Protest učitelky

Sociální rozdíly se prohlubují, chudí se stávají katastrofálně chudými, bezdomovců přibývá, policie se stará, aby neobsazovali polozbořené stavby, chaty, aby se nezdržovali pod veřejnými přístřešky, jako jsou nádraží a třebas hypermarkety, zkrátka aby nikde nebyli vidět. Zdravotní péče o tyto bezprávné lidi? Podle mojí zkušenosti žádná, leda když se najde člověk zhroucený na ulici, který ještě dýchá, odvezou jej.

Přichází podzim, ze strany státu a správy měst není postaráno ani o nejzákladnější potřeby pro tisíce lidí bez domova. Bude Praha na konci zimy zase stavět na pár týdnů stanové městečko? Nebo tentokrát až v březnu? Zase budou nemocní a slabí umrzat na ulicích, jako tomu bylo loni i v předchozích letech, jenže letos jich bude několikanásobně víc. Přečtěte si článek v Novém Prostoru č. 30 z 9. srpna 2012, který s nejmenovanou pražskou kurátorkou napsali Zuzana Brodilová a Tomáš Havlín. Kurátorka, která informace ze své praxe poskytla, musela zůstat anonymní. Letos, v důsledku drastického snížení příjmů těch chudých a nejchudších (viz opatření ministerstva práce a sociálních věcí) několikanásobně přibývá lidí bez domova, a to i rodin s dětmi. Od Nového roku se v sociální oblasti chystají další změny, které, jak se domnívá kurátorka, ještě situaci zhorší, a to už také proto, že jsou nedostatečně připravené. Kurátorka má na starosti asi 150 rodin.

Z dřívějška, kdy jsem učila na základních školách, do jisté míry náplň práce sociálních pracovníků znám. Kurátorka má pravdu, že kdyby ji měla vykonávat účinně, musela by spolupracovat tak s 15, nejvýš 20 rodinami. A také by muselo být kam umísťovat děti spolu s rodiči, v krajním případě alespoň děti, i když odloučení dětí od rodičů je výchovně špatné, nepřirozené a nemělo by k němu docházet. Ústavy i ubytovací zařízení jsou přeplněné. A tak, a to je děsivé, se ocitají děti s rodiči, nebo i bez rodičů, na ulici. Je to k uvěření, že v Brně, ve městě, kde třebas jen nedávno pořízené „hodiny“ na náměstí Svobody, které ani čas běžným občanům neukazují, leda občas vyplivnou kuličku, stály „náct“ milionů, nejsou základní potřeby pro všechny děti a jejich rodiče? Že pro mnoho dětí vlastně není dostupné plnění základní školní docházky a alespoň poslední, předškolní rok v mateřské škole nebo přípravném ročníku? Že mnoho rodin na školní potřeby, jídlo pro své děti ve škole a družinu nemá? Že děti se nemají ani kde učit, natož aby jim rodina poskytovala potřebné zázemí a motivaci?

Tento stav společnosti cítím jako stará učitelka, která své úsilí věnovala vyrovnání handicapů znevýhodněných dětí a jejich plnohodnotnému vzdělávání, která si vroucně přála odstraňovat sociální handicapy a vychovávat práce schopné integrované sebevědomé lidi, tento stav společnosti a její řízení cítím jako zpolíčkování na závěr svého života. Jak je možné mlčet?

Ani televize, ani rozhlas, ani několikery noviny – Lidové noviny, Literární noviny, Respekt, a jiné tiskoviny na určité intelektuální úrovni o stavu společnosti a jeho příčinách neinformují. Přesvědčila jsem se, že ani ti „šťastnější“ jedinci a rodiny, jimž se vede dobře, o něm nevědí, a proto je nemůže zajímat. Domnívám se, že jde o záměr udržovat nevědomost a tím společenský smír. Je to věc vedení obcí, státu, Parlamentu, Senátu a každého zastupitelstva na všech úrovních...

Ale je to také a především věc každého slušného člověka. Individuální pomoc však může vyřešit jen málo. Co můžeme dělat, aby společnost věnovala zhoršování životních podmínek občanů náležitou pozornost? Velmi uvítám názory čtenářů.

Eva Dobšíková, Brno

Eva Dobšíková

Obsah Listů 5/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Protest učitelky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu