Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
T. G. Masaryk byl a v českých, československých, evropských i světových dějinách zůstává osobností jedinečnou. Zaznamenáván je jako myslitel vědec, demokrat humanista, zakladatel a tvůrce multinacionálního demokratického státu, v jistém slova smyslu revolucionář. Na místě je proto otázka, kde se ona jedinečnost vzala, jaké byly její kořeny.
Odpověď nabízí nahlédnutí do Masarykovy cesty životem. Ta se vyznačovala nevšední vzdělaností – a etikou! V Čapkových Hovorech s TGM vzpomíná Masaryk, jak ho již jako chlapce oslovovala literatura. Když objevil, čtrnáctiletý, v Čejkovicích na zámku staré knihy, přímo v nich „ležel“, obsah „hltal“. A když ho rodiče poslali do Vídně učit se zámečníkem, utekl po třech týdnech domů. Mechanická práce v továrně pro něj nebyla zajímavá. Hlavní záminkou k útěku však byla skutečnost, že jeden ze spoluučňů mu ukradl knížky, které si z domova přivezl.
Podstatnou složkou touhy již chlapce Masaryka číst literaturu bylo i citlivé vnímání sociálních problémů, v nichž žil. Světu kolem sebe chtěl rozumět. Již jako chlapec se setkal s problémem sebevraždy. Bylo pro něj nepochopitelné, proč si někdo vzal život a jak. Problém mu zůstal v hlavě jako něco nepřirozeného. Nebylo proto dílem náhody, když v dospělosti první filozoficky naučnou práci věnoval problému sebevražednosti. A příležitostně se k tématu vracel vždy.
O poznávání podmínek života člověka v reálném světě usiloval po celý život. Vypovídá o tom jeho odkaz literární. O tom napsal (Nová Evropa. Stanovisko slovanské) mj.: „Od svého mládí snažil jsem se poznávat kulturní vymoženosti všech národů. Vedle základu, daného vlastní národností, poznával jsem svět nejen klasický, nýbrž všecky hlavní národní kultury současné; vychován na německých školách, učil jsem se pilně a mnoho od géniů jako Lessing, Goethe aj. Zároveň jsem vnikal do světa francouzského a anglosaského – filozofie francouzská a anglická (vedle klasické, hlavně Platonovy) byly mně školou; německé filozofii, zejména Kantovi, porozuměl jsem teprve později. – Ze slovanského světa vděčím za mnohé Rusům a Polákům, také Jihoslovanům. Italové a Skandinávci rozhojnili poznání a také rozšířili můj obzor. – Byl jsem po celý život pilným, vášnivým čtenářem a svědomitým pozorovatelem současného světového dějstva...“ (s. 146–147)
Jak Masaryk problémy vnímal, o tom vypovídá hodně jeho odkaz naučně literární. Nicméně podstatnou hodnotou přitom zůstává i Masarykův nevšedně činorodý život vůbec, život nejednou krajně dramatický. Rozumět Masarykovi mysliteli proto předpokládá vnímat citlivě celý jeho život. Pokusíme-li se představit Masaryka jako filozofa realismu, oporou bude jeho dílo literární spjaté s reáliemi celého jeho života.
Jak svět vnímal již v počátcích dospělosti, o tom vypovídají juvenilie. Po absolvování vídeňské univerzity napsal, sedmadvacetiletý, v eseji O pokroku, vývoji a osvětě, že celek jen tehdy prospívá, „když každá část pro sebe prospívá“. Odmítal ideu národů vyvolených. Věřil, byl přesvědčen, že „celé člověčenstvo sbratřeno jest rodem“! Předpokladem pozitivního vývoje lidstva jako celku byla Masarykovi světová rozhleděnost činitelů za vývoj světa zodpovědných. V eseji proto akcentoval právo na vzdělání. Bylo mu stejně důležité jako právo žít: „Kdo jednotlivci nebo národu ve vzdělání brání, páše smrtelný hřích...“ ... „Kdo bez cíle v proudu světovém pluje, jest ztracen, ten slouží jen jiným za nástroj.“ Pokrok v dějinách bylo s to zabezpečit jen „pravé vědění“, vzdělanost. Před nevzdělanými veřejnými činiteli varoval.
Těžištěm jeho politického zájmu byly – a zůstaly – problémy střední Evropy. Zde se narodil, vyrůstal, získával vzdělání. Nejproduktivnější léta žil v „srdci“ Evropy. Zřejmě i proto v letech 1895–1898 vydal práce Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček a soubor filozofických esejů Moderní člověk a náboženství. Do předmluvy vložil vyznání: „Mně česká otázka je otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí.“
Historie nebyla Masarykovi fenoménem nahodilým, prosazoval se v ní „plán Prozřetelnosti“. Úkolem historiků a filozofů bylo tento fenomén poznávat a v souladu s ním v reálném životě jednat. – V předmluvě dál upozornil na problém malého národa. Duchovní malost české společnosti pocítil zvlášť v boji proti rukopisným falzům, poté jako poslanec za mladočechy a člen říšské rady ve Vídni. Bezduchý radikalismus mezi mladočechy, i v říšské radě, ho přiměl koncem léta 1893 k rezignaci na mandát. Rozhodl se studovat hlouběji „českou otázku“. V Čechách bylo třeba otvírat okna do světa a nalézat tak sama sebe, řekl K. Čapkovi.
Než k psaní knihy přistoupil, zpracoval a na přelomu let 1893–1894 v Naší době zveřejnil studii Kult Rozumu a Nejvyšší Bytosti. Ve studii zkoumal úlohu náboženství ve francouzské revoluci v letech 1793–1794. Při volbě názvu studie byl inspirován prací francouzského autora Aularda La cult de la raison et de l'Etre supreme (1892). Ve vlastní studii Masaryk nalézal souvislosti mezi hrůzami francouzské revoluce a novým náboženstvím, jež revoluci nabízeli její vedoucí aktéři. Oním náboženstvím měl být kult Rozumu. Užíváním „čistého“ Rozumu chtěli zjednat revoluci vládu – i za cenu teroru. Těmto snahám oponoval Robespierre vlastním kultem Nejvyšší Bytosti. Když se stal veleknězem vlastního náboženství, byl i jeho veleinkvizitorem, dával popravovat „zrádce vlasti“.
Ze závěrů, k nimž Masaryk v meditaci nad touto stránkou francouzské revoluce dospěl, se přímo nabízejí jeho věty v Naší době: „Francouzská revoluce je pokračováním revoluce v celé Evropě v nové době zahájené. Revoluce ta začala v Čechách, vedla se pak v zemích ostatních a vede se posud v různých formách. Jakmile se v nové době proti pevné společenské a státní organizaci založené na katolicismu začal boj o samy ty základy, nutně dostavily se převraty politické a sociální; nové názory náboženské, nové názory vědecké a umělecké, slovem nový názor na život a svět nutně způsobily převraty, a to netoliko převraty mírné, nýbrž i násilné, neboť nestály proti sobě jen názory, ale lidé, meče...“ (Naše doba 1894/1, s. 161–162)
Obsah knihy Česká otázka umožňuje pochopit podstatu Masarykova humanismu. Skutečnost, že české „znovuzrození“ mělo zdroj inspirace v událostech evropských, zejména v revoluci francouzské, byla Masarykovi daností elementární. Na otázku smyslu českých dějin odpovídal proto až lapidárně: „Upomínky na naše četné boje v minulosti, a zejména povstání končící porážkou bělohorskou, náš pád, naše obrození za francouzské revoluce a osvícenské hnutí XVIII. století ... to všechno nutí myslícího Čecha k rozhodnutí: násilně, či smírně, mečem, či pluhem, krví, či prací v potu tváře, smrtí, či životem?“ A Masarykova odpověď? „Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu – toť odpověď českého génia, toť smysl našich dějin a odkaz velikých předků.“ Vědom si, že odmítání násilí by mohlo být špatně rozuměno, dodal: „To není učení, že zlému se nemá odpírat; naopak, má se mu odpírat pořád a všude, ale důsledně a hned od samých počátků. Kdyby lidé, takzvaní hodní a dobří, nebyli vlastně lenoši, zlých by již nebylo. Může každému člověku nastat doba, že proti násilí musí se bránit železem, netoliko prací a rozumem. I národ český by tak učinil, kdyby se mu sahalo na život...“ V knize Naše nynější krize analyzoval stranickopolitické poměry v Čechách. Existující krize nebyla projevem úpadku národa, ale důsledkem nekvalifikovanosti elit. Jim Masaryk vytýkal povrchnost a diletantismus, nedostatečné vzdělání. V úsilí o překonání krize měli být orientačními postavami Hus, Komenský, Dobrovský, Kollár, Augustin Smetana, Palacký, Karel Havlíček, Mácha, Neruda.
V závěru knihy se vyslovil o vztahu myšlení národního a světového. „Bez národa nejsme nikdo ničím,“ konstatoval.
A světovost? Masarykovi byla samozřejmostí, ne však jakákoli. O stále hlubší poznání světa usiloval od mladých let. Měl přitom štěstí, poznal Charlottu Garriguovou, Američanku. Sňatkem s ní získal „brzy intimně pod vlastní střechu“ celé bohatství americké a anglické literatury. Bohatství této literatury poznal a prožil „více než literatury ostatní“. (Spisy 15, s. 457) Pro pochopení kvalit Masarykova ducha to byla skutečnost podstatná.
Nevšední úsilí poznávat svět, jeho krizové situace zejména, mu bylo vlastní po celý život. Zvláštní pozornost věnoval problémům sociálním. Dokládá to jeho kritika Marxovy (a Engelsovy) materialistické filozofie dějin v knize Otázka sociální. Základy marxismu filozofické a sociologické. Na okraj vzpomenu jednu z Masarykových tezí v knize: „Marxův naturalismus a materialismus je filozofie a metoda primitivní, ba přímo vědecky reakční. Marx podléhá nejen v teorii, nýbrž také v praxi vědeckému primitivismu ... Marx akceptuje sice nový názor o pokroku a vývoji, ale chce vystačit s filozofií starou, tím primitivním materialismem a naturalismem, třebaže pokrokem a vývojem svět, život a věda, filozofie a politika stávají se stále složitějšími“. (Spisy 9, s. 140). Při této a podobné kritice marxismu Masaryk ocenil i přínos jeho zakladatelů k citlivějšímu chápání sociálních problémů světa. V závěru § 141 poznamenal, že pozornost, kterou Marx a Engels sociální otázce věnovali, představuje výkon, který si zaslouží „vřelého uznání“.
V červnu a v červenci 1902 přednesl na univerzitě v Chicagu cyklus přednášek (Spisy 25, s. 241–306). Českou otázku posluchačům představil jako jeden z palčivých problémů přítomného světa. Upozornil mj. na problém evropského nacionalismu. Konstatoval, že od počátku devatenáctého století lze pozorovat na celém světě působení dvou protikladných sil: síly centralizující a individualizující. V myslích lidí se projevují jako vědomí světoobčanství na jedné straně a vědomí národní na straně druhé. Obě vědomí jsou v latentním sporu, přitom tvoří nerozlučný celek. Činitelem integrujícím mezi nimi je cit lidství. „Lidství“ je svojí podstatou činitel elementární. Mezi city světoobčanství a národnosti je lidství s to vyrovnávat vznikající napětí a kolize; ve prospěch obou! Masaryk vnímal „lidskost“ jako faktor silnější než „národnost“. Odtud odvozoval i přesvědčení o perspektivnosti humanitního ideálu v dějinách lidstva vůbec.
Masarykův zájem o Ameriku měl protějšek v zájmu o Rusko. Problémy velkého „slovanského“ státu na východě Evropy přitahovaly jeho pozornost od jeho dětských let. Ruštinu se začal učit a po ruských knihách sahat již jako gymnazista v Brně. Když přicházel z Vídně do Prahy na univerzitu, byl o Rusku již nemálo informován. A v letech 1887 a 1888 v Rusku vždy několik týdnů pracoval a seznamoval se s představiteli vědeckého a kulturního života. Osobně poznal i Lva Nikolajeviče Tolstého. V Praze měl v únoru 1889 ve filozofické jednotě přednášku Slavjanofilství Ivana Vasiljeviče Kirejevského (upravená verze byla vydána knižně). Novým impulsem Masarykova zájmu o Rusko se stala v roce 1904 rusko-japonská válka. V únoru 1904 psal příteli J. S. Macharovi, jak ho „ta vojna napíná“.
Problém „Rusko“ zkoumal jako proces prolínání a střetávání s Evropou. V roce 1913 vydal výsledky své nejobsáhlejší práce v nakladatelství Diderichs v Lipsku. V úvodu poznamenal: „Vidíme všude, jak se ráz evropský spojuje s ruským... pečlivější pozorovatel a znalec rozezná to, co bylo z Evropy přímo importováno (do Ruska), od toho, co se napodobilo, přizpůsobilo; vidíme, jak se Rusko a Evropa spojují v malém i velkém.“ (Zvýrazněno TGM). Pozorovatelem a analyzátorem Ruska zůstal po celý život. Mně jeho poznámka o „importu“ Evropy do Ruska připomíná přepravu V. I. Lenina do Ruska; přijel ze Švýcarska přes Německo na jaře 1917! Garantem bezpečné cesty bylo císařské Německo. Lenin se vracel jako inspirátor bolševické revoluce, a tím i zvlášť krvavé občanské války. Na místě je tudíž otázka, komu návrat Lenina do Ruska uprostřed války prospěl. Zodpověděly ji samy dějiny. Za vítězství Leninovy revoluce platily krutě především – ne jen! – národy Ruska, Sovětského svazu.
Masarykův zájem o vztahy mezi národy a státy splýval s jeho vnímáním rasismu. Již v roce 1877 konstatoval v eseji O pokroku, vývoji a osvětě: „o vyvolených plemenech nemůže býti řeči“. Problému se věnoval i v přednáškách na Karlově univerzitě. Tam podrobil kritice mj. teorii J. A. Gobineaua obsaženou v Eseji o nerovnosti lidských ras (Essai sur l'inégalité des races). Autorovi přiznal duchaplnost. Teorii propagující čistotu krve a rasy jako podmínku zdárné budoucnosti lidstva věcnými argumenty odmítl. – V roce 1883 recenzoval práci Ernesta Renana Le Judaism comme race et comme religion. Práci jako celek ocenil. Nicméně autorovi vytkl, že se málo věnuje problému semitismu a antisemitismu. Sám doporučoval, aby obě strany, semité i nesemité, tyto rozdíly náležitě poznávali. Jejich poznávání mělo umožnit hledání a nalézání „pojiva“ mezi oběma stranami. Nalezené „pojivo“ mělo umožnit léčit „hrozící neduh společenský“, jak Masaryk vztahy mezi semity a nesemity diagnostikoval; jakoby v předtuše extrémního zla, jež postihlo lidstvo ve dvacátém století. Hledání a nalézání „pojiv“ mezi národy, rasami, státy, lidmi vůbec při současném úsilí o zdolávání překážek, jež sbližování ohrožovalo, bylo základním znakem nejen Masarykovy tvorby naučně literární, ale i jeho díla jako politika a státníka.
V roce 1920 zveřejnil Šalda u příležitosti Masarykových sedmdesátin v agrárním deníku Venkov esej Masarykova osobnost filozofická. Pro Šaldu byla Masarykova filozofie dílem, jež stavělo život člověka výš než vědu. Masaryk neuzavíral život „zkamenělinami dogmat“, nechtěl život potlačovat, nýbrž „spojovat, harmonizovat, povznášet k vyšší syntézi“. Šalda byl přesvědčen, že Masarykova filozofie je dílo tvořivé podobně jako dílo básníkovo. Vycházelo z tvořivé duše člověka, „aby hledalo jinou duši tvořivou“. Teorie Masarykovy byly „poselstvím života k životu“. Masaryk včlenil české národní obrození v 19. století v dějství vývoje světového. Masarykovo češství nabízelo možnost budovat stát sociální spravedlnosti, uskutečnit „říši života na troskách říše smrti“. Masaryk byl Šaldovi „vášnivým organizátorem a harmonizátorem“ života, „trpěl celou bytostí svou vždycky, kdykoli viděl, jak životy lidské obětují se modlám smrti; a takovými modlami byly a jsou společnost a stát v starém smyslu slova“. Z výroků, jež se soudem Šaldovým souzněly, vzpomenu jedno z Masarykových varování. Na půdě říšské rady ve Vídni řekl 31. října 1912: „Přál bych si, aby si u nás v Rakousku znesvářené národy v jednotlivých zemích mohly podat ruce k mužnému, poctivému míru. Neočekávám a nepřeji si žádné sentimentální vyrovnání. ... Nepotřebujeme dalších sto tisíc mužů ve zbrani... Muže však potřebujeme! Pár mužů by bylo potřeba... v každé straně a stranickém táboře, kteří by si měli konečně všimnout, co se zde děje. Tito muži by si... nemuseli potřásat rukama, ale měli by všude, každý po svém, působit, abychom z tohoto sešlého marastického Rakouska vytvořili moderní, hospodářsky i kulturně silný stát. Potřebujeme muže, kteří k dobru nás všech sjednotí ono množství dobrých sil rakouských národů, a ne... drobení podle zásady divide et impera...“ (Spisy 29, s. 230–231)
O hodnotách Masarykovy osobnosti bylo v různých dobách řečeno mnohé. Škála různých soudů bývá i kontradiktorní. Lze číst či slyšet názory, které vypovídají víc o posuzovatelích než o Masarykovi samém...
Mne zaujala při studiu pramenů věta, již si vepsal, jednatřicetiletý, do deníku: „Beneide diejenigen, die mit Tinte schreiben können; ich schreibe jede Lapalie mit Herzblut.“ – A v celém Masarykově životě zůstává zvlášť pozoruhodná jeho odysseovská cesta kolem planety za Velké války. Vydal se na ni bezmála pětašedesátiletý. Kde všade byl, co konal a za čtyři roky vykonal, vzpomněl v knize Světová revoluce. Nejednou byl ohrožen i jeho život. V Praze zemřel v březnu 1915 syn Herbert, v říjnu 1915 byla zatčena a do července 1916 vězněna dcera Alice, doma trpěla manželka, paní Charlotta. Když se Masaryk vrátil 21. prosince 1918 domů, byl vřele vítán jako prezident Československa; státu vznikajícího na troskách poražené monarchie. Představitelům rodícího se státu přednesl již druhého dne poselství a v něm slib: „Negativní úkol války je dovršen, Evropě nastává úkol pozitivní, organizovat východ Evropy a tím Evropu a lidstvo vůbec ... Víme, že národové čekají novou tvůrčí a organizační politiku, a slibujeme, že se o takovou politiku poctivě pokusíme.“
Nepsal-li Masaryk svá díla jen inkoustem a pracoval i za války „krví srdce“ svého, nemluvil do větru ani při výstavbě státu. Jak vážně svá slova myslel, dokazoval v životě státu jako prezident sedmnáct let. Výsledky díla byly ceněny povolanými doma i ve světě. Franz Spina, profesor německé univerzity v Praze a po řadu let ministr československé vlády, napsal po Masarykově skonu, že zesnulý dokázal dát svému státu ideu, na jejímž základě se podařilo v republice překonat „prastarý válečný stav mezi Čechy a Němci“ a vystřídat jej česko-německou spoluprací. Ano, Československo nebylo státem bez problémů: národnostních, sociálních, politických, kulturních. K těm, jež zdědilo a tak či onak se snažilo řešit, přinášel život problémy nové. Na přelomu dvacátých a třicátých let řekl Masaryk Karlu Čapkovi, že demokracie v Československu „je ještě v plenkách“. Aby zapustila pevně kořeny, potřebuje padesát let v míru. Nicméně při všech problémech byla republika ve střední Evropě ostrovem demokracie. Pro mnohé nešťastníky byla zemí azylantů – hlavně díky Masarykovi!
Jedním z emigrantů byl i Rakušan Willy Schlamm. Po Masarykově skonu otiskla Peroutkova Přítomnost (č. 38) jeho esej s titulkem Nejzralejší plod 19. století. Masaryk byl Schlammovi „historickou postavou, podle níž se řídí dějiny celá staletí“. Základní ideou eseje byl vhled do základů Evropy. Ty nebyly dobré. Evropa se nořila do tmy, která ji obklopovala ze všech stran. Schlamm vnímal dobu jako „začátek zlověstného rozkolu evropského ducha“. Na jedné straně byl tábor s „ideovými poklady francouzské revoluce“ – na druhé straně rostoucí počet nenávistných „překonavatelů století“; tu rozumná rozvážná bytost – tam „pudové, lidské zvíře, ženoucí se do vlastní záhuby, bestie, povýšená za vzor“. Devatenácté století ústilo do „polotmy“ století dvacátého, dodával Schlamm. Masaryk mu přitom byl „nejosvícenějším mužem“, který viděl pod povrch života, objevil včas „zákeřnou nemoc“ století. Přitom byl příliš veliký na to, aby se velikášsky choval. „Nebyl nadčlověk, byl takový, jakým by člověk měl být.“ Podal příklad, jak bdělý, čistý, kritický a citlivý duch dovede z empirické reality vytěžit a podat největší výkony.
O osudu Evropy rozhodli v září 1938 nikoli politikové typu realisty T. G. Masaryka. Spolu s Hitlerem rozhodli o budoucnosti světa nadlouho mužové ducha omezeného. Byla-li pro Masaryka „česká otázka“ již v devatenáctém století „otázkou po osudech člověčenstva“, duch Hitlerových partnerů v Mnichově byl determinován jejich regionálním imperialismem. Problémy jedné malé země uprostřed kontinentu byly jejich zájmům příliš vzdálené.
Masaryk reagoval na nástup Hitlerova fašismu včas. Již 13. dubna 1932, bezmála rok před převzetím moci Hitlerem a jeho NSDAP v Německu, odpověděl na otázku redaktora vídeňské Neue Freie Presse, co soudí o „hitlerovštině“: „Žádný člověk na světě nemůže vlastně říci, co ti lidé vlastně chtějí: žádné Židy, žádné Francouze, žádné Poláky, žádné Čechoslováky. V tom Hitlerově směru je prostě jenom žluč.“ U kritiky hitlerismu setrval. Dne 30. dubna 1933 otiskla Prager Presse Masarykovu recenzi Hitlerova spisu Mein Kampf s titulkem Hitlers Credo (pod šifrou V. S.) V úvodu Masaryk poznamenal, že mu jde o zhodnocení knihy „čistě literární“; čtenáře tak chtěl zřejmě upozornit, že se v recenzi nebude zabývat praxí Hitlerova nacionálního socialismu. I tak je recenze dokumentem, který čtenáři napovídal, že realista Masaryk vnímal nebezpečí hitlerovského fašismu v jeho plné nebezpečnosti včas. V kapitole věnované Hitlerově východní politice upozornil i na to, že jeho národní socialisté chtějí „zatím“ nechat stranou západ a jih Evropy, aby se mohli obrátit na východ. Tam, kde žila, podle Hitlera: „méněcenná rasa“.
Ani Hitler však nepřiměl realistu Masaryka, aby upustil od vize demokratické budoucnosti Evropy. Krátce před zveřejněním recenze, v březnu 1933, řekl v rozhovoru s dopisovatelem Reuterovy kanceláře mj.: „Kdyby mně bylo třicet pět let, udělal bych seč mé síly, abych pomohl k proniknutí myšlence utvoření spojených států evropských. Nebylo by to nic násilného ani překotného. Každý ze států by měl velmi rozsáhlou oblast svobody. Byly by vzájemně vázány smlouvami jak hospodářskými, tak politickými. Tyto smlouvy by byly organizačním plánem práce politické a hospodářské.“ – I třiaosmdesátiletý Masaryk však zůstal realistou; proto dodal: „Ale k takové věci nedojde již za mého života.“ Lze tudíž předpokládat, že si byl vědom nebezpečí německého fašismu. V srpnu 1933 řekl v rozhovoru s redaktorem New York Times Shepardem Stonem: „Kyvadlo se v Německu od konce války prudce vychýlilo... Navzdory militarizaci německého národa a vnitřním událostem v Německu nemám z války strach. Musíme být trpěliví. Pochopitelně se musíme připravit na všechny eventuality. Všichni nejbližší sousedé Německa musí být připraveni se bránit.“ (zvýraznil J. O.) Protože fašisté opakovaně napadali versailleské poválečné uspořádání Evropy, Masaryk se vyslovil ve stejném rozhovoru i k tomuto problému: „Versailleská smlouva není možná dokonalá, jako každé lidské dílo... smlouva umožňuje revizi; nesmí se však o ní diskutovat při vytaseném meči. Evropské státy se musí přiblížit k sobě, musí si navzájem důvěřovat a teprve pak, jako přátelé, můžeme hovořit o revizi. Národy a státy se musí ve svém jednání chovat loajálně.“
Napsal-li v roce 1895 v Naší nynější krizi, že primum necessarium české politiky má být vzdělání a mravnost, nebyla to fráze. Jako činitel veřejný usiloval o harmonii! Při kritice filozofických soustav oceňoval hodnoty, jež byly s to být reálnému životu ku prospěchu; kritizoval jednostrannosti, jež životu protiřečily. Žádnou z existujících soustav nepovažoval za potřebám života tak odpovídající, aby neměla ta či ona úskalí. Vědom si slabosti lidského rozumu, vlastní nevyjímaje, o uzavřený filozofický systém se nepokoušel. O vlastních pracích se vyslovil nejednou kriticky. Usiloval o co nejhlubší poznání světa reálného člověka. Svědčí o tom i seriál jeho esejů Moderní člověk a náboženství (1896–1898). V závěru jednoho se vyslovil o významu filozofie. Každá je projevem toho či onoho života. Sám akcentoval potřebu syntéze: „Neběží jen o myšlenky a city... jednotlivé, běží o člověka celého jakožto bytost myslící, cítící, jednající. ... Náš duchovní a fyzický život je více než ty jednotlivé pudy, myšlenky, city, chtění; je vším tím dohromady. Není kombinací těch jednotlivých prvků vyabstrahovaných, je celek – je život.“ A dále: „Ano – o syntézi běží. Běží o tu kritickou, ... syntézi, o které Kant a Smetana snili a která není daleko vykonána. Filozofie moderní se musí snažit doplnit a zdokonalit syntézi Kantovu, Comtovu, Spencerovu a Smetanovu. Filozofie se musí stát syntetickou, ... musí přestat být učením pro školu, musí být učením pro život.“ (Spisy 8, s. 118)
V březnu 1938, půl roku po Masarykově skonu, vydal Orbis knihu Huga Siebenscheina, profesora Karlovy univerzity, T. G. Masaryk (Der Mensch). Siebenschein představil Masaryka jako „reinkarnaci“ všeho pozitivního v českých dějinách, co do nich ve své době vkládali Štítný, Hus, Žižka, Chelčický, Komenský... Masaryk řadu uzavíral v době přítomné.
Siebenschein se pokusil také o výklad Masarykova chápání vztahu: víra – věda. Pro Masaryka byla víra vůbec, věda zvlášť, závislá na činnosti osvíceného rozumu: věda věří, pokud je rozum s to být její oporou. Siebenschein v interpretaci Masaryka: „Ein Mann, der alles begründet, was er glaubt, ... wird Glauben und Wissenschaft niemals getrennt teils auf dem diesseitigen Ufer des Lebens, teils auf dem jenseitigen des Todes verweilen lassen.“
Filolog Siebenschein ocenil i Masarykovo úsilí o poznávání světa. Masaryk věděl: možnosti poznání jsou, vždy budou limitované. Byl proto „ein Wortgeiziger“. Pokusy ztotožňovat Masarykovo dílo literární, tu či onu jeho tezi s obsahem a smyslem celého Masarykova života odmítl jako nevěcné, pravdu nehledající. Poznávání pravdy vyžaduje svědomitou práci a občanskou odvahu, vlastnosti při hledání pravdy nezastupitelné. Masaryk byl příkladem žádoucího hledače.
V roce 1946 vydala Filozofická fakulta Karlovy univerzity další Siebenscheinovu studii: Masaryk a Goethe. Autor v ní analyzoval shody a rozdíly ve vnímání a výkladu světa obou myslitelů. Masaryk byl až do samých kořenů svého myšlení při vnímání a výkladu světa realista, ba dokonce to, čemu vědecká filozofie říká realista naivní. Tuto stránku svého myšlení však dovedl sloučit s rozsahem a hloubkou vědění. V tom si byli blízcí Masaryk a Goethe, dodával Siebenschein. Goethemu-poetovi byla vlastní touha po mystice. Masaryk byl – při poznávání světa – odpůrcem mystiky. Jen přesné myšlení umožňuje realismus. Přirozeně je rozdíl mezi „naivním“ realismem člověka vzdělaného, světa znalého a naivním „realismem“ člověka nevzdělaného. Realismus bez znalostí reálií světa je stav primitiva, dodal Siebenshein.
F. X. Šalda napsal v roce 1920, že Masarykova filozofie byla, a zůstává, poselstvím života k životu. Teze moudrá. Třeba jen dodat, že Masaryk neusiloval o konstruování či objevování jakéhokoli spásonosného, všeřešícího systému ve filozofii. Šlo mu vždy „jen“ o to prospět analýzou existujících myšlenkových soustav, jejich „doplněním a zdokonalením“ k vytvoření syntéze, jež neměla být jen učením pro školu, ale především poselstvím pro reálný život, jak sám poznamenal nejednou. Nepřehlédnutelný přitom zůstává Masarykův přínos obecné filozofii. Přínos spočívá ve včlenění vrcholků českého myšlení: Štítného, Husa, Žižky, Chelčického, Komenského, Havlíčka aj. do myšlení evropského a světového, konstatoval v roce 1938 Siebenschein. Právem. Masaryk onu řadu vskutku doplňuje, byl a zůstává ukazatelem cest v jejím pokračování. Sám vypověděl o své cestě k realismu:
„Nevyhledával jsem sporů a bojů, naopak bál jsem se jich, že ztratím čas pro vědeckou práci: ale byly mně vnuceny kocourkovským nacionalismem. Odpor proti němu přivedl mě k Havlíčkovi; v něm našel jsem tolik zdravého rozumu a odporu proti vlastenčícímu nacionalismu již na konci let čtyřicátých, že jsem jeho myšlenky, právě že byl spisovatelem a politikem ven a ven národním, chcete-li nacionalistou, zpracoval jako politickou propedeutiku. ... Za těch poměrů ustálil se název mého směru, realismus: byla to moje metoda v sociologii a historii, která vnukla to jméno, totiž realistické pozorování a studium přítomnosti; byl to protest proti historicismu, libujícímu si v době starší a vidoucímu dějstvo – lid a národ – více v archivních spisech než v životě. Zároveň název označuje mé noetické stanovisko čelící subjektivismu.“ (Spisy TGM 15, ss. 424–425)
V kmetském věku vyznal Masaryk K. Čapkovi pocit uspokojení, že v životě nemusel nic podstatného měnit na tom, v co věřil jako student, později učitel, politik a nakonec i hlava státu. Tím podstatným mu byla víra v humanitu a demokracii, usilovné hledání pravdy, v neposlední řadě mravní a náboženský příkaz lásky k člověku. To vše nezískal darem z nebe. Ve Světové revoluci uvedl, že v době studií chtěl být politikem, diplomatem, ne profesorem. K profesorství a pozdějšímu postavení vůbec se probil jako chudý student vlastní pracovitostí. Usilovným poznáváním světa, společenských věd především, dospěl, kam dospěl. Byla to pracovitost a jí získávaná schopnost orientovat se v problémech měnícího se světa, že dospělý kráčel světem cílevědomě, pevně.
V Otázce sociální napsal: „Kdo nemyslí, potácí se zleva napravo; člověk myslící, znající své síly, jde svou cestou, pro něho není levo pravo, jen vpřed. Překážky překonává, ale nevybírá slepě, aby po desíti hloupostech neudělal jedenáctou; staré je mu předstupněm pro nové, které má vytvořit“. (Spisy 10, s. 198)
Masarykova stopa v dějinách oslovuje stále. Pravda, svět se hodně, hodně změnil. Základní problémy lidí, národů a států zůstávají však prapodstatou neměnné. Řešení budou na sebe brát buď lidé světa znalí, vzdělaní, činorodí demokraté humanisté, nebo je na sebe strhnou diletanti, lidé odborně a eticky nepřipravení či různě motivovaní totalitáři.
Jinou možnost dějiny neznají.
Jaroslav Opat (1924) je historik.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
