Ladislav Šenkyřík

Premiér v nedbalkách aneb Možná to ti mladí mají opravdu jinak

Nešlo samozřejmě ten výrok nezaznamenat, pan premiér si konečně vytesal pomník. Jistým překvapením je, že svým dalajlamismem a schvalováním Putinovy vlády pevné ruky zřejmě – alespoň podle informací z jeho okolí – nechtěl, jsa ve vládních úzkých, jen podkuřovat panu prezidentovi, nýbrž vyjádřil své niterné přesvědčení. Což o to, podle hlubokého politického a tak trochu i společenského mlčení se zdá, že vyjádřil názor značné části naší společnosti, dodnes trpící mindrákem z mládí stráveného v buňkách Socialistického svazu mládeže, což se nejvíc projevuje právě na takzvané pravici v generaci pana premiéra.

Doba se valí mílovými kroky a my, co z nejrůznějších důvodů zůstáváme pozadu, sotva stíháme sledovat její záda, natožpak abychom drželi prst na jejím tepu. Zdá se, že se cosi opravdu přelomově mění. Podobně jako se poslední pamětníci holocaustu obávají, že po smrti posledního z nich začne být nahlížena jedna z nejhrůznějších epizod lidských dějin jinak, začíná se už cosi měnit i v nahlížení minulosti ještě zcela nedávné, přinejmenším z historické perspektivy. Napřed možná nepatrně, dotykem motýlího křídla, ale co za sto let? Na druhou stranu, vzpomínám si na vtip nebo snad jen rčení z druhé třídy základní školy, jehož pointou byl údiv nad existencí nějaké nehorázné pitomosti ještě „dvacet let po válce“ – připadalo nám to tenkrát jako opravdu hodně dlouhá doba. Bodejť ne: trojnásobná délka našich tehdejších životů.

To teď u nás očividně dupeme úprkem jako stádo slonů vyplašené ruskými lovci. Skutečně: dovolil by si ministr obrany a někdejší můj kolega z výrobního družstva invalidů pana premiéra v jeho nehoráznostech podpořit (byť k tomu stydlivě špitl, že by „volil jiná slova“), kdyby dosud žil Ivan Jirous nebo Václav Havel? Měl by to, myslím si, přinejmenším těžší.

Nám ale nejenže mravní autority chybějí, my po nich ani moc netoužíme. Vždyť přece dobře víme, že svět je prohnilý, všem jde jenom o peníze, nejsme naivkové, a koneckonců ani s manželkou to už není, co bývalo.

Zatímco nám starším nezbude než si svůj komunismus a jeho témata odnést s sebou do hrobu – a nedokážeme-li svůj odkaz smysluplně předat, jak se alespoň zdá, že se stane, bude to jistě jen naše vina –, nezorientované (ach, tak sladce, až jde z toho hrůza) mládí tápe ve svých tématech nezatíženě, zocelené na přece jen lepších školách, případně i na školách celosvětově nejlepších. Tak jsme se v reakci na výrok ministerského předsedy od jedné sličné studentky také dozvěděli, že se nemáme kvůli vysloveným názorům na Rusko a Čínu co divit právě nyní, když nás vlastně celou dobu nezajímá brutální porušování lidských práv v USA a v podobných prožluklých zemích.

Vlastně ale nevím, o čem to vypovídá. O jedné vyšinuté mysli, která se vyšinula možná jen v touze po originalitě? O stavu výuky politologie? O tom, že mládí má právo na svůj idealismus, byť nám pak občas upře i tu dědovu mísu? Sympatie k revoltujícímu mládí jsem nikdy nesdílel. Člověk má přece proti systému v jeho odpudivých projevech revoltovat celý život. A právo na omyl nemá jen v mládí. O to pečlivěji by si měl hlídat, aby svými případnými omyly co nejméně ubližoval. V mládí by mu k tomu měla dopomoci výchova, ta ale není zrovna silným tématem současné společnosti. Tedy ne napřed v revolučním nadšení vraždit či vraždění schvalovat – ale nemusíme chodit tak daleko, stačí třeba „okupovat“, co není moje – a pak zase se stejnou horoucností zpytovat svědomí.

Možná trochu fádní program pro život. A asi se nehodí do doby, která jako vrcholnou životní metu uznává „zážitek“. Inu: Say no to the devil.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Premiér v nedbalkách aneb Možná to ti mladí mají opravdu jinak

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu