Ivan Vlček

Americké volby finišují – netradičně

V čísle 2/2012 jsme se v článku Krugman, Obama a rostoucí nerovnost věnovali kromě jiného prezidentským volbám v USA. Ty se nyní blíží do finiše, a tak bude možná zajímavé doplnit něco z vývoje za poslední půlrok.

Předně, vše nasvědčuje tomu, že předpověď v onom článku, že volby tentokrát nebudou předem jasné natolik jako v roce 2008 a že budou až do konce těsné, se nesplní. V tomto okamžiku – šest týdnů před volebním úterkem 6. listopadu – se zdá celkem jisté, že vítězem bude úřadující prezident. Kampaň vyzyvatele Mitta Romneyho se totiž začátkem září, po demokratickém předvolebním sjezdu začala hroutit. Do té doby celkem vyrovnané preference se zhouply zřetelně v Obamův prospěch a sázkové kursy na jeho vítězství už překročily poměr 2:1. Co se stalo?

Romney udělal několik nešikovných chyb a dopustil se přeřeknutí, jeho kampaň těkala a postrádala jasné poselství, věrohodné pro voliče. Kořeny Romneyho problémů jsou ale hlouběji, v historii jeho kampaně. Romney se v minulosti jako guvernér Massachusetts projevoval jako umírněný konzervativec, o čemž svědčí jak povinné zdravotní pojištění, které tam zavedl, tak třeba postoj k interrupcím. Změna, která naplno propukla u republikánů po prohraných volbách v roce 2008 a která se projevila vznikem extrémně konzervativního hnutí Tea Party, jehož reprezentanti převzali po kongresových volbách 2010 fakticky taktovku strany, dostala ovšem umírněné republikány do nemožné pozice. Někteří už skončili (často po mnoha letech) politickou kariéru, jiní se pracně překabátili. Ohled na volitelnost prezidentského kandidáta širším publikem ale vedl k tomu, že nikdo z extrémnějších kandidátů, jako byl například Rick Santorum, nakonec primárkami neprošel. Tento rozpor mezi ohledem na středové nezávislé voliče a momentálně vlivným extrémním křídlem GOP, které není kandidátem nijak nadšeno, vedl u Romneyho k osudné rozkolísanosti. Musel třeba najít důvody, proč odsoudit Obamovu zdravotní reformu, ačkoliv byla nakonec střižena právě podle vzoru z Massachusetts. Tak enormního chameleónství není každý schopen a Romney ukázal, že přizpůsobit se směsi teapartajníků, sociálních darwinistů, evangelikálů, homofobů a dalších odrůd politické regrese není plně v jeho silách.

Věc má ovšem ještě vážnější důsledky. Situace na americké politické scéně je nezvykle vyhrocená. Zatímco po léta se studenti mezinárodních vztahů učili, že základem politiky v USA je tzv. bipartisanhip, čili schopnost obou velkých stran kooperovat aspoň v klíčových otázkách, dnes už tohle zdaleka neplatí. Dříve bylo běžnou praxí, že prezident pocházející z jedné strany mohl „handlovat“ a uzavírat kompromisy s tou komorou Kongresu, kde měla většinu strana opačná. Také se dost běžně stávalo, že někteří pravicoví demokraté byli názorově, a často i hlasováním napravo od některých liberálnějších republikánů.

To je však minulost, nyní američtí politici přešli k systému, který je v Čechách nechvalně známý jako „nulová tolerance“. Tedy – nezáleží, co kdo říká, ale kdo to říká. Názorně to bylo vidět při rozpočtové tahanici v červenci 2011 (šlo o zvýšení výdajových stropů rozpočtu), k dy Republikáni obstruovali tak dlouho, až jedna z agentur snížila zemi rating. V tomto rozpolceném prostředí pak nepřekvapuje, že Romney vede poněkud mátožnou kampaň. A ne že by ta Obamova byla zrovna brilantní, na pomoc musel přijít i Bill Clinton...

Existuje ustálený předpoklad, že o kampani rozhoduje především pocit voličů o stavu ekonomiky, respektive jejich peněženek. A v USA je víc než osmiprocentní nezaměstnanost, což je na tamní poměry nezvykle mnoho. A tak se stalo, že političtí komentátoři podlehli této konvenční moudrosti. V neposlední řadě se to týká komentátorů v českých mainstreamových médiích, kteří nikdy Obamovi moc nepřáli, ať už sami, nebo na přání svých šéfů a vlastníků, Tato nepřízeň se zřetelně odrážela ve stylu jejich komentářů; markantním příkladem je Pavel Tomášek na Aktuálně, který už rok před volbami dal svému komentáři název Prezidentem bude Romney či Christie.

Jenže těmto tvůrcům mínění obvykle unikají důležité detaily. Například to, že rozhoduje také trend vývoje, nejen současný stav. A nezaměstnanost klesla v posledním půldruhém roce o dvě procenta, přičemž hospodářství začíná v posledních měsících konečně jevit známky snad trvalejšího zlepšení. Zejména ale převážil osobní aspekt, slabost a nedůvěryhodnost soupeře nad obecným pravidlem. Obama má zkrátka štěstí, silný soupeř by ho nejspíš porazil.

Mluví se ještě o možnosti tzv. „říjnového překvapení“, tedy o zkušenosti, že často v posledním měsíci před volbami vyplave něco nečekaného. Obamův osobní život ale vypadá spořádaně, jeho kampaň organizovaněji než protivníkova, takže to nevypadá moc pravděpodobně. Jednou z možností zůstává samostatná akce Izraele proti íránskému jadernému programu. V médiích se o tom spekuluje dost často. Je totiž známo, že vztahy premiéra Netanjahua s prezidentem jsou velmi napjaté, a to právě proto, že vládnoucí izraelská pravice necítí bezvýhradnou podporu USA, na kterou bývala zvyklá. Proto se dokonce uvádívá možnost, že by mohlo dojít k pokusu ovlivnit volby takovou akcí. V této chvíli je ale takový nápad velmi riskantní, mohl by se snadno obrátit v opačný výsledek. Spíše převáží snaha dále kooperovat, vojenské kapacity USA jsou přece jen v daném ohledu (bombardování hluboko ukrytých objektů) mnohem vyspělejší.

*

Co Barack Obama dokázal ve svém prvním období? Především mnohé a mnohým překvapil. Už článek v Listech 5/2008 jsem končil tím, že mnozí se „po jeho nástupu mohou dočkat lecjakých překvapení; zjistí asi, že svého kandidáta znali jen málo“. Tento předpoklad byl celkem samozřejmý, Obamův vzestup ze senátora v senátu státu Illinois na prezidentského kandidáta byl bleskový, o něm a jeho stylu bylo známo velmi málo. Jestliže ho tuším New Yorker karikoval i s manželkou jako islámského extremistu, ukázalo se ovšem, že to byla nadsázka naprosto nesprávná. Pravý opak byl pravdivý. Obama, pocházející z menšinového prostředí, úspěšně přesvědčil, že je standardním politikem, a ke své škodě se snažil o kooperaci přes střed spektra. (Není to nic neobvyklého. Kolem voleb roku 2002 některá mainstreamová média srovnávala Špidlu – na základě jména – s Leninem, dokonce i s Berijou. Jak to dopadlo, je známo. Špidla sestavil nesoudržnou středovou koalici, aby se vyhnul kontaktu s komunisty.)

Ještě větším překvapením bylo, že Obama není tak skvělý řečník, za jakého byl považován. Je pravda, že dobře a plynně řeční, jako někdejší universitní profesor nezaškobrtne ani o slovo, které má třeba šest slabik. V tom je odlišný od svých pologramotných kolegů, jako byl třeba G. W. Bush nebo Sarah Palinová. To je ovšem ještě dost málo. Od počátku jsem měl dojem, že spíš připomíná kazatele než nadaného řečníka, který se dovede do své věty náležitě položit, varíruje podle nálady publika apod. A opravdu mu časem začal být vyčítán chlad, odtažitost, jeho styl je spíš stylem poněkud povzneseného intelektuála.

Jaký je rozdíl proti Billu Clintonovi, který nepochybně patřil k nejlepším politickým řečníkům 20. století, se ukázalo na sjezdu v Charlotte, když Clinton prezentoval Obamu jako kandidáta. Řekl mj.: „Je na povrchu chladný, ale uvnitř hoří pro Spojené státy.“ Nebo: „Žádný prezident, včetně mně, by nedokázal za čtyři roky vyřešit všechny problémy, se kterými se musel potýkat on.“ Clinton udělal zajímavou věc, podrobně vysvětlil Obamovy kroky způsobem, kterým to on sám nikdy nedokázal. A posluchači zaujatě naslouchali, a potvrdili tak, v čem je velká Obamova slabina. Ozvaly se hlasy, že Clinton zachránil Obamovi kampaň; rozhodně se od té doby začaly preference obou kandidátů rozcházet. O tom, že Obamova další slabina je v hospodářské politice a v tom jak ji prodat voličům, jsme už psali dříve.

Naproti tomu ale Obama v obtížné ekonomické situaci docílil některých pozoruhodných výsledků. Prosadil zdravotní reformu (to se Clintonovi ani jiným nepodařilo), zabránil vzniku Velké deprese. Tichou diplomacií, včetně zpravodajské a vojenské, dostal Al-Kajdu na pokraj zhroucení. Přenáší podle svých priorit těžiště americké zahraniční politiky do Asie. Pokud se mu dostane druhého období, má šanci přiřadit se k významným prezidentům.

*

Pokud tedy v listopadu zvítězí Barack Obama, jaké bezprostřední úkoly ho čekají? Asi nejvážnějším problémem bude vyhnout se takzvanému fiskálnímu útesu na konci roku. Jde o symbolický název situace, která nastane, až přestanou platit dočasné daňové úlevy Bushe ml. A pokud se strany nedohodnou jinak, začnou od 1. ledna 2013 platit rozsáhlé škrty ve výdajích státu. Ekonomové se domnívají, že to by mohlo uvrhnout USA zpět do recese. Přitom zkušenost z loňska naznačuje, že před volbami k žádnému kompromisu nedojde. Na pacifikaci situace tak zbývá polovina listopadu a prosinec. Velmi důležitý je i výsledek kongresových voleb. Pokud neoslabí podpora pro extremisty v Republikánské straně, čekají prezidenta obtížné a v zásadě nerozhodné boje po nejméně první polovinu dalšího období.

Ivan Vlček (1948) je politický analytik.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Vlček

Americké volby finišují – netradičně

*

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu