Karel Hrubý

O odpovědnosti intelektuálů a bacilu stalinismu

„Mimořádné okolnosti na jaře 2011 způsobily, že číslo Listů 2/2011, v němž byl článek Patrika Eichlera Otázky odpovědnosti otištěn, jsem odložil do archivu nečtené. Dostalo se mi do ruky teprve nyní. Omlouvám se autorovi, redakci i čtenářům Listů za toto zdržení,“ napsal nám autor. Nejen pro závažnost tématu jsme mu vyhověli a jeho text zveřejňujeme. A ovšem přivítáme další hlasy.

-red-

Patrik Eichler zaujal stanovisko k polemice o odpovědnosti intelektuálů mezi mnou a Evou Kantůrkovou, v němž vyslovuje některé pochybnosti o východiscích debaty a klade vážné otázky, které si zaslouží odpovědi. Tak například se ptá,

a) zda mladá generace vstupující do politiky po druhé světové válce nese odpovědnost za to, co se dělo v Československu po květnu 1945;

b) zda s pozdější proměnou názorovou (která vyvrcholila v pražském jaru; K. H) muselo nutně dojít také k proměně morálky u této generace; jeho názor je, že nemuselo, nikomu neubližovali, chtěli jen rychleji dosáhnout spravedlivějších poměrů ve státě a společnosti: „jejich morální postoje se tudíž proměnit nemusely“;

c) jak se vyrovnat s historickým selháním demokratické levice reprezentované sociální demokracií, která ve druhé polovině čtyřicátých let z historického pohledu neobstála. A nemůže se dnes obdobné selhání opakovat?

d) Obrací se také na mne s přáním, že by si rád přečetl, proč já sám po svém soudu jsem „bacilu stalinismu“ nepodlehl.

Téma, jak vidět, široké. K němu bych zde chtěl říci alespoň to, co považuji za nejpodstatnější. K otázce o míře odpovědnosti mladých intelektuálů (měl jsem na zřeteli především ty, kteří později našli cestu od dogmatu k revizi a reformě, jak jsem v úvodu svého článku výslovně uvedl) je jistě třeba vzít v úvahu, jakou pozici v mocenské struktuře kdo tehdy měl. Skutečnost, že o proměnách státu a společnosti rozhodoval Gottwald, Slánský, Nosek, Široký, Kopecký, Dolanský aj. (a ovšem také jejich političtí protihráči z jiných politických stran) – a nikoli Mlynář, Pelikán, Kosík, Kundera, Klíma nebo Kohout a pod., je tak evidentní, že jsem nepovažoval za nutné to připomínat. Ti první byli političtí machři s rukou na kormidlu událostí, ti druzí byli jen nadšenými fanoušky, kteří propagovali a „rozváděli“ (veršem, prózou, v esejích, v článcích) teze, které odsouhlasili profesionální politikové a ideologičtí pracovníci. V tom smyslu jim nelze přičítat politickou odpovědnost. V mém článku o odpovědnosti intelektuálů také šlo výslovně o odpovědnost za to, „čím prorežimně ovlivňovali myšlení a kulturu země“ (Listy 2/2010, s. 14), tj. za osobní rozhodnutí, že chtějí přispět k tomu, aby marxisticko-leninský názor a morálka se staly jednotným a závazným obsahem vědomí celé společnosti, která k tomu měla být přivedena po dobrém či po zlém. Typ diktatury, který u nás nastolila KSČ, usiloval totiž nejen o přestavbu státu, jeho institucí a ekonomiky, tedy nejen o monopol politické, ekonomické a správní moci, o změnu vlastnických a sociálních struktur, ale také velmi usilovně o ovládnutí vědomí obyvatelstva, o uniformitu jeho způsobu myšlení a hodnocení, které se mělo odvíjet jen podle dogmatického paradigmatu marxismu-leninismu. V poválečných letech to byla prakticky individuální volba, zda se kdo rozhodl podporovat cestu diktatury jedné strany a jedné ideologie, či zda byl proti ní. Zda byl pro použití radikálních metod, kterých používali bolševici v SSSR, náš vzor, či zda je odmítal. Zda přijímal kritéria třídní morálky a justice, která schvalovala použití jakýchkoli prostředků, jen když vedly k dosažení jejich cíle, či zda se vyslovil pro právo a morálku univerzalistickou, tj. platnou stejnou měrou pro všechny. Za to nebyli odpovědni jen politikové, ale především individuálně každý sám. Každý také v bojové atmosféře třetí republiky měl své osobní důvody, proč se rozhodl tak a ne jinak.

P. Eichler obrací svou otázku i na půdu sociální demokracie a ptá se, zda za vývoj po druhé světové válce odpovídá spíše Karel Hrubý (student), nebo Václav Majer (ministr a člen představenstva sociální demokracie). Z předešlého je zřejmé, že politickou odpovědnost nesl tehdy Václav Majer, a nikoli studující filozofie Karel Hrubý. (Sluší se však říci, že Majer se bil za demokratickou cestu k socialismu statečně. Což nelze říci o některých jiných vůdcích jako Laušmanovi, Tymešovi, Jankovcové, o kryptokomunistech typu Fierlingera, Jiřího Hájka a Evžena Erbana ani nemluvě.) Za co odpovídá Hrubý, je rozhodnutí, že nebude podporovat cestu k diktatuře, ale trvat na zachování demokracie, rovného práva a ochrany menšin; a také za svou víru, že za dané situace (jaká byla v letech před únorem 1948, kdy se rozhodoval) lze uskutečnit hluboké sociální reformy i bez revolučního násilí. Zmýlil-li se ve volbě odpovědi, ponese za to také příslušné následky, které pro odpůrce stanoví po Únoru předáci „vítězné strany“ a které podpoří i ti, kdož se v těchto otázkách rozhodli opačně.

Morálka a přerod

V otázce, zda u této generace horlivých stoupenců komunistické politiky a ideologie muselo dojít po změně názoru na dogmatický výklad socialismu také ke změně morální, mám jiné pojetí než P. Eichler, který tuto změnu nepovažuje za nutnou: morálně si podle něho nemají tito stoupenci komunistické cesty z první poloviny padesátých let co vyčítat. Vyslovil jsem to už ve svém článku v Listech 2/2010, kde jsem napsal, že marxisticko-leninská ideologie (a chtěl bych podtrhnout zejména ten podíl leninismu na ní), která u nás po únoru 1948 dominovala, vyznávala Stalinovu teorii „zostřujícího se třídního boje“ a stroze odmítla humanistickou zásadu přiznávající právo na lidskou důstojnost rovným dílem všem. Nepřítel (buržoa, revizionista, úchylkář, „zrádce“ či prostě oponent) byl podle této teorie méně člověkem, bylo možno s ním zacházet jako s věcí, a tedy ho i likvidovat, jestliže se to jevilo pro stranu jako prospěšné. A také jsem připomněl Leninova slova k sovětské mládeži: Co slouží třídnímu boji proletariátu, to je dovoleno, to je morální, pod zorným úhlem cíle je to dokonce záslužné. Co tento boj brzdí a odsuzuje, je třeba vymýtit, zničit. Násilí je právem prolet ářské revoluce. Naši mladí intelektuálové, o kterých jsem mluvil, tuto zásadu přijali a schvalovali. Pozdější zpověď jednoho z nich, Zdeňka Mlynáře, to jen potvrzovala (a nebyl sám, kdo později přiznal svůj podíl na přijetí účelové morálky, pro niž cíle světí jakékoli prostředky!): „Nikoho jsme ještě nesoudili a nepostavili na popraviště, ale už jsme schvalovali, že strana tak činí. Vlastníma rukama jsme prováděli jiné represe: různé prověrky a čistky, které znemožnily studium, životní uplatnění a existenci mnoha odpůrcům a kritikům naší víry z řad naší vlastní generace i z řad generací starších“ atd. (Mráz přichází z Kremlu).

Když se tito horliví stoupenci politiky KSČ dozvídali po roce 1956 z úst sovětských vůdců, jak tuto leninskou „morálku“ uplatnil Stalin, zhrozili se. Postupně se kriticky stavěli nejen k některým tzv. vědeckým tezím marxismu-leninismu (snad přesněji: leninismu-stalinismu), ale i k této morálce, která zdůvodňovala jako historickou nutnost likvidaci odpůrců, což nedokazovala jen Stalinova justiční praxe v SSSR (moskevské procesy před válkou, po válce masové gulagy), ale i procesy proti Horákové, katolíkům, sociálním demokratům – a co nejhůř a nejcitlivěji: i procesy proti kosmopolitním banditům a diverzantům typu Slánského, Švermové, Šlinga a spol., které lid vyvrhl ze svého středu... (Karel Kosík, 1951). Této strašné, ideologií leninismu přikázané morálky se museli tito mladí, talentovaní lidé zbavit, jakmile začali uvažovat samostatně a uplatňovat kritický rozum místo slepé víry, jíž byli zatíženi v počátečních letech. A naštěstí se jí také postupně zbavovali a nahrazovali morálkou, která už nepodřizovala prostředky vytouženému cíli, ale platila stejnou měrou pro všechny lidi. Názory téhož Karla Kosíka z roku 1967 (Rozum a svědomí) a 1968 (Naše nynější krize) to dokazují nadmíru jasně. Kdo nevidí změnu morálky v postoji mezi rokem 1951 a pozdními léty šedesátými, nemůže pochopit hloubku morálního přerodu, která tyto fanoušky stalinismu z konce čtyřicátých a počátku padesátých let přivedla k názorové samostatnosti a k probuzení vlastního svědomí, třebaže jim to dost dlouho trvalo. Pro tento přerod jsou i dnes přitažliví.

Soutěž v radikalismu

Moc se mi líbí otázka jak vysvětlit selhání sociální demokracie na konci let čtyřicátých. Je evidentně aktuální. Odpověď na ni by vyžadovala velkého pojednání. Tady jen stručně. Příčin bylo mnoho. Sociální radikalismus byl po válce vyznáním socialistů i v jiných zemích (například v Británii, Francii, Skandinávii aj.), nebylo divu, že se objevil i u nás. Podstatné však podle mého názoru bylo chybné stanovení role sociální demokracie v poválečné situaci. Místo, aby si uvědomila základní smysl své demokratické podstaty a svého reformismu, podlehla iluzi, že se „musí přizpůsobit době“, a přijala tak situační hodnocení svého levicového partnera. Chtěla ho však „přebít“ větším radikalismem sociálních a ekonomických změn (iniciativa zestátnění). Její program z října 1945 je katastrofálním selháním jejího sebeporozumění. Stejně jako komunisté se tu strana přiznávala k „vědeckému socialismu“, který už se neopíral jen o teorii Marxovu, ale i o prvky leninského pojetí revoluce. „Sociální demokracie se stavěla proti revolučním aktům v době, kdy mohly vyvolat pravicovou diktaturu... Jakmile však nastala situace, která mezinárodně revoluční akci odůvodňovala a uvnitř umožnila zmobilizovat všechny tvůrčí síly lidu v rámci protinacistického osvobozeneckého zápasu, postavila se na čelné místo revoluční akce.“ Nastalé revoluční změny jsou tak hluboké a dalekosáhlé, říkalo se tam dále, že vylučují návrat k dřívějším poměrům To mimo jiné znamenalo rozejít se s myšlenkou prvorepublikové politické svobody a podřídit svobodu regulovaným kritériím Národní fronty, vylučujícím jakoukoli opozici. Sociální demokraté ovšem tušili, že tato změna není s to zabránit vzniku jiné diktatury – totiž levicové. Proto si vyhrazovali, „že jednotlivá práva a svobody občanské – rovnost před zákonem, svoboda osobní a shromažďovací, svoboda myšlení a náboženská, svoboda tisková – musí být zabezpečeny...“. Ale připojili osudnou doložku: „Skutečná demokracie může být tvořena jen demokraty a demokratické svobody platí rovněž jen pro demokraty. Fašismus názorně ukázal, že demokracie nesmí dopřáti demokratických svobod svým odpůrcům a že musí bděle ničiti všechny předpoklady vzrůstu reakce.“ Protože však pojem odpůrců demokracie byl definován Národní frontou (resp. politbyrem KSČ), mohla nejsilnější složka NF, jíž se už po volbách 1946 zřetelně stala KSČ, určovat, kdo je demokrat a kdo odpůrce. Sociální demokraté, kteří odmítali usurpativní snahy komunistů, to po únoru 1948 poznali v plné míře: museli být zničeni jako „předpoklad vzrůstu reakce“. Programová nejasnost a nedomyšlenost byla jednou z příčin selhání sociální demokracie na konci čtyřicátých let. Jinou – a akutnější – příčinou byla existence prokomunistické fierlingerovské „levice“ ve straně. Tato pátá kolona komunistických agentů (několik jich bylo skutečně už od roku 1945 tajnými členy KSČ, jež jich používala jako rozkladných agentů v sociální demokracii: Karel Kaplan ve své práci Osudné spojenectví jmenuje Evžena Erbana, Jiřího Hájka, Jaroslava Havelku, Oldřicha Johna, Heidenreicha--Dolanského, Koušovou, Kufnera, Melichara, Pošustu, Štěrbu, Štičku, Vášu a Znamenáčka) spolu s Fierlingerem ve funkci předsedy vlády (navrženého Gottwaldem!) a v důsledku toho i strany dělala vše možné, aby demokratickou orientaci sociální demokracie „upozadila“ ve prospěch „revoluční spolupráce levice“. Když se po prohraných volbách na jaře 1946 zvedla proti této služebné linii opozice, došlo během roku 1947 k významnému posunu, jehož důsledkem byl brněnský sjezd, na němž Fierlinger a jeho kamarila byli poraženi. Ta však s podporou KSČ ochromovala stranu i v následujících měsících. V únoru pak toto rozklížené vedení – především nerozhodný nový předseda Laušman s Tymešem, Hladkým a jinými, také s mnohými zastrašenými členy ústředního výkonného výboru – nebylo schopno podpořit Majerovo křídlo ve snaze zachránit demokratický charakter státu připojením k rezignaci ostatních nekomunistických stran. Programové i procesuální selhání bylo dokonáno. Oportunističtí přisluhovači jako Jan Němec nebo Jaroslav Lindauer obstarali organizační platformu k „legitimitě“ červnového „sloučení“.

Nejen o Obrodě

Pro dnešní sociální demokracii je to memento: není socialismu bez demokracie a každé úsilí o udržení sociálního státu musí být vedeno s ohledem na upevnění demokracie. Naštěstí si je dnes ČSSD své odpovědnosti za demokracii i za své sociálně reformistické poslání v upevňování a zlepšování sociálního státu natolik vědoma, že nebezpečí historického selhání nehrozí. Jde spíše ve šlépějích demokratické pevnosti Majerovy než rozkolísanosti Laušmanovy. Především však nehrozí, že se bude opakovat tehdejší situace. Komunisté dnes nedominují naší politické scéně, nestojí za nimi síla stalinského Sovětského svazu, Česká republika je součástí Evropské unie – ekonomická, sociální i politická struktura české společnosti a státu je dnes zcela jiná. Bohumínské usnesení platí potud, pokud komunistická strana trvá na kontinuitě se svou minulostí (byť ji dnes začasto hodnotí i kriticky téměř týmiž argumenty, za které byli její kritikové a odpůrci v padesátých letech odsuzováni k patnácti, dvaceti, pětadvaceti letům vězení!) a pokud stále vychází ve svých představách o socialismu z díla V. I. Lenina, tvůrce militantního modelu „avantgardy proletariátu“ a hlasatele účelové morálky bez svědomí.

P. Eichler se domnívá, že ke změně sociální demokracie po roce 1990, která ji odlišila od předúnorové strany, přispěli také bývalí komunisté, kteří do polistopadové sociální demokracie vstoupili. Tady musím P. Eichlerovi položit protiotázku: Kdo, a hlavně čím a jak z bývalých komunistů zapůsobil na změnu polistopadové sociální demokracie? Může mít na mysli část členů klubu Obroda, která, jak známo, se ještě v říjnu 1989 pokoušela o dialog s vedením KSČ a snažila se přesvědčit její vedení o nutnosti přijmout Gorbačovovu reformu, v níž obrodáři viděli obdobu československé reformy z roku 1968. Když KSČ implodovala dřív, než ji napadlo jít „cestou Jara“, pokusila se Obroda etablovat se v Občanském fóru. Když ani tam nekynula slibná perspektiva, rozhodli se někteří její členové jednat s ČSSD o připojení k této straně. K vplynutí Obrody do ČSSD došlo v roce 1991, z dvanácti tisíců členů, o nichž se při jednání mluvilo, se počet členské základny ukázal mnohem menší: Miloš Hájek udává ve svých Pamětech, že skutečně registrovaných členů bylo nakonec jen 1200, z toho k sociálním demokratů přešly asi tři stovky. V politické oblasti se moc neuplatnili, jejich doménou se stala Masarykova dělnická akademie, kde ještě udržovali vzpomínku na reformu osmašedesátého roku.

Patrik Eichler má však patrně na mysli jiné lidi, z nichž někteří se stali za sociální demokracii i členy vlády. Mezi nimi bezesporně dominoval Miloš Zeman, který podobně jako Rychetský vstupoval do KSČ v roce 1967 v období jejího přerodu k reformám, jež vyústily v Pražském jaru – šlo tedy spíše o fanoušky reformy než komunistické strany. Ti – a jistě i další jako Grulich, Grégr, Dostál, Wagner (neměl by být zapomenut ani Z. Jičínský, který ještě v letech šedesátých vedl proti sociální demokracii ostrou ideologickou polemiku) apod. – měli vliv spíše na změnu taktiky a rétoriky, sotva však na posílení reformistického zaměření a demokratického étosu, který vymezoval sociální demokracii proti prvkům komunistického autoritářství a slepé subordinace už dávno a který ji charakterizuje i dnes. Jaroslav Šabata, kterého Eichler připomíná, byl jistě pozoruhodný svým příklonem k socialismu demokratické tradice a jeho nesmírně statečný boj proti normalizaci byl zárukou jeho důvěryhodnosti. Byl brilantní analytik se širokým myslitelským horizontem, ale sociální demokracie byla pro něho obtížným terénem, míjel se s jejím základním profilem. Vyčítal-li jí, že neměla porozumění pro politické svobody liberalismu, pak popíral už její zakladatelský program, kde jsou tyto liberální svobody vyjmenovány jako základní požadavky politických práv občana (na rozdíl od liberalismu ekonomického, proti němuž sociální demokraté bojovali). Tvrdil také, že sociální demokracie měla či má sklon přezírat individialistický fundament klasického liberalismu a občanské společnosti. Ale právě v důrazu na práva individuálního občana se sociální demokraté zcela podstatně lišili od komunistů, kteří jednotlivce podřídili kolektivnímu cíli, jak ho formulovala jejich ideologie a strana. Jeho „nový univerzalismus“ se může jevit jako nový jen někdejším stoupencům proletářského parcialismu, odpírajícího rovnost odpůrcům – ve skutečnosti byl už dávno zafixován v politické kultuře socialistů svobodných zemí. Jeho návod, aby sociální demokracie se dala na cestu „novodemokratické revoluce“, pokud vím, žádný myšlenkový posun v sociální demokracii nepřivodil. Domnívám se, že každá tradiční strana musela reagovat na nové poměry nejen u nás, ale i v celém světě dříve, než se vynořili misionáři odjinud. Proto mé pochybnosti o Eichlerově tezi obecně: čím Jaroslav Šabata či jiní bývalí komunisté přispěli po Listopadu ke změně strany, případně v čem vděčí sociální demokracie za tuto změnu výlučně právě jim?

A nakonec: Důvody své imunity proti „bacilu stalinismu“, které by si Patrik Eichler rád přečetl, jsem popsal v Listech 3/1998 (ss. 73–77), když jsem byl vyzván šéfredaktorem Václavem Žákem, abych se vyslovil k tomu, jak byl viděn Únor z jiné strany (titul článku). Patrik Eichler si jistě může celý původní text opatřit. Protože však ne všichni čtenáři mají dnes ještě toto číslo k dispozici, uvedu stručně alespoň některé úseky, z nichž jsou důvody mé odolnosti vůči stalinismu dostatečně zřejmé.

Diktatura sekretariátu

Popsal jsem tam složitost rozhodování mládeže mezi různými tehdejšími stranami v prvních poválečných letech. A také jak se během let 1946–1947 stále zřetelněji vymezovala hranice mezi stoupenci demokracie a stoupenci diktatury jedné strany, byť se k ní ještě mělo dojít „československou“, na sovětském modelu „nezávislou“ cestou. Šlo přitom současně o konflikt mezi individualistickým a kolektivistickým pojetím člověka ve společnosti. Kromě rozdílného pojetí demokracie a práv individua se hlavním ideovým dělítkem stával i vztah k marxismu. Rozdíly mezi sociálními demokraty a komunisty se zde v lecčems stíraly, nikoli však v politickém stylu. Komunisté byli v politickém klání agresivnější, hřmotnější, sebevědomě demagogičtí, sociální demokraté byli zdrženliví, střízlivější, chtěli být stranou „slušných lidí“ (volební slogan). Byl pro ně přitažlivější humanismus Marxův než Leninova teorie o uchopení moci. „A tak nakonec záleželo hlavně na tom, co si kdo odnesl z rodiny, z výchovy a zejména ke kterým formám boje o duše měl větší důvěru. Ještě přesněji: co se mu více protivilo a jevilo podezřelejší. (s. 75) Číst „klasiky“ M+E+L+S bylo v té době součástí hledání, ale moc to nedalo. Vyvolávalo to spíše jisté pochybnosti o správnosti Marxových předpovědí stejně jako o možnosti realizovat komunistickou utopii revolucí vedenou militantní „avantgardou“ – a zachovat přitom demokratický způsob rozhodování i svobody individua (stejně jako kolektivních svobod odborářských). Vliv na mne měl revizionismus E. Bernsteina a reformismus K. Kautského, ale i postoj Rosy Luxemburgové kritizující Leninův postup v revoluci: „Ta varovala zejména před ,diktaturou sekretariátu', v níž viděla diktaturu proti proletariátu a nad proletariátem. A četli jsme také, jak tato revolucionářka rozumí pojmu svoboda – chápe ji jako svobodu i pro jinak smýšlející.“ (tamt.) Pomoc poskytovala také četba Masaryka: „Na rozdíl od komunistů, jejichž ideologie vyžadovala podřídit se straně i proti hlasu vlastního svědomí a rozumu a stát se tak nástrojem ,dějinné nutnosti', pro niž byl jedinec zanedbatelnou veličinou, vyzdvihoval Masaryk hodnotu každého člověka. Jeho kantovské varování (ač Kanta sám nijak filozoficky nevynášel), že člověk člověku se nikdy nesmí stát pouhým nástrojem, bylo dobrou morální hrází proti svodu perspektiv, jimiž lákal historický materialismus.“

Komunisté a sociální demokraté vedli spor také o způsob jak chápat třídní boj. „Sociální demokraté v tom byli blíže Marxovi než komunisté, kteří se řídili spíš pojetím Leninovým. Marx chápal třídní boj hlavně ekonomicky: šlo o to, vyvlastnit výrobní prostředky buržoazie a převést je do rukou společnosti, tj. státu ovládaného proletariátem. Trefně to později vyjádřil Erazim Kohák: „U Marxe socialismus není negací demokracie, ale jejím naplněním“ (viz Na vlastní kůži, 1973). – V leninském pojetí však třídní boj znamenal zrušení demokracie, nastolení diktatury proletariátu a použití násilí proti nepřátelské třídě. Implikoval nejen likvidaci jejích vlastnických práv, ale především její pokoření a vytlačení z veřejného života – a tam, kde se vzpěčovala či jinak představovala nebezpečí pro komunistickou avantgardu, i její fyzickou likvidaci.“ (s. 76) Komunistům i politický odpůrce splýval s třídním nepřítelem. Na použití násilí proti sociálním demokratům jsme nečekali dlouho. Únor byl takřka za dveřmi. Strana byla zlikvidována „sloučením“ (připomínám tu, co se často přehlíží: slučovalo se tehdy v červnu 1948 jen fierlingerovské křídlo: 48 962 z celkového počtu 371 580 členů; pod nátlakem, hrozbami i korupcí bylo v následujících měsících pohnuto ještě několik desítek tisíc k dodatečnému vstupu do KSČ. Více než 200 000 dosavadních sociálních demokratů však odmítlo spojit se s komunisty – viz Jaroslav Nedvěd: Cesta ke sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou v roce 1948, Praha 1968. Kdo se sloučit odmítl a pracoval dále na udržení sociálně demokratického pojetí socialismu, byl vystaven perzekuci. Ani v kriminále však nezůstal náš vývoj stát. „Jak nám rostly svaly při kopání uranu a uhlí, dostávaly také naše politické názory a jejich ideové zdůvodnění pevnější formu. Když se pak většina z nás po amnestii v roce 1960 vracela k rodinám, nebyli jsme už hledající mladou generací, ale lidmi, kteří věděli, proč nemohli stát v Únoru a po něm na straně vítězů.“ (s. 77)

*

Myslím, že připomenutí těchto několika úseků mého tehdejšího článku postačí k pochopení, co mne (a mnohé podobně smýšlející) uchránilo před „bacilem stalinismu“. Doufám také, že se poněkud vyjasnila otázka míry odpovědnosti a morálního přerodu mladých komunistů mezi začátkem 50. a koncem 60. let. A pokud jde o sociální demokracii: o její budoucnost, o demokratický charakter a program sociální spravedlnosti a solidarity v rámci demokratického sociálního státu, není dnes třeba mít obav. Bude sice vystavena ještě mnohým krizím podobně jako i jiné socialistické strany v globalizovaném a finanční oligarchií prostoupeném světě, ale druhý Únor jí nehrozí.

Karel Hrubý(1923) je politolog a politik; žije v Basileji.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

O odpovědnosti intelektuálů a bacilu stalinismu

Morálka a přerod

Soutěž v radikalismu

Nejen o Obrodě

Diktatura sekretariátu

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu