Z Afghánistánu přicházejí zprávy, e povstalci pronikají do bezpečnostních sloek Karzáího vlády a snáze pak odstřelují okupanty. Takzvané mezinárodní společenství tím dostává té kuli z dějepisu. Vdyť za starší sovětské akce tamté plynuly zahraniční peníze na výcvik či výzbroj bezpečnostních jednotek loutkových státních struktur, které potom včas prchly z bojiště. Anebo rovnou přeběhly k nepříteli. Nejlíp poté, co zezadu postřílely bratry ve zbrani.
To se pochopitelně děje i při nynější internacionální pomoci. Místní vojáci či policisté jen letos sprovodili ze světa přes padesát vojáků NATO, v důsledku čeho oficiální výcvik pravidelných afghánských jednotek stojí. Ohroeny jsou záměry Severoatlantického paktu dobudovat během času, co zbývá do staení ze země, efektivní místní armádu. Akce povstalců mají proto vedle strategického i ryze propagandistický, diskreditační charakter.
Západ se toti pomalu chystá opustit mnohonárodnostní zemi, kde vojensky uvízl jako nemálo předchůdců. Chce to přirozeně učinit při zachování přijatelného mediálního obrazu, jen je ale tímto vývojem mazán jak školní tabule. Svrení náboenských fanatiků, jim pomáhal do sedla, šlo vcelku hladce. Horší to bylo a je s tvorbou legitimity dosazených korupčníků / obchodníků drogami, s gustem tyjících ze zahraniční hospodářské pomoci...
Nezlomní islámští vzbouřenci, tradičně rychlí a neviditelní nepřátelé, nedrí nejmodernější vybavení, jene jsou ochotni zmírat v boji. Padlý v zápase s nevěřícími zamíří do ráje, jen se však notně vzdálil myšlení technologicky vyspělých nepřátel. Voják rozvinutého světa má zpravidla k smrti strach, e padne ve vzdálené zemi. Daleko od domova, od rodiny a majetku. Ani jeho nadřízeným není jeho skon příjemný. Obzvláště kdy expediční jednotky hltají krizové finance i ivoty bez výsledku a nutnost vemluvit se cimprlich občanům visí demokratickému politikovi na hrdle jako identifikační známka.
Tady právě leí zakopaný afghánský chrt, rasa temperamentní a nezávislá. K minimalizaci obětí na straně okupantů se uívají dálkově ovládané stroje zkázy, ale i kouzla s oficiálními statistikami. V nich nenalezneme ztráty početných soukromých společností, je obchodují se smrtí. Včetně oblastí, kam se ctihodné vlády přeci nevměšují. Nejde o nic malého. Hovoří se o zcela novém průmyslu, v něm nejvýznamnější korporace disponují svébytným oborovým výzkumem; masivní vzestup úlohy soukromých vojenských společností přitom přinesl konec bipolárního napětí.
Eldorádem moderních kondotiérů jsou posud především země černého kontinentu. Zde neopadla móda častých převratů, krvavých občanských konfliktů, případně hroucení státních struktur, je v případě Afrického rohu provází moderní kaperství. Ostatně není vyloučeno, e právě jeho potírání rozmnoí portfolio slueb soudobých vojenských podnikatelů. Vedle dodávek materiálu do garnizón či dejme tomu vyváení latrín se jejich zaměstnanci zabývají třeba ostrahou skladů a významných osob. Leč klidně rovně rozvědkou, výslechem zajatců nebo přímým válčením. Kontraktoři, jak si říkají, nicméně zdůrazňují, e se od oldáků zásadně liší. Pravým posláním je být na správné straně. Tak jest, stačí si vzpomenout na kousky nechvalně známé, dnes u přejmenované firmy Blackwater.
Kdy se nad tím zamyslíme, můeme spadnout do okopu úvah, zda podobně rozsáhlá i sofistikovaná privatizace bezpečnosti – z hlediska klasiků sociologie těko uchopitelný fakt – není nebezpečím pro stabilitu vlastně veškerých společenských zřízení. Včetně liberální demokracie. A největším centrem kontraktorských firem, které vyuívají i zvláštního právního postavení, se staly Spojené státy. První země svobody; stát zvýšené potřeby neviditelných armád. Armád bez hranic.
Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.