Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 5 > Rozhovory s Jaroslavem Šabatou II.

Rozhovory s Jaroslavem Šabatou II.

Ve vzpomínkách na autora a přítele Listů pokračujeme jeho někdejším hlasem v anketě nad básnickou skladbou Czesława Miłosze Teologický traktát (Literární noviny č. 13/ 2002).

-bt-

Na vnějším okraji Teologického tratátu

I

Jako Czesław Miłosz a mnozí jiní v této krajině jsem byl pokřtěn ve venkovském kostele katolické farnosti; a dobře chápu, proč básník říká, že narazil na obtíže kvůli souvěrcům. Na rozdíl od Czesłava Miłosze však nejsem dědic mystických lóží. Ani jsem „v brutalitě chlapeckých hřišť“ nezjistil, že jsem neschopen boje (jsa tak nucen snášet „neštěstí, jak snášíme své zmrzačení“). (...) Náklonnost „ke zvláštní, bezmála manichejské podobě křesťanství“ jsem sice pocítil, ale potlačil jako nerozumnou marnivost; stejně jako sklony k surrealistickému básnění... Dospělou podobou mého křesťanství se stalo přesvědčení vychovávající k racionální kázni, bez níž – jak se mně zdálo – bych se svou citovou výbavou v životě neobstál.

II

Mluvím ovšem o přesvědčení založeném na přitažlivosti politična – tedy o přesvědčení komunistickém. Vůbec nejlépe proto rozumím Miłoszovu verši o pohrouženosti do dějin dvacátého století – do „absurdity jeho skutků a řady zázračných zachránění“. Taky proto jsem před lety napsal, že v nejhlubších vrstvách myšlenkového pohybu dvacátého století se objevil katalyzátor, který do šířky i do hloubky rozvinul „novou subjektivitu“ – silný smysl pro „smysluplné neznámo“. Tomuto postřehu se dostalo přátelského ocenění, jehož autorem je (...) Karel Skalický. Ze slova o smysluplném neznámu vyčetl cenné svědectví o povaze duchovního vývoje mnohých předních českých intelektuálů. Podle jeho výkladu jsem popsal jejich přechod z původně protikřesťanských pozic k postojům buď zcela křesťanským, nebo aspoň křesťanské víře blízkým a vstřícným. Karel Skalický má pro tento závěr dobré důvody. Nejen proto, že neznámo s přívlastkem „smysluplný“ znamená v náboženském slovníku Bůh. I racionální humanistické přesvědčení, sahající hlouběji než k pustině úzce stranického přesvědčení, může mít charakter víry biblické. Víra se nikdy nepodává jako divácká zkušenost. (...) Ale takto negativnímu vymezení fenoménu víry chybí něco podstatného. Mluvme tedy o člověku odhodlaném v našem chladném světě obstát v připravenosti „interpretovat Slovem božím“ sebe sama. Neboli poměřovat se mírou odvozenou ze zákona s velkým „Z“. Věřícím je pak ten, kdo promlouvá sám se sebou v jeho duchu. Ať už přímo, nebo nepřímo. A pečuje tak o nejzazší záhyb vlastní duše (spolehneme-li se na dikci Paula Ricoeura nebo Jana Patočky). Tato promluva je možná jen v naprosto nepodmíněné závislosti na vůli, která nás předchází, a přesto kotví ve svobodné důvěře v budoucnost. V důvěře tak nepodmíněné, že v posledku obrací v naději každý důvod k zoufalství bez výjimky. Příběh, který se tváří v tvář tomuto nároku rozpadá, je příběh nevěřícího... (...)

III

Czesław Miłosz se rozhodl napsat Teologický traktát, jímž by „vykoupil hřích pyšné sebelásky“, aniž by se vzdal svého „putování na pomezí hereze“. O putování nejen po okrajích hereze, ale přímo v jejích hájemstvích – v těch křesťanských i v oněch komunistických – něco vím. Ale nevím, jak bych vykupoval hřích své pyšné sebelásky. Na to, abych hýbal se svou zkoušenou a zkrušenou sebeláskou, jsem už příliš starý. A vykupovat zločiny, které jsem nespáchal, ale jimiž jsem obtížen v očích našich zoufale předpojatých antikomunistů, nehodlám. Především však: nastínit cokoli podstatnějšího z této pouti nelze v plné pohrouženosti do cizího díla, jakkoli mne fascinuje. To lze jen na jeho vnějším okraji.

IV

Mou povinností vůči pravdě, která je „první“ (jak se praví v úvodním paragrafu Traktátu), je odlišit individuální konverzi od dějinné katarze. Odlišit zvrat či obrat, který je vůči dějinám lhostejný, od očisty a obnovy, jež uvádí do duchovnějších kolejí dějinná „hnutí“ – výboje literárních generací, reformy náboženské, revize politických učení... Za konverzi k nové víře nemohu proto vydávat své rozhodnutí vstoupit do komunistické strany. (...) Konvertitu ze mne nemohl udělat ani normalizační režim. Od čeho k čemu bych mohl konvertovat? Jedno svědectví ovšem vydat musím: v týdnech, kdy jsem se nemohl smát (ve vězení se mnou skončily všechny mé děti), jsem znovu prožil starou chlapeckou úctu k pravzoru všech pravzorů „dějinného optimismu“, jehož hrdinou je Ježíš Nazaretský; podstatně to ve mně posílilo úctu k těm, kdo v něj věří, ať už věří jakkoli. Vyvozuji z toho poučku, že křesťané a „volnověrci“ mého typu jsou koneckonců, takříkajíc „světonázorově“, na jedné lodi.

V

Možná, ba jistě se i na mne hodí americké úsloví vymyšlené s nevlídným úmyslem: „Jednou katolík, provždy katolík“. Na rozdíl od Miłosze bych nedodal „bohužel“. (...) A to nemluvím o filozofičtějším rozměru věci: i Masarykovi nebyla univerzalistická idea člověčenstva jako přátelského všecelku „jen“ ideou křesťanskou, ale přímo katolickou – katolickou ve smyslu plného a sjednocujícího obecného lidství, jímž, jak víme, dějiny nezačínají, ale k němuž spějí... Ale možná, ba jistě, se na mne hodí úsloví ještě mnohem nevlídnější (a až příliš české): „Jednou komunista, provždy komunista“. Ani v tomto případě neřeknu „bohužel“. Snadno lze pochopit, že spíš než o ideologii jde o příběh člověka, jenž si váží sám sebe. Ideologie, která zasluhuje jméno „komunismus“ (jehož konstitutivním rysem je víra v uspokojování potřeb v charismatickém společenství, jež se obejde bez trhu a peněz) v době, kdy jsem se stal majitelem komunistické legitimace, skomírala na úbytě. Našimi učiteli byli nejen Marx a Lenin, nýbrž i Masaryk. A idea parlamentní cesty k socialismu bez diktatury proletariátu, jež si s „komunismem“ nelámala hlavu, byla doktrínou zcela oficiální. To nebylo samo od sebe. Rychle se zvrhávající kultura bolševické revoluce byla raněna mrtvicí už povstáním v Kronštatu v roce 1920. (...) Osmašedesátníci v otřesu z nejtemnějších poválečných letech neudělali nic jiného než to, že začali odklízet její rozloženou mrtvolu. Není jen jejich vinou, že se to nepovedlo napoprvé. Bez rozpaků se proto hlásím k celkovému výkonu generace, která byla „zleva“ vržena doprostřed dějinotvorného zápasu dvacátého století o novou demokratickou ideu a která mu neuhnula. (...)

VI

Znovu proto opakuji: jednou věcí je konverze jako událost v podstatě iracionální a nedějinná, a jinou věcí katarze jako proměna dějinné skladby lidské subjektivity. V druhém případě není u díla úlevná přemoc iracionality, ale racionalita stupňovaná zápasem za společenskou přeměnu. Dramata dvacátého století představují jedno mocné podloží takto strukturované proměny novodobého lidského údělu. O přechodu českých intelektuálů z pozic protikřesťanských a proticírkevních k postojům tak či onak křesťanským či vůči křesťanství vstřícným je proto třeba ještě přemýšlet, chceme-li odemykat pravý – a tedy ne-manichejský – horizont křesťanství.

VII

Zárukou odemykání tohoto horizontu křesťanství jsou zkrátka proměny, o nichž platí, že mají dějinotvorný ráz: odehrávají se nejen ve vnitřní evoluci církví, ale v evoluci politična vůbec. Soudím, že z teologického hlediska je to tvrzení jen krotce troufalé. Už v 80. letech jeden kryptonymní katolík napsal, že obnova křesťanství zahnaného liberální epochou do historické defenzívy a ze všech stran – a hlavně zevnitř – erodovaného sekularizací nemůže být návratem ke křesťanství; návratem k tomu, co pominulo. Může být jen návratem křesťanství (bez předložky „ke“), tj. tichým vpádem tvořivé budoucnosti do nahromaděného duchovního dědictví věků. Kacířštější je tato vize z pohledu tradičního levicového ateisty. Existuje ovšem dost dobrých důvodů i pro opačnou domněnku (tradiční levicový ateista je dnes spíše ateistou předkřesťanským než protikřesťanským). Což jistě může těšit nejen mého milého římsko-budějovického teologa (jemuž vděčím za víc, než tuší), ale každého, kdo stejně jako Czesław Miłosz „jednoho dne věří, a druhého nevěří“. V tomto nepokoji není nic zavrženíhodného. Kdo se, jako on, nechce „paktovat s nepřáteli osvícenství, jimž je jazyk liberalismu a tolerance k jinověrcům“ od ďábla, nemá jinou volbu.

V Brně dne 17. 3. 2002

Jaroslav Šabata

Čtěte také: