Václav Burian

Bude prezident „náš“, nebo „jejich“?

Přímá prezidentská volba mi byla vnucena, a mohu-li soudit, tedy i mnoha dalším autorům Listů (za které ovšem mluvit nemohu). Již teď je patrně zřejmé i těm, kteří pro ni nadšeni byli, že argumenty o vyšší důstojnosti a potlačení korupce nebyly přesné. I když to neznamená, že jeden nebo druhý způsob volby by byl sám o sobě lepší či horší, je jisté, že co možná stačilo ke zkorumpování několika málo poslanců, nemusí stačit na zaplacení billboardů podél jedné silnice z kraje do kraje; a hledejte pak ty miliony!

A možná bychom si dovedli představit mnoho reformních zákonů užitečnějších? Třeba takový, který by zamezil jednomu z nejošklivějších dědictví první republiky i komunistického režimu? Takový, díky němuž bychom už konečně věděli, zda řediteli nemocnic, ba i muzeí musí být straničtí nominanti? Možná musí, ale kdyby to bylo v zákoně, bylo by to poctivější.

Průzkumy veřejného mínění nás mohou děsit, nevítězí-li v nich náš kandidát. Můžeme se tázat, čím si dosavadní favorité získávají přízeň nebo zda pro voliče nejsou i devadesátá léta už dávnou historií, která nemá na dnešní rozhodování podstatný vliv. V tom se nebudeme shodovat. Ale na jednom by se snad mohli shodnout všichni, kdo chceme žít i dál v České republice. Má přímá volba smysl, nepřijmeme-li ji za svou a nezměníme-li své chování? Když přímá volba, tedy přímá volba, s plackami, kloboučky, s nápisy na vlastním autě, ne?

I když se počítám mezi nezklamané, v lecčem jsem to na počátku devadesátých let přeháněl; byl jsem například hrdý na to, že se podle mého psaní do novin nepozná, koho budu volit. Byl jsem hrdý, když mi činitel strany, již jsem se volit chystal, řekl, že jim dost nepřeji. Ale jiní takové skrupule neměli, většina vlivných novin nám dokonce doporučovala přímo, koho máme volit, nezřídka ústy šéfredaktorů.

A co teď, když se blíží přímá volba? Máme si zas nechat radit od těch, kteří nás doradili až k dnešní vládě a prezidentovi?

Některé zprávy děsily v posledních týdnech patrně všechny, jiné jen některé. Ale jedna z nejsmutnějších zpráv, pokud jsem si dobře všiml, nezaujala a zapadla. A i po jejím vydání to pokračovalo: prezidentským kandidátům, kteří si otevřeli transparentní účty, na nich po celé dlouhé dny nepřibývaly žádné platby, zejména žádné drobné příspěvky od voličů; celé dlouhé dny byly jedinými přírůstky jen vrácené drobné přeplatky či drobnohledné úroky. A některým kandidátům přece věřit můžeme. A i kdybychom jim v lecčem nevěřili, byli by přece sami proti sobě, kdyby se nechlubili právě skromnými příspěvky od nás.

Bude-li to tak pokračovat, nepřijmeme-li přímou volbu, když už tu je, bude příští prezident zas jejich, nikoliv náš. Ať už to bude kdokoliv. Někteří, včetně kvalitnějších, ovšem za těchto podmínek odpadnou, protože dost bohatých sponzorů nenajdou. Ale dovedeme si sami sebe představit, jak propagujeme svého kandidáta, jak vylepujeme jeho portréty, jak pro něj sbíráme podpisy? Pokud nás většina odpoví na takovou otázku záporně, bude tato volba a prezident z ní vyšlý jen příspěvkem k dalšímu odcizení politiky.

Agituji tedy především za agitaci, za to, abychom agitovali, i když nejsme dobrovolníky – placenými dobrovolníky? – žádného štábu. Osobně budu agitovat za Jiřího Dienstbiera. Neslušelo by se to myslím tentokrát na konec nenapsat.

Václav Burian (1959) je redaktor a spoluvydavatel Listů.

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Burian

Bude prezident „náš“, nebo „jejich“?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu