říkám americkým volbám. Ve chvíli, kdy tohle píši, jsou do nich skoro ještě dva měsíce, takže se dobře prorokuje. Dobře? Nebo špatně? To bych se zase zapletl, ale najednou mě napadlo, že na žádnou z těch a dalších otázek není jednoduchá odpověď. Třeba zrovna s tou Amerikou. Kdysi zvolila za prezidenta Nixona a znal jsem mnohé, co se chtěli vystěhovat. Pak za čas Reagana. Krásně mluvil, jako herec, sliboval oddlužení země (za jeho vlády se rozjel strmý růst dluhu), vyhlásil hvězdné války (aspoň jako program), což prý zapříčinilo konec Sovětského svazu (že to bylo složitější? ale takhle je to zábavnější), až jsme došli k osmi letům GWB a kdoví jak a kdy se z nich vylížeme, pokud vůbec.

Jenže bychom neměli zapomínat, že už od císaře pána a dávno předtím nebyly jednoduché odpovědi na složité otázky. To jen my, a ne jenom my, jsem si zvykli, že špatné skončí a nastoupí dobré. Kam zmizeli blaničtí rytíři? Odkud vlastně přijeli a kam že to jeli? Zůstaly po nich jen zašlapané stopy ve spleti cest, cestiček a pěšinek, spletenec, který vede tam či onam, člověk nechápe ani kudy.

Vraťme se však k americkým volbám. Obama má jistě pravdu, že i v té Sýrii stojí v tuto chvíli proti sobě dvě poloviny světa a nás musí zajímat, ne která vyhraje, ale aby se do sebe nedostaly. Proto jezdí on i paní Clintonová po světě a hasí, co se dá. Abychom nedopadli jako císař pán. Tentokrát by to ovšem bolelo mnohem víc. I když nás už asi ne. A to je taky důvod, proč Obamovi držíme palce, protože z toho má zřejmě rozum.

Ale co, už jsme přežili ledacos a ledaskoho. Bohužel i dobrého člověka Honzu Šterna, virtuálního člena virtuální redakční rady Listů, který šel po té pleti cest a pěšinek, kam měl od počátku namířeno. Bude se nám po něm stýskat, protože dobrých lidí není zas tolik, a jejich cesty bývají složité, jako svět, ze kterého odešel.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín J. Liehm

Kudy? Kam?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu