Dagmar Vaněčková

Všední postřehy

„Devět,“ vyštěkla úřednice za přepážkou. Kamsi za sebe hodila můj dopis dceři do Vídně. Podala jsem chybějících devět korun a odplížila se v hanbě, že za víc než jednu číslovku nestojím. Myslím si, že trnitá bude cesta našinců tam, kam by rádi. Anebo se snad vzývaná Evropa mezitím přizpůsobí zdejším mravům? I to je možné. Ouvej, i ve Vídni vzduch ztěžkl vlivem nenálady, ale také přibývajících žebráků. Skoro všude se povalují zbytky jídel, plechovky od nápojů, nedopalky neboli číky (Tschiks), o psích hovínkách ani nemluvě. Přibývá nerudnosti mladých vůči starým. Copak se v médiích málo připomíná, že se prodlužuje věk? Vymoženosti medicíny oddalují smrt, a tím prodlužují slasti penzistům v tančírnách, na plážích... Nápadně i nenápadně se poznamenává, že starci a stařeny parazitují na úkor dalších generací.

Což o to. Existují stále i nápadné rozdíly. V rakouských bankách a na poštovních úřadech zaměstnanci přijímají zákazníky vstoje. Zásadně. Také v recepcích. U nás zákazník není pán. A to ani v ministerském penzionu. Recepční si dá jaksepatří na čas, než dovolí vstup hostům. Ti pokorně stojí za dveřmi a trpělivě mačkají zvonek. A pak? Slečinka ani nezvedne hlavinku od počítače. Sedí jako přimražená. U pokladny v české Bille jsem si dovolila poznamenat, že už řadu dní není v nabídce čerstvá směs polévkové zeleniny, v rakouských pobočkách běžná. No jo, ale v Rakousku se v neděli nepracuje, a my jedem celý týden od rána do večera! – Navrhovat změny, protestovat se asi zaměstnanci takzvaných řetězců neodvažují.

Ptát se, proč už nenabízejí pečivo od pekaře z Tábora a medy od českých včelařů, by bylo zbytečné. Buďme rádi, tu i onde, že máme co a za co nakupovat. Nespokojenost dávejme hlasitě najevo.

*

„Za padesát!“ vykřikl výrostek a strčil trafikantce pod nos bonboniérku. Zírala jsem v úžasu, ona však otráveně a rezolutně kluka odbyla: „Nechci.“ A podomní obchodníček letěl nabízet čokoládu Mercy do čistírny, do květinářství, dokud tu svou padesátikorunu nedostane. Třebas zboží ukradl, když má tak naspěch. Trafikantka mi podala časopis a unaveně dodala: „To je každou chvíli. Někdy s voňavkou, i se zlatým prstenem.“

„Mercy beaucoup,“ učila vzácná přítelkyně Madlén hned v první lekci francouzštiny moje dcerky. Už je to pár let, kdy zemřela těsně před devadesátkou. Noblesní dáma, s pamětí pro lepší i horší časy. Ale co by řekla těm dnešním móresům? Vždy se obklopovala mladými lidmi a mládla s nimi. Jistě by i dnes nalezla dostatek lidí dobrých, slušných, s úctou ke stáří. Není to však hlavní proud, mainstream. Podléhající heslu, že čas jsou peníze.

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Všední postřehy

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu