Karel Skalický

Ekumenismus na koncilu a po něm

aneb K čemu jsou dobré rozkoly

Když se rodící se ekumenické hnutí Faith and Order obrátilo na katolickou církev s pozváním ke spolupráci, Svatý stolec toto pozvání odmítl a zdůvodnil to 26. 1. 1928 encyklikou Mortalium animos. Pius XI. tam mimo jiné píše: „Je jasné, že Svatý stolec... se nemůže žádným způsobem účastnit těchto konferencí. Z týchž důvodů se nemohou katolíci zúčastňovat takových podniků a podporovat je. Kdyby to činili, uznávali by falešné křesťanské náboženství, zcela odlišné od jedné Církve Ježíše Krista. Což můžeme strpět, aby se Pravda, a to Pravda Bohem zjevená, stala předmětem vyjednávání? To by bylo počínání svrchovaně hříšné.“

A hle, po 34 letech schvaluje II. vatikánský koncil 21. 11. 1964 dekret o ekumenismu, Unitatis reintegratio, v němž tvrdí, že „Pán věků, který moudře a trpělivě vůči nám hříšníkům uskutečňuje záměr své milosti, začal v poslední době ve větší míře vzbuzovat v křesťanech navzájem odloučených upřímnou lítost a touhu po jednotě. Tato milost zapůsobila všude na mnohé lidi; také mezi našimi odloučenými bratry vzniklo působením milosti Ducha svatého den ode dne sílící hnutí za obnovení jednoty všech křesťanů. Tohoto hnutí za jednotu, které se nazývá ekumenickým, se účastní ti, kteří vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a spasitele nejen jako jednotlivci každý zvlášť, nýbrž také ve společenstvích, ve kterých uslyšeli evangelium a které označují jako církev svou i Boží.“ (UR 1) Jak patrno, je to obrat o 180 stupňů.

Vytyčme protiklady. Encyklika považuje jednotu církve především za danost. Koncil ji považuje též za cíl. Encyklika nepovažuje obnovení jednoty za úkol katolické církve, neboť katolická církev je jejím ztělesněním. Koncil ji za úkol katolické církve považuje. Encyklika vidí obnovení jednoty v návratu odštěpených církví do lůna původní jednoty katolické církve – pojetí zvané unionismus. Koncil požaduje společné úsilí všech církví o stále lepší uskutečňování této jednoty – pojetí zvané ekumenismus. Encyklika dává vinu za církevní rozkoly těm druhým. Koncil přiznává vinu též církvi katolické. Encyklika vychází z Bellarminovy protireformační definice církve jako viditelné společenské instituce, jejíž jednota je dána poslušností vůči nejvyšší církevní autoritě. Koncil vychází z mysterijního pojetí církve, jejíž jednota je dána jednotou „tajemného těla Kristova“; jednotou sice svrchovaně reálnou, avšak neviditelnou, a proto se dožadující svého stále plnějšího viditelného vyjádření.

Koncil pak navíc dodá, že Kristus volá katolickou církev ke stále větší věrnosti jejímu povolání a k „neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou“. (UR 6) Proto „opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení“. (UR 7) Nestačí jen čekat, až se odloučení bratři vrátí do lůna viditelné katolické církve, ale je třeba činit k nim i první kroky a zároveň uvažovat o tom, „co je třeba obnovit a udělat ve vlastní katolické rodině“. (UR 4) Tolik koncil.

Jak šla věc ekumenismu dál, když pominula povznesená koncilní nálada a začal všední církevní provoz? Silným popudem byla encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint. Její přínos spočívá v důrazu na postoj dialogu nejprve jako jedné základní dimenze lidské přirozenosti a pak jako hlavního prostředku v ekumenickém úsilí o jednotu. Papež vychází ze skutečnosti, že „dialog je na cestě k naplnění člověka jako jedince i každého lidského společenství povinností“ (č. 28), a pak zdůrazňuje, že „je třeba přejít od antagonistické a konfliktní pozice na takovou úroveň, kde se jednotlivé strany vzájemně uznávají jako partneři. Od počátku dialogu musí každá strana u svého protějšku předpokládat vůli po smíru a po sjednocení v pravdě.“ (č. 28) Největší ekumenický počin této encykliky však tkví v tom, že papež v ní – takříkajíc – přichází s vlastní kůží na trh. To sice učinil už dříve v homilii, kterou proslovil u příležitosti setkání s ekumenickým patriarchou Dimitrijem I. (6. 12. 1987). Nyní to však opakuje, čímž dává své výzvě ještě větší váhu i naléhavost: „Jako římský biskup jsem si plně vědom, ... že Kristus touží po plném a viditelném společenství všech těchto komunit, v nichž díky Boží věrnosti přebývá jeho Duch. Jsem přesvědčen o tom, že mám v této oblasti zvláštní zodpovědnost spočívající především v uznávání ekumenických snah většiny křesťanských společenství a v pozornosti vůči požadavku, abych nalezl způsob, jak vykonávat primát; (....) Bez ustání se modlím k Duchu svatému, aby nad námi zazářilo jeho světlo a osvítilo všechny pastýře a teology našich církví, abychom mohli – samozřejmě společně – hledat formy, v nichž by se tato služba stala službou lásky uznávanou všemi zúčastněnými. To je bezbřehý úkol, který nesmíme odmítnout a který nesmím uskutečňovat sám. Nebylo by možné, aby reálné, i když nedokonalé společenství, které mezi námi existuje, přesvědčilo církevní představitele a jejich teology, aby se se mnou spojili v trpělivém a bratrském dialogu na toto téma?...“ (č. 95–96) Tato výzva se zatím dočkala jen několika zajímavých studií bez ekumenického ohlasu.

Je však ještě další pozoruhodné prohlášení Jana Pavla II. v jeho knize Překročit práh naděje. V ní klade Vittorio Messori papežovi otázku: „Proč Duch svatý dopouští tolik a tak hlubokých rozdělení a nepřátelství mezi lidmi, kteří o sobě prohlašují, že věří témuž evangeliu a že jsou učedníky téhož Krista?“ A papež odpovídá: „Ano, je to tak...: proč Duch svatý všechna rozdělení dopustil? Jejich dějinné příčiny a mechanismy obecně vzato známe. Právem si však klademe otázku, zda k nim nevedly také naddějinné motivace. Na tuto otázku můžeme odpovědět dvěma způsoby. Zápornější odpověď vidí v rozdělení hořký plod hříchů, kterých se křesťané dopustili. Ta druhá, kladnější, vychází z důvěry v toho, který dokáže vytěžit dobro i ze zla, z lidských slabostí: nebylo by tedy možné, že i rozdělení jsou určitou cestou, která církev vedla a vede k objevování ohromného bohatství Kristova evangelia a vykoupení, které nám Kristus přinesl? Možná by tyto poklady jinak nemohly vyjít na světlo.“ (Překročit práh naděje, Tok, Praha 1995, ss. 139–140)

Odpověď k zamyšlení! Nemluví tak podobně i sv. Pavel, když říká, že je zapotřebí, aby byly rozkoly? (1 Kor. 11, 19) Jan Pavel II. tu ovšem přechází – jako už dobře známé – dějinné příčiny a mechanismy, jež vedly k rozdělení křesťanstva, a předkládá k uvážení vedle té zápornější odpovědi tu „kladnější“, podle které ta „rozdělení jsou určitou cestou, která církev vedla a vede k objevování ohromného bohatství Kristova evangelia“. Tu se nám však vnucuje otázka: Je myslitelné, aby ta pravá, hluboká jednota církve, za kterou se Kristus modlil a kterou ustavuje svým zmrtvýchvstalým, oslaveným bytím, překážela plnějšímu projevení evangelia? A odpověď, která se vnuká, zní: Tato neviditelná mysterijní jednota církve rozhodně ne. Ta viditelná však ano. Neboť ta, jakmile začala na sebe brát podobu nepravé, vnějškově zákonické a mocensky vynucované jednoty, musela vyvolat, k čemu došlo: k protestantské revoluci. Naddějinná stránka papežovy otázky se tak opět vrací do dějin, odkazujíc na vrcholného viditelného představitele této jednoty, na papeže.

Proto asi Jan Pavel II. vhazuje do ekumenického dialogu papežskou funkci, jejímž je nositelem a jež ho začleňuje do dlouhé řady jeho předchůdců a nástupců. Nahlédněme proto na papežskou funkci v její historické perspektivě. V ní však okamžitě bije do očí skutečnost 32 vzdoropapežů (uváděných v Annuario Pontificio), což svědčí o tom, že i samo vrcholné zastřešení viditelné jednoty církve se štěpilo. První rozkol v papežské funkci se udál ve 3. století (sv. Kalistus 222 – sv. Hyppolit 235 ve vyhnanství), poslední v 15. století (Evžen IV. 1447 a Felix V. 1449). Fenomén vzdoropapežů, vyskytující se v dějinách od 3. do 15. století, je rozložen do dvanácti století, takže na každé z nich připadá dva a půl vzdoropapeže. K tomu třeba ještě přičíst dlouhé sedisvakance, dvě dvouroční (1241–1243; 1292–1294) a několik mnohaměsíčních, které jsou jakousi latentní formou papežského rozkolu, když voliči nejsou s to se sjednotit na jednom kandidátovi. Uvažme navíc, že každé papežské schisma mělo určité časové trvání, někdy i letité; to předposlední trvalo bezmála čtyřicet let (1378–1416), a poslední schisma vzdoropapeže Felixe V. (1439–1449) bylo navíc spojeno ještě s vážnějším rozkolem mezi papežem a koncilem. Uvážíme-li tudíž tuto nejednotu církve na nejvyšší úrovni, nejednotu, způsobovanou rozličnými příčinami, která však ve stoletích 14. a 15. nabývala stále obludnějších rozměrů, pak se klade otázka: Čím to, že s výbuchem protestantského církevního rozkolu končí rozkoly papežské? Nebylo „zásluhou“ protestantské revoluce, že konečně ustaly rozkoly papežské a že se konečně mohl sejít opravdu reformní koncil Tridentský? Z naddějinného hlediska Jana Pavla II. se proto můžeme ptát, zda si tu Duch svatý neposloužil metodou „vyrážet klín klínem“.

A na otázku, zda to vedlo též k „objevování ohromného bohatství Kristova evangelia“, Jan Pavel II. odpovídá kladně. Neříká však v čem. Dovolím si to naznačit: v hlubším poznání Bible, v teologii všeobecného kněžství věřících, v teologii ospravedlnění a nakonec v samých koncilních konstitucích o církvi Lumen Gentium a o zjevení a tradici Dei Verbum, neboť bez přispění tohoto rozkolu by neříkaly, co říkají.

Ostatně máme ještě pět let času k promyšlení pozitivního přínosu reformace, abychom její půltisícileté narozeniny v roce 2017 slavili tak, jak si to zasluhuje.

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista; v exilu působil také jako tajemník J. Berana; nyní žije a pracuje v Českých Budějovicích.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Skalický

Ekumenismus na koncilu a po něm

aneb K čemu jsou dobré rozkoly

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu