Tomáš Tichák

Prostřeno, podáno

Původně jsem chtěl psát o tom, co mě opravdu nejvíc trápí, že totiž už konečně půda zvlhla, ale houby pořád nerostou, alespoň ne v podhůří Oderských vrchů a Nízkého Jeseníku. S výjimkou lišek pomerančových, jedlých sice, ale prý nechutných. Těch je v lese nevídaně, jako by se nám, zoufalým houbařům, vysmívaly.

O čem jsem rozhodně psát nechtěl, je to, čeho jsou plné noviny. Sotva vyprchal metanol, vypukl ten strašlivý skandál s kuličkovou pistolí. Trapná to záležitost od začátku do konce, přičemž trapnost je jak známo navíc nakažlivá. Média, s Českou televizí v čele, chrastavský incident tak dlouho rozpitvávala a rozmazávala, až začal žít vlastním žinantním životem. Kvůli pouhému projevení názoru na ni už se – na rozdíl od metanolu – dokonce opět vyhazuje ze zaměstnání: a nezůstalo u bodyguardů. Ani pověst muže napravo od Čingischána, jak by řekl Ota Ulč, nebyla nic platná premiérově poradci Romanu Jochovi. Stačilo naznačit, že prezident je „kremlofilní ufňukaná bába“, a kde byl Čingischán?

Celičkému národu je teď předepsáno rozdělit se na ty, kdo soudí, že na nejvyššího ústavního činitele byl spáchán atentát, a na ty, kdo to mají za happening, souměřitelný nanejvýš s aplikací tykadel na hlavu hlavy státu. Samozřejmě zde je ještě únikové vysvětlení třetí, konspirační, třeba že v pozadí stojí vyřizování účtů mezi ochrannými a jinými tajnými službami. Ale i takové spiknutí by bylo, přiznejme si, s ostudou jedna černá ruka.

Rozhodně je zajímavé, že ať už se kdokoli hlásí ke kterémukoli názorovému proudu, v něčem se shodují: čin (zbabělý – odvážný – zločinný – pitomý) je odrazem nedobré společenské nálady. Ta se nepokazila nucenou abstinencí, jak by se mohlo zahraničnímu naivovi zdát, nýbrž tím, že ji cíleně kdosi podněcuje a rozdmychává. Kdo? Hradní tajemník Jakl doslova řekl, že to může být kdokoli.

Takže mě třeba napadá toto: Populární seriál Prostřeno v televizi Prima Family je reality show, která se tváří jako zábavný pořad o vaření, ale ve skutečnosti v ní jde o totéž co v proslulém Big Brotherovi – o vyvolávání autentických emocí, které jsou pak předhazovány davu. Mimochodem v médiích už se opouští archaické a málo akční slovo „cit“, emoce jsou totiž cosi mnohem úžasnějšího: dojetí, pláč, vztek, a pokud možno on-line. Emoce nepropuknou v nějaké tlusté knize nebo v pokoutním hovoru dvou lidí. Je nutno vzít nějakou dobrotivou paní, nechat ji upéct roštěnku, namířit na ni kameru a jízlivě jí pak do očí oznámit, že tak vysušené maso nelze v žádném případě pozřít. Paní se upřímně rozeštká a televizní peoplemetry se vesele roztočí. Zapomněl jsem říci, že návštěva u té paní začíná takzvaným šmejděním (stydím se i citovat), tedy domovní prohlídkou s (on-line) pomlouvačnými poznámkami ostatních soutěžících. Dvojice populárních herců to pro lepší účinek ještě komentuje hlasem biletářů pouťového panoptika.

V týdeníku 5+2, zdarma doručovaném do schránek, mi padl zrovna zrak na celostránkový rozhovor s účastnicí té soutěže. Pod titulkem „Do své kuchyně pozvala celý národ“ vzpomíná mladší dáma, jak senzační bylo natáčení a jak skvělý byl televizní štáb. „Evidentně je tato práce baví a vědí, co dělají!... Večer jsem měla bránici zralou na transplantaci,“ popisuje. S ostatními soutěžícími to ovšem už bylo trochu slabší: „Vztahy mezi námi nebyly zlé, ale vše vygradovalo logicky na návštěvě u Zdeňka...“ říká ta žena a připouští, že jí je Zdeňka tak trochu líto.

Nevím sice, zřejmě na rozdíl od většiny národa, co se u Zdeňka stalo, ale muselo to být fakt děsné. A když si představím, že bych měl po ruce kuličkovou pistolku, bůhví jestli bych po ní nesáhl...

Ale nemám, a tak raději vpisuji do vyhledávače adresu www.nahouby.cz a jako každý den přemýšlím, kam se vydat dřív, než skončí babí léto a zhasne poslední naděje aspoň na pár hřibů žlutomasých.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Prostřeno, podáno

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu