Miloš Bárta

Jak kapky proděravěly kámen

Národní archiv a Odbor archivní správy a spisové služby MV vydaly koncem minulého roku sborník samizdatových memorand, dopisů, polemik a jiných textů Čestmíra Císaře z let 1975–1989. Je to záslužný čin, a to nejen proto – jak ukážeme později –, že rozšiřuje naše znalosti o statečném odporu proti politice tzv. normalizace a vývoji opozičního myšlení této doby. Doby, kdy už pominul první šok z úderu zasazeného v srpnu 1968 a v následujících měsících nadějím na demokratickou obrodu socialismu v Československu a kdy už se také rozplývaly iluze, šířené určitými skupinami reformistů, že Husákovo vedení po úlitbě v Moskvě vytvoří v zemi snesitelné klima a vrátí se alespoň částečně k polednové politice. (Mimochodem tyto iluze po jistou dobu choval i autor textů sborníku, jak dokládají nejstarší dokumenty v něm zařazené.)

Je to chvíle, kdy se aktivizuje a zesiluje odpor různých opozičních seskupení nebo jednotlivců proti režimu poslušnému okupantů, kdy se zejména intelektuálové slovy Václava Havla začali pokoušet znovu o vytvoření jakýchsi forem samostatného a nezávislého myšlení. Sborník I kapky proděravějí kámen ukazuje, jaké místo v takto charakterizovaném myšlení zaujímá Čestmír Císař. Po mém soudu je především dáno jeho patnáctiletým zápasem o pozdější Pražské jaro 68 jako podstatnou politickou a morální hodnotu moderních českých dějin. Na této skutečnosti nic nemění srpnová porážka a tím méně hysterie, s níž noví držitelé moci socialismus s lidskou tváří prokleli.

Císař chápe společenské reformní hnutí vrcholící osmašedesátým rokem v širokých historických souvislostech. Spatřuje v něm součást poválečného československého vývoje, přímo navazující na ideu specifické cesty k socialismu. Jejím jádrem byl příznivý poměr sil mezinárodní aréně, daný vzestupem Sovětského svazu a jeho autoritou v naší veřejnosti. Spolu s početnou a vyspělou dělnickou třídou, s inteligencí, sympatizující se socialismem, s demokratickými tradicemi a vůlí překročit poměry první republiky, která ztroskotala za Mnichova – to všechno umožňovalo vytvářet nový řád v souladu se zvláštními československými podmínkami.

Gotwaldovské vedení KSČ se v roce 1948 – a tím méně později – o specifickou československou cestu k socialismu nejen nepokusilo, nýbrž vyhlásilo přibližování k sovětskému vzoru za zákon socialismu. Snaha vnutit středoevropské zemi s pokročilou sociální strukturou i ekonomikou, s moderními institucemi a vyspělou kulturou stalinský model vyrostlý z války, nesoucí znaky polofeudálních poměrů a tomu odpovídajících metod, vytvářela tragickou situaci. Marxova představa řádu osvobozujícího člověka od jakéhokoli útlaku nabývala v sovětské a pak i československé praxi odpudivých a někdy i zločinných forem. Nutně vyvolávala napětí a vyústila do společenské krize.

Císař spatřuje pozoruhodnou sílu socialistické myšlenky ve skutečnosti, že v Československu v závěru šedesátých let nevedl téměř všeobecný odpor k neostalinismu k zavržení socialismu vůbec, nýbrž k podpoře jeho demokratické reformy, k jeho humanizaci. To svědčí o tom, dovozuje autor sborníku, jak hluboce pronikly myšlenky o sociální spravedlnosti, o rovnosti lidí a o jejich svobodě do československé společnosti, do její kultury. Tajemstvím tohoto překvapivého vývoje je prostý fakt – politická, ekonomická, zahraničně politická i kulturní část Akčního programu KSČ z dubna 1968 i způsoby, jimiž měly být uplatňovány, se shodovaly s potřebami, zájmy a očekáváním hlavních společenských sil. Jakmile se pak zápas s domácími konzervativními skupinami přeměnil i pro veřejnost na odpor proti sovětskému vměšování, stal se jednou z kapitol boje za nezávislost naší země a právo lidu určovat svůj vlastní osud. Čestmír Císař velmi přesvědčivě poukázal na mravní základ tohoto úsilí a prokázal, že šedesátá léta tím navazují na velké děje naší minulosti a jsou od ní neodmyslitelná.

To neznamená, že by snad neviděl slabiny reformátorů nebo se domníval, že lze Pražské jaro v nezměněné podobě opakovat v normalizačních poměrech nebo později. Ví, že 21. srpen, Husákův nástup a existenční pogrom na půlmilion stoupenců socialismu s lidskou tváří vytvořil nové podmínky, které to neumožňují. Upozorňoval však, že politické vedení spjaté s Moskvou nevyřešilo jediný společenský problém vyvolaný politikou neostalinských sil, a že tedy návrat před leden 1968 a obnova neostalinismu nemůže přinést řešení. Biľakovské a fojtíkovské klatby nad Pražským jarem 68, pronásledování stoupenců reformního hnutí, předstírání jednoty strany a lidu ani vychloubání domnělými hospodářskými úspěchy nezastřou sterilitu normalizační politiky, ekonomickou stagnaci a úpadek vzdělanosti, školství, kultury a společenské morálky.

Východisko spatřoval Císař v navázání dialogu mezi vedením strany a státu, který by umožnil zastavit zvyšování společenského napětí, dovolil hledat cesty k politickému dorozumění, obnovil dynamiku hospodářství a vytvořil snesitelné ovzduší v kultuře. To by usnadnilo návrat k politice reforem, bez nichž nebylo možno vybřednout z marasmu. S nástupem nového generálního tajemníka KSSS Andropova, po něm Černěnka a v roce 1985 Gorbačova, jejichž kroky Císař od počátku pozorně sledoval, se stupňuje i jeho kritická činnost. Své analýzy uveřejňuje v samizdatových časopisech Diskuse a Ze zásuvky i z bloku a zasílá je i premiérovi Štrougalovi, předsedovi české vlády Adamcovi, velvyslanci SSSR Lomakinovi a některým dalším představitelům moci. Zdůrazňuje v nich, že sovětské vedení, jež kdysi pohřbilo československou reformu, se nyní samo vydává v jejích stopách. Gorbačovova perestrojka a glasnosť nemohou popřít svou inspiraci Pražským jarem – a pro Prahu je toto jaro i nadále smrtelným hříchem! Žádné zaklínání Husáka nebo Biľaka však nemůže zakrýt, poznamenával Císař, ani jejich strach z vývoje v Sovětském svazu, ani občanské oživení u nás doma, ani pokusy jednotlivců z vládnoucí kliky reagovat s větším pochopením na novou situaci.

Přesvědčení Čestmíra Císaře, že návrat základních myšlenek Pražského jara do politické reality umožní obnovit občansky plnohodnotný život společnosti a dovolí dále ho rozvíjet, můžeme označit jako reformně komunistické. Představitelé normalizační moci považovali takovýto postoj za největší nebezpečí hrozící jejich režimu. Avšak někteří Císařovi přátelé doma i v zahraničí, jako on bývalí členové KSČ, v tu dobu už pozici reformního komunismu opustili. V bolestné reflexi se tázali sami sebe i jeden druhého, zda je po tom všem, co jejich generace prožila, po odhalení Stalina, po krvavém potlačení maďarské revoluce a sovětském vpádu do naší země ještě možné hlásit se ke komunistické myšlence. Zda jsou politické procesy minulosti, gulagy i pronásledování disidentů jen omyly, jen odchýlením od jinak zdravého trendu, nebo zda je to projev podstaty systému. O Pražském jaru se Zdeněk Mlynář vyjádřil, že mohlo jen odstranit starý stalinský systém a otevřít cestu novému, který by slučoval nekapitalistické ekonomické a sociální vztahy s politickou demokracií. Teprve na této základně, otevřením celého systému západoevropské politické kultuře, by pak započal další svobodný vývoj společnosti.

Na pozadí těchto názorů je dobře patrné, v jakém směru prohlubuje vydání sborníku I kapky proděravějí kámen poznání ideově politického vývoje domácích odpůrců normalizace, jejich myšlenkového zrání za izolace od západního světa, jejich odvahy nevzdat boj ani tehdy, když drtivé mocenské převaze musí čelit – jako v případě Čestmíra Císaře – jedinec jen s malou skupinou nejbližších. Ze sborníku také vyplývá, že aktivní odpor proti moskevským místodržitelům byl širší, než by se mohlo dosud zdát, a že politická diferenciace proběhla i mezi disidenty s komunistickou minulostí.

Podle mého soudu má zveřejnění Císařových textů nejen historickou hodnotu, ale je inspirující i pro současný společenský diskurs. Nejen pro imponující hloubku znalostí z oboru dějin, sociologie, politických věd a dalších oblastí, o něž Císař opírá své soudy. Především pro jeho schopnost soustředit se na rozhodující problémy, chápat současné otázky v jejich dějinných souvislostech a nikdy nepomíjet jejich mravní rozměr.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Miloš Bárta

Jak kapky proděravěly kámen

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu