Milena Šimsová

Úzkost a strach Konstantina Biebla

Na vzpomínkovém shromáždění Charty 77 pod bezprostředním dojmem z pohřbu Václava Havla se státní účastí vzpomněl Miloš Rejchrt dalších dvou mluvčích Charty: Jana Patočky, který byl pohřben se státní účastí, ovšem v jiném slova smyslu, a Jiřího Hájka, jehož smrt v roce 1993 a následný pohřeb unikl širší pozornosti, natož státní účasti. Rejchrtův text otiskly nejen Listy, ale také měsíčník Protestant, kde na něj reagoval Marek Zikmund, známý nejen evangelické veřejnosti svými proslovy na pohřbech Jiřího Paumera a Josefa Mašína. Ze všech jeho textů vystupuje do popředí vedle obligátního antikomunismu neznalost reálií 50. let a zaujatost vůči členství v komunistické straně kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv.

Často připomínají 50. léta jako doklad zločinnosti komunismu ti, kdo neznají mimo čísla zatčených a popravených vlastně nic. – A tak je nad jiné cenný každý jednotlivý příběh. Nevšední a nečekaný obraz rozvíjejí chronologicky seřazené zápisky, vzpomínky, dopisy uveřejněné i dosud neuveřejněné a texty, které se týkají života a smrti Konstantina Biebla 12. listopadu 1951. Jsou nadepsány citací jeho slov, která, mám pocit, odvádějí pozornost jediným směrem, a tím zavádějí: „Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech.“ Jde o Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla, jak uvádí podtitulek. Kniha má všechny náležitosti, jako je rejstřík. Je hodná pozornosti.

Na přední straně obálky je reprodukce obrazu Jindřicha Štyrského, který visel v pokoji Bieblově a sehrál v příběhu svou roli. Na zadní straně je fotografie Konstantina Biebla, jeho přátel Toyen, Vladislava Vančury, Marie Bieblové a V. Nezvala z roku 1934. Je doplněna citacemi tří základních textů: Nezvalovým záznamem z listopadu 1951, zprávou o nálezu Nezvalových zápisků v roce 2004 a úryvkem z Bieblovy básně. K vydání texty připravili David Voda a Milan Blahynka. Uvedli je zprávou Petra Spielmanna a uzavřeli jeho hodnocením. Třebaže se v něm výslovně říká, „kolik neobjasněného zůstává v dějinách naší kultury“. Je podivuhodné, kolik různorodých textů se editorům podařilo shromáždit, jak působivě až napínavě je seřadili a jaký obraz 50. let jimi vykreslili!

Údaje o životě Konstantina Biebla jsou sporé. Narodil se 26. července 1898 ve Slavětíně u Loun, studoval medicínu, pracoval zřejmě jen občas v zubní ambulanci své matky. Podnikl cestu po Orientu, zvláště na Jávu, která ho bohatě inspirovala. Okruhy přátel nejsou zachyceny příběhy a vnějšími okolnostmi, ale dedikacemi básní: Demlovi už ve dvacátých letech, celých oddílů Jaroslavu Seifertovi, básnických sbírek Karlu Teigovi, „drahé památce Jiřího Wolkera“ a dalším. Překvapující je množství básnických sbírek, které za první republiky vydal. Patřil mezi zakladatele Devětsilu. V roce 1934 počítal Vítězslav Nezval Biebla, kterého znal od 20. let, do nejužšího kruhu Karla Teiga, rok nato mezi surrealisty a v roce 1937 ve svých Moderních básnických směrech vedle Jaroslava Seiferta, Viléma Závady a Františka Halase mezi zakladatele poetismu.

Na okraji mezi životopisnými údaji najdeme zmínky o třech lidech z Bieblova nejbližšího okolí, kteří zahynuli jako sebevrazi. Za první války v Polsku zemřel tak jeho otec, za druhé před hrozícím transportem otec jeho ženy, paní Marie Bieblové, a na konci války dentista, Němec, člen NSDAP, který pracoval v ordinaci jeho matky a bydlel v domě ve Slavětíně.

K vylíčení běhu života v době Protektorátu chybějí podklady. Po roce 1945 pozval Vítězslav Nezval Konstantina Biebla do filmového odboru ministerstva informací, takže byl svým způsobem zaměstnán, i když ho to zřejmě moc netěšilo. Dne 25. února 1948 napsal Vítězslav Nezval do literárního týdeníku Tvorba Dopis Konstantinu Bieblovi k padesátinám. Rozebral a citoval v něm řadu Bieblových básní a vysoce je ocenil.V úvodu i závěru nás zarazí ideologické fráze, jichž vedle životopisných údajů Nezval užil: „Jak bys teď neměl býti mezi prvními, kdo si uvědomili v řadách básnické avantgardy z dvacátých let dvacátého věku, že Tvoje místo není a nebude nikdy jinde než po boku pracujícího lidu a jeho boje za osvobození sociální, lidské a duchovní! Ztotožnil ses s tímto lidem za všech situací...“ „Spadají-li Tvé padesáté narozeniny právě do dnů, kdy náš národ a všechen jeho pracující lid zmobilisoval se k boji za svou dělnou jednotu na obranu pravé svobody a své lidově demokratické republiky proti zbytkům domácí a cizí reakce... spadají ... do dnů obrácených tváří k šťastné budoucnosti...“

Ta šťastná budoucnost se jaksi nekonala. Už po roce v dubnu 1949 zazněly kritické odsudky Nezvalovy poezie a objevila se parodie na soudobou Nezvalovu poezii nazvaná Socialistická láska, na niž Konstantin Biebl odpověděl rozsáhlou básní Manifest Vítězslavu Nezvalovi. Začíná slovy, v nichž vystupuje jejich společná víra a naděje:

„Stárnou stůňou umírají staří bouřliváci
A ti co zbyli mají ještě síly dost
Dokončit tu betonářskou práci
Na mostě přes který přejde zpívající budoucnost“

Ještě nestačil Biebl svůj Manifest otisknout, když v Tvorbě, z níž se postupem času stávala ideologická platforma ústředního výboru KSČ, vyšla na jaře 1950 ostrá kritika básnické sbírky Píseň o Viktorce Jaroslava Seiferta. Kritika se stala jádrem sporu Vítězslava Nezvala a Jana Šterna z Tvorby; na básnický pamflet Zůstali vzadu, v němž Josef Kainar napadl „celou tu bandu předválečných surrealistů a vůbec devětsilskou avantgardu“, Biebl odpověděl polemickým manifestem Zůstali v řadě, kterou právě tak jako zmíněný Manifest Vítězslavu Nezvalovi zařadil do své jediné poválečné sbírky. Ze všech těchto událostí a sporů a tříměsíčního mlčení, které následovalo po vydání Bieblovy dlouho ohlašované a očekávané básnické sbírky Bez obav, která vyšla v červnu 1951, a útoku na surrealisty, mezi něž patřil, i z toho, že se nikdo neozval na jeho obranu, vyrostl Bieblův pocit vlastního ohrožení, násobený starostí o přátele, zejména Vítězslava Nezvala, i o celý další vývoj v kultuře. „V politických sporech stál jsem vždy po boku Vítězslava Nezvala,“ napsal v ten čas do svého životopisu.

Dne l. října 1951 zemřel na srdeční infarkt Bieblův přítel Karel Teige. V témže měsíci konečně v Tvorbě vyšla recenze Bieblovy sbírky Bez obav s druhou částí stati Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře. Bieblova sbírka byla sice kladně oceněna, ale připomenutí jeho účasti na surrealismu a jeho přátelství s Teigem, Štyrským a Toyen (která byla v ten čas už v exilu) bylo zlověstné. Biebl za této situace odjel na týden do Slavětína, kde vedle maminky měl též sestru. V pondělí 12. listopadu se vrátil do Prahy a ve středu nato Svaz čs. spisovatelů ohlásil Bieblovu smrt.

Celkem stručně zaznamenaný příběh života a smrti Konstantina Biebla pokračuje kapitolami, v nichž jsou zachyceny úřední záznamy, Nezvalovy zápisky o posledních dnech a smrti z podzimu 1951, ohlasy „v tisku i netisku“ 1951 – a vzpomínání po letech. Třebaže se v nich opakují základní údaje, jde o nový vhled do událostí smrti, ale i života. Každý projev, vzpomínka, dokument je poznamenán svou dobou, ideologickým zaměřením i funkcí mluvčího. Z poctivé snahy dobrat se pravdy vyrůstají nové a nové otázky. Byla Bieblova sebevražda opravdu jen vyústěním jeho strachu, že bude zatčen, souzen, zemře ve vězení, jak naznačuje jeho výrok? Je jisté, že útoky na Karla Teiga vztahoval Biebl na sebe. S nejbližšími přáteli hovořil o tom, že teprve v budoucnosti se pozná, jestli má pravdu Stalin, nebo Trockij.

Sebevražda jistě souvisela s jeho přecitlivělostí, zranitelností, neměl hroší kůži. „Byl příliš jemná bytost a nevydržel lidsky to, co musíme nakonec všichni se snažit vydržet.“ Těžce nesl nejen to, co ohrožovalo jeho, ale i to, co hrozilo uhubit a uhubilo jeho přátele. Dnes už těžko rozpoznáme, jakou roli hrálo to, že Biebl podle svědectví přátel nerozlišoval přesně mezi reálnou skutečností a vnitřním snovým světem, v němž žil a který byl za určitých okolností pro něj určující. „Byla v něm nejasná hranice mezi reálně žitým a žitým pouze niterně.

Pozoruhodná je v tomto směru snová vzpomínka Františka Hrubína z 60. let. „Budu sedět sám u stolu, a budou už mrtví Halas i Hora i Hořejší, budu sedět sám, rozumbradům pro strach, kmotrům k zlosti, nikde na světě v tu chvíli nebude pro mne místo tak hořké a pusté. Objevíš se ve dveřích, Kosťo, s úsměvem na mne upřeš ty zvláštní oči a přisedneš si ke mně. Pohladíš mě po ramenou a řekneš svým útlým hlasem: ,Uvidíš, brzy to bude zase dobrý!' Budeš mi držet ruku – a já nebudu v tu chvíli vědět, zdali mě držíš nad propastí letmo zahlédnutých vesmírů, kam vrhají se básníci, nebo zdali se držíš mne.“ (143)

Do těžko řešitelné situace se Biebl dostával tím, že do posledních chvil zůstával zásadním vyznavačem víry v poslání komunistické strany. Byl jejím členem zřejmě od roku 1921, nepřestával věřit v pravdu a v konečné vítězství revoluční myšlenky. Viděl však, jak ideál, jemuž se v mládí upsal, se v praxi zlověstně deformuje. Útržky zaznamenaných rozhovorů dávají nahlédnout do propastí, které se tím před Bieblem otevíraly. „Že by ten ideál bylo cosi tak dokonale jiného, než se nám jevil?“ Nebyla tato otázka vlastní příčinou jeho smrti?

Už název poslední sbírky Bez obav napovídá, kolik obav ji provázelo. Je to výběr jeho básní z let 1940–1950, do něhož vědomě nezařadil ty básně, které by se mohly jevit jako neaktuální a subjektivistické. Naopak je plná veršů, které, jako by doufal, že dojdou ocenění:

„nevíru v lidstvo
odmítá každý z nás
každý, kdo s tebou věří
v dělnickou třídu
v sílu a tvořivost
pracujících mas,
každý, kdo miluje Sovětský svaz“

Jenže do sbírky pojal i svrchu zmíněné verše, jimiž chtěl zaštítit Vítězslava Nezvala. Sám pak se obdobného zastání, na které čekal, nedočkal.

Ojedinělé svědectví zachytil v roce 1956 Jaromír Měšťan ve své exilové sbírce v Básni na smrt Konstantina Biebla. Aspoň úryvek:

„... Tady mě cosi mrazí.

Jsou to medúzy z obrazu paní Toyen.
Nebo ten bílý sníh na klobouce?

Já vím žes měl rád
Utiskované Chudé Zdeptané
Vyděděnce
Žes neměl rád násilí
Že myslíš na pronásledované
Hladové Na Číňany Na neúrodu rýžových polí
A na Javance

Ale rozhlédl jsi se kolem?
Slyšíš okáč dětí a žen
Kletby z cel Pankráce?
Vím, že slyšíš Slyšíme všichni
Proč klopíš oči
Stačí sklopit je nad bídou těchhletěch skutků? (128)

Měšťan poukazuje na to, o čem se v záznamech zachycených v Praze nemluví. Že totiž vedle úzkostí a strachu K. Biebla o sebe a přátele byla tu hrůzná situace celé společnosti. V posledních řádcích knihy se píše: Na otázku, proč Vítězslav Nezval napsal báseň Stalin, odpověděl Jan Werich, že ze strachu o život.

V září 1948 se Gottwald podřídil Stalinově směrnici o „nevyhnutelném zostřování třídního boje“, které mělo zahájit světovou socialistickou revoluci. Skončila spolupráce se Západní Evropou a USA z druhé světové války. Začala studená válka. Myšlenka vlastní československé demokratické cesty k socialismu, kterou do této doby Klement Gottwald proklamoval, byla „hozena do koše“, napsal ve svých pamětech Jiří Hájek. Na ministerstva do Prahy přišli sovětští poradci. V zemích sovětského bloku začala vlna zatýkání a inscenovaných procesů. Vedle čelných demokratů, kterým se nepodařilo včas utéci do exilu, byli u nás zatýkáni příslušníci protinacistického odboje a též komunisté. V únoru 1951 se octlo ve vězení celé vedení StB, která až dosud prováděla represe. Řada lidí byla popravena.

Bieblovo domnění, že proto, že byl označen jako trockista, je hlídán a sledován policií, se po letech v archivech nepotvrdilo. Jenže proč při prohlídce Bieblova bytu po jeho smrti byl přítomen člověk z odboru „trockistů“? Bylo opravdu důsledkem toho, že Bieblův případ byl Bieblovou smrtí uzavřen, že se tolik dokumentů ztratilo nebo bylo skartováno?

Otázek, co vše vedlo Biebla k sebevraždě, přibývá. Nejde však o minulost. Sebevražda sama vede k hlubokému zamyšlení.

Konstantin Biebl byl komunista. Jeho stranická příslušnost a vize sociálně spravedlivé společnosti pro všechny v demokratických poměrech první republiky byla součástí jeho poezie i přátelství s druhými, i těmi, jejichž politická orientace byla jiná. Verše z doby druhé světové války a let poválečných známe jen částečně. Většinu jich spálil necelý týden před smrtí ze strachu, že by mohly být podkladem jeho policejního stíhání. Do sbírky Bez obav, vydané v červnu 1951, vybral ty verše, o kterých si myslel, že ho před postihem zaštítí. Že by ho ochránilo před ideologickou čistkou to, že byl komunista a člen strany od samotného začátku, nepadalo v úvahu. Byla vize spravedlivé společnosti Konstantina Biebla totožná s tím, co se tu odehrálo po roce 1948?

Není paušální odsuzování komunistů za všechna ta zatčení a popravy jen pokračováním toho nejhoršího, co se tu prosadilo v 50. letech? Nemáme se spíše vrátit k tomu nejlepšímu, co tu bylo v době první republiky – k demokracii, která jde ruku v ruce s úsilím o sociálně spravedlivou společnost, v níž mohou žít důstojně všichni, ne jen někteří?

Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla, připravili David Voda a Milan Blahynka, Knihovna Listů, Burian a Tichák, Olomouc 2011, 224 s., doporučená cena 250 Kč

Milena Šimsová (1932–2022) byla historička, editorka a publicistka.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Milena Šimsová

Úzkost a strach Konstantina Biebla

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu