Štěpán Steiger

Přistěhovalec v ulici Věčného štěstí

S Bobem Schmitzem nás vloni v New Yorku svedla náhoda. Spřátelili jsme se a přátelství trvá, i když je teď zpravodajem časopisu Marketplace v Číně. Korespondujeme – mě Čína odedávna zajímala, nikdy jsem se tam však nedostal –, a tak když mi popsal následující příběh, požádal jsem ho o svolení přeložit a uveřejnit jej. Teď příběh předkládám.

Je pozdní odpoledne v šanghajské ulici Věčného štěstí číslo 109. Paní Čao Si-lin tu má malý květinový krámek. Zákazník, který právě přišel, hledá čaokal šu – drobný kaštánek, jenž prý pomáhá k bohatství. Paní Čao potřásá hlavou, stromky jí došly, Říká, že by sama nějaký potřebovala.

„Před třemi lety,“ vypráví, „bych mohla mít koncem roku 60–90 000 juanů zisku. Ale poslední dva roky byly opravdu těžké.“ Zisk jí klesl o polovinu. Příčinou je konkurence a stoupající ceny – „všecky šly nahoru“. Domnívá se však, že to překoná. Zažila už horší časy.

Její cesta do ulice Věčného štěstí začala v roce 1992 – roce klíčovém pro Čínu i svět. Právě se zhroutil Sovětský svaz a jeho spojenci ve střední a východní Evropě. Zdálo se, že všude zavládl kapitalismus. Paní Čao byla tenkrát mladou matkou v chudé vesnici v severní Číně, manžel pracoval v uhelných dolech. Jejich život – podobně jako jinde v Číně – ustrnul. Celá země stála na křižovatce: jít dál „socialistickou cestou“, nebo ke kapitalismu?

Teng Siao-pching oznámil, že Čína půjde po obou a sám se vydal vlakem na měsíční turné po jižní Číně. Televize jeho cestu sledovala: na záběrech vidíme nevysokého staršího významného politika pronášet jeden proslov za druhým, ve všech s apelem k pracujícím, aby se vlastním úsilím snažili vyšvihnout a vydělat víc peněz. Opakoval neustále pojem geidž kaifang – reformovat čínské hospodářství a otevřít se světu. Oficiálně šlo o „socialismus s čínskými rysy“.

Tengovy projevy přiměly paní Čao k rozhodnutí, že opustí svou rodinu, aby vydělala peníze – vydala se do stovky kilometrů vzdálené Šanghaje a začala pracovat jako dělnice v továrně na elektronické přístroje. Vypravuje o tom: „Než jsem odešla, přestaly ženy ve vesnici se mnou mluvit. Dívaly se na mne dost uštěpačně: proč vůbec odchází žena tak daleko od domova? Ony všecky zůstávaly doma, pletly a byly bez zaměstnání. Domnívaly se, že odcházím za nějakým nemorálním povoláním.“

Ve skutečnosti se paní Čao podílela na rozhodující úloze dělníků v dějinách čínské ekonomiky: spolu s miliony jiných odpověděli na Tengovu výzvu ke změně své země. Bylo to největší stěhování lidí v dějinách. Pocity generace paní Čao a její oběti nejlépe tehdy vystihovala píseň Vystěhovalci z téhož městečka. „Když se potkají vystěhovalci z téhož městečka,“ zněl jeden verš, „mají oči plné slz.“

Sotva paní Čao dosáhla třicítky, šanghajská továrna ji propustila – byla náhle „příliš stará“. Úspory vynaložila ke koupi květinářství na ulici Věčného štěstí. To bylo před dvanácti lety. Teď říká: „Za tu dobu jsem vydělala dost na to, aby se v mé vesnici postavilo pár nových domů. Když se někdy vracím, tytéž ženy, které mě kdysi kritizovaly, se vůči mně chovají velice hezky.“

Dva její mladší synové přišli do Šanghaje za matkou. Nejstarší dokončil nižší střední školu jako nejlepší ve třídě. Protože je ovšem synem přistěhovalce, nesmí školu dokončit v Šanghaji – stále ještě platí systém hukou, jenž mj. i tuto „privilej“ umožňuje pouze legálním usedlíkům. (Přistěhovalci do měst jsou ještě stále ze zákona považováni za ilegální obyvatele, takže nejsou oprávněni k vyššímu vzdělání a nemají nárok na sociální zajištění – podporu v nezaměstnanosti, nemocenské dávky apod.) „Jsem tak rozzlobená,“ říká paní Čao. „Jak je možné, že jsme všichni pod jedním vedením, žijeme ve stejné zemi – ale nezachází se s námi stejně?“

Paní Čao tak byla nucena poslat syna zpátky do vesnice. Bez dozoru matky se zhoršil jeho prospěch, začal se poflakovat a hrát doma videohry. Teď s ní opět žije, občas je zaměstnán na kursech golfu, ve volném čase hraje videohry. Bob se ptal, převezme-li některý syn obchůdek, až matka odejde do důchodu. Nato paní Čao: „Vydělávají méně než já, ale jsou s tím spokojeni. Zrovna včera mi řekli, že vést můj obchod by znamenalo, že by se nemohli stýkat s přáteli a věnovat se koníčkům. Jsou jako všichni dnešní mladí – všichni chtějí zaměstnání, které jim poskytuje dost volného času, je přitom dobře placené a s dobrým pracovním prostředím. Požadují toho příliš.“

Víc času Bob Schmitz po paní Čao už nepožadoval.

Štěpán Steiger (1922) je publicista a překladatel.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Štěpán Steiger

Přistěhovalec v ulici Věčného štěstí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu