Domácí páni? Nájemníci? Dědicové?

Odpovídají Josef Šmajs a Jan Novotný

Jak se domácí zachová k nájemníkům, kteří čím dál bezohledněji poškozují dům? Vypoví je, nezmění-li se po opakovaných varováních. Čtenář snad ví, o čem mluvíme: nájemníky jsme my lidé, domem i domácím je Země. Většina nájemníků je pohlcena krátkodobými naléhavými problémy a narůstající konflikt jim uniká – pokud se o něm vůbec doslechnou, bagatelizují jej. Neměli bychom těm, kdo nás varují, naslouchat pozorněji?

Josef Šmajs

Filozof, kterému nechybí technické a přírodovědecké vzdělání, profesor Masarykovy univerzity, otevírá problém konfliktu mezi přírodou a lidskou kulturou v celé naléhavosti.

Pane profesore, kladete mezi kulturu a civilizaci v podstatě rovnítko. Co bylo a dosud je hnací silou jejich rozvoje, který tolik zrychluje – zejména od průmyslové revoluce – destrukci přírody?

Ano, pojem civilizace v podstatě nepotřebuji, protože pojem kultura se zdá být vhodnější. V souladu s naší běžnou intuicí označuje všechno to, co jsme my lidé vytvořili. Umožňuje například rozlišovat kulturu materiální (v jejím rámci i dnešní techniku) a kulturu duchovní, která je jakoby rozptýleným genomem kulturního systému. Otázka hnací síly vývoje kultury je ovšem velmi zapeklitá. Bráním se tomu, abych příčinu viděl jen v biologické posedlosti člověka aktivitou a tvorbou. Vypadá to sice logicky: motorem přirozené evoluce, která vytvořila všechno to, co jsme nevytvořili my lidé, je přirozená aktivita (zbytková aktivita velkého třesku). Motorem evoluce kulturní je aktivita lidská. Ale je to pravda jen koneckonců. Lidská aktivita má podobně jako přirozená aktivita nejen kumulativní účinek, ale i určitý směr. V případě přirozené aktivity (abiotické a později i biotické) zjišťujeme její mírnou biofilní orientaci, tj. směřování ke vzniku, udržování a rozvíjení života. V případě kulturní aktivity, na kterou jsme neprávem pyšní, vzniká pro běžné myšlení téměř neřešitelný problém. Před vznikem člověka jako biologického druhu byla již naše Země nádherná, vysoce přirozeně uspořádaná. Naši předkové mohli vytvářet kulturu pouze tak, že přirozenou uspořádanost Země rozbíjeli, že káceli a vypalovali lesy, obdělávali půdu, domestikovali zvířata, stavěli sídla atp. Od samého počátku je tedy lidská kultura podle mého názoru protipřírodně orientovaná. Je jakoby nekrofilní. Ale planetě to nikdy příliš nevadilo, je rozsáhlá, ve vodě i na souši oživená, a jistou úroveň kulturní zátěže bez většího poškození unese. Výrazně to vadí až dnes. Ale ani to ještě není podstata problému. Dlouho jsme vlastní aktivitou (prací) poháněli kulturu, aby bylo možné uspokojit základní biologické potřeby rostoucího počtu lidí. Dnes ovšem zjišťujeme, že zboží je ve vyspělých zemích nejen nadbytek, ale že tu lidé, kterých neustále přibývá, přicházejí o práci, že existují lidé neuvěřitelně bohatí a lidé neuvěřitelně chudí. Zjišťujeme, že všichni sloužíme ďáblu, dravému zvířeti, modernímu leviatanu. Vytvořili jsme Golema, jehož šém jsem ztratili. Abychom dnešní situaci zvládli, musíme pochopit kulturu, její skrytou predátorskou orientaci, její nebezpečnou protipřírodnost, která koření již ve staré filozofii a v dílčích přírodních vědách. Ale tohle se na základních školách neučí a na vysokých školách nepřednáší. Naše veřejnost je filozoficky málo vzdělaná, světonázorově je zmatená. Patrně jsem na vaši otázku dobře neodpověděl...

Ve své práci ukazujete nezbytnost a naléhavost základní změny přístupu člověka k Zemi. Země se musí stát respektovanou partnerkou obyvatel, společným domem všech bytostí, nikoliv objektem čerpání a kořistění. Zdůrazňujete, že tomu by se měly učit už děti nejútlejšího věku, ale mají-li učitelé takto vychovávat budoucí generace, musí být sami přesvědčeni. Musí narůstající konflikt mezi přírodou a kulturou pojímat jako nejnaléhavější problém. Jak to zařídit?

Tato druhá otázka mi dává možnost dopovědět to, co jsem pouze naznačil. Kultura je umělý systém s vnitřní informací, jíž ovšem není informace genetická, která integruje biosféru. Kulturu integruje duchovní kultura, pomyslný genom kulturního systému, do něhož patří filozofie, věda i další méně teoretické složky duchovní kultury. Patří tam tedy i nálady, postoje a vzdělanost lidí. Dnes máme vzdělanost vhodnou pro dobu osvícenství, galileovsko-newtonovskou vzdělanost, která šíří světlo rozumu jako dílčí vědeckou racionalitu pohánějící technický pokrok. Máme vzdělanost, která neumožňuje pochopit to, co se dnes se světem děje. Země není jen hmota, těleso, která má těžiště a otáčí se kolem vlastní osy. Země je oživená bytost, Gaia, k níž krví i mozkem náležíme, s níž jsme na život a na smrt spojeni už na úrovni bakterií, které Zemi obsadily jako první. Poškozování a zamořování Země kulturou je zločin, který nemůže napravit ani žádná další kultura, ale ani příroda sama. Pro živou i neživou přírodu platí, že když z nějakého důvodu zanikne nějaká její složitá struktura, například biologický druh nebo jen ložisko fosilního paliva, nemůžeme doufat, že se samovolně vytvoří znovu. Aby Země byla respektována, aby byla pojata jako náš domov, to by se musela změnit celá protipřírodní kultura, musel by se obsahově změnit nynější systém vzdělání. Nadšení a přesvědčení učitelů nemůže stačit. Je to věc odborné způsobilosti a teprve potom didaktické kompetence. Podobně jako nemůže stačit, když máme lásku k přírodě v srdci a musíme bezmocně přihlížet tomu, jak se stavějí nové a nové dálnice, zabírá se další půda, šíří se zbytečný konzum včetně automobilismu, který zabíjí lidi i zvířata. Ale toto by už bylo samostatné téma na jiný rozhovor.

Jak na to, aby se všemi účinnými způsoby postupně, ale dostatečně rychle měnil postoj lidí k domovu – Zemi?

Už z toho, co jsem zde řekl, dobře vidíte, že jednoduše odpovědět neumím. Příroda se v souladu s našimi zájmy změnit nemůže. Řeknu-li, že my lidé musíme změnit nynější útočnou adaptivní strategii kultury na strategii biofilní, k přírodě šetrnou a přírodu ochraňující, znovu říkám jen pomyslné „a“. Lidé jsou biologicky konzervativní, a jak jsem naznačil, jsou konzervativní i kulturně, trvají na tom, co se osvědčilo. Ukázali jsme si to na problému vzdělání. Ale dnešní kultura je globalizovaná, řídí se zájmy světového kapitálu, který dnes vykořisťuje Zemi podobně, jako kdysi továrník vykořisťoval dělníka. Snad teprve tehdy, až se prohloubí světová krize, až ještě více poklesnou zisky velkých korporací a bank, až nastane všeobecné běsnění a propuknou konflikty o vodu, půdu, nerosty a další zdroje, se i v tradičně vzdělaných lidech něco pohne. Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na Čapkovo obvinění vzdělanců, kteří ve své profesní zaslepenosti ještě v předvečer druhé světové války netušili, co se v Evropě děje. Záměrně to přeženu: od poloviny minulého století jsme v otevřené válce se Zemí, ve válce, kterou nemůžeme vyhrát. Jako opilí spotřebou, soutěživostí a růstem nechápeme a neprotestujeme. Podporujeme nebo jen přihlížíme, jak naše predátorská kultura ničí svůj hostitelský systém, na němž existenčně závisí.

Jan Novotný

Fyzik s přírodovědnou, ale nejen erudicí, fyzik, filozof, literát, profesor Masarykovy univerzity a stálý spolupracovník Listů, k tomu dodává:

Obavy kolegy Šmajse sdílím a nejsou pro mě překvapením. Už v mladých letech mě udivovalo, jak málo pozornosti věnujeme nevratné povaze svého čerpání přírodních zdrojů – všímali si toho spíše laikové než odborníci. Nenechávala mě lhostejným ani nenapravitelná degradace přírody, kterou po sobě lidská činnost zanechává. Neobával jsem se přitom, že by to mohlo bezprostředně zasáhnout můj vlastní život – očekával jsem, že naše problematické soužití s přírodou ještě nějakou tu dobu vydrží. Smutek na mě padal z uvědomění, že pokud se jednou, třeba i ve vzdálenější budoucnosti, sami zničíme a způsobíme přitom těžko zhojitelné rány Zemi, vrhá to stín na naši současnou činnost – jaký to má potom všechno smysl? Nebylo by lépe, kdybychom tu vůbec nebyli (jak jsem zjistil na internetu, existuje Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva)? Nebo bychom se měli snažit naši civilizaci rozvrátit a v zájmu budoucnosti potomků zlikvidovat (jak o to usiloval svým manifestem a atentáty Unabomber)?

Představuji si někdy osvíceného vládce, který – v době „řeckého zázraku“ či za renesance – předvídá nebezpečí, k němuž utržení jablka ze stromu exaktního vědění povede. Stačilo by prohlásit hrstku vzdělanců za nebezpečné neznabohy, a hrozba by byla zažehnána. Nemá však vzepětí lidského rozumu, i kdyby v konečném důsledku náš pobyt na Zemi zkrátilo, větší hodnotu než dlouhá, třeba i blažená, ale v podstatě bezcílná existence, kterou stejně příroda jednou ukončí? Nestojí jablko za utržení i za cenu rizika?

A je exaktní složka naší kultury opravdu jen zdrojem zla? Platon má v torzu dialogu Kritias v zásadě jistě pravdivý poznatek, že Řecko bylo v minulosti úrodnější. Proč jeho povrch nyní vypadá „jen jakoby kosti onemocnělého těla“? Příčinu vidí v přírodních katastrofách, zmiňuje se však i o úpadku lesů, které kdysi zmírňovaly erozi a byly materiálem pro největší stavby. Zde však patrně souvislost přímo nepostřehl, ačkoliv se zdá být nasnadě. Některým zkázonosným momentům lidské činnosti bylo možno na základě znalosti přírodních zákonitostí předejít už v předtechnické éře. Naše současné znalosti tuto schopnost nesporně posílily. Jedině díky vědě se (jak se zdá, úspěšně) snažíme čelit ztenčování ozonové vrstvy, které jsme původně vyvolali. V budoucnu možná budeme schopni zabránit zkáze, kterou by vyvolala srážka s asteroidem. Učíme se využívat sluneční energie, která by se jinak rozptylovala nezávisle na nás. Domnívám se proto, že naše vědění a moc je spíše ambivalentní než jednostranně škodlivá. Přijde na to, jak a k čemu jí využijeme.

Neřekl bych proto, že je to galileovsko-newtonovská vzdělanost, která nám brání pochopit, co se se světem děje. (Ostatně Galilei vůbec nebyl necitlivý k organickému životu, na jednom místě ve svém Dialogu právě jej označuje za největší zázrak přírody.) Jistěže se dnes exaktní vědění nemůže doslova držet Galileiho a Newtona, ale něco z jejich odkazu, základní rysy vědecké metody zůstávají nezměněny. I náš neblahý vliv na Zemi a život na ní můžeme přesně vystopovat a pokusit se je zmenšovat jen díky jí. Myslím si proto, že spíše než samotná exaktní složka kultury nás ohrožuje její jednostranné využívání, které jistě souvisí s nepřiměřeným filozofickým výkladem, ale bezprostředně je dáno hodnotovou orientací, zaměřenou téměř výhradně na krátkodobé a ryze ekonomické cíle.

Nechci tajit, že v uctívání a personifikování přírody vidím i určité nebezpečí. Metafory o partnerství a nájemní smlouvě nám mohou zastírat, že příroda či Země nejsou skutečnými smluvními partnery – prostě proto, že na rozdíl od nás „nevědí, co činí“. Spíše bych řekl, že jsme tu jako dědicové, kteří mají dědictví zhodnotit a nikoliv promrhat. Dar, který nám příroda, byť nevědomě a nezáměrně, poskytla tím, že umožnila naši existenci a vývoj, který z nás nakonec učinil vnímající, myslící a jednající bytosti, bychom měli využít tak, aby se i v případě našeho neodvratného zániku dalo říci, že jsme svět svým poznáním a chováním aspoň dočasně obohatili. Tomuto vědomí je ovšem současná konzumní kultura vzdálena. Nemyslím si však, že jeho postupné uvádění do života je cíl zcela neuskutečnitelný.

Ptala se Eva Dobšíková.

Eva Dobšíková

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Domácí páni? Nájemníci? Dědicové?

Odpovídají Josef Šmajs a Jan Novotný

Josef Šmajs

Jan Novotný

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu