Z dopisů Květoslava Chvatíka Jiřímu Kratochvilovi

Už před léty

jsme se s Květoslavem Chvatíkem dohodli na tom, že dopisy nejsou literatura, a že tedy nebudeme nikdy nic z naší korespondence publikovat. Porušili jsme to jen jedinkrát: kratičkými úryvky z mých dopisů v Chvatíkově knížce Pán příběhů. A teď spáchám zase já reciproční a zároveň poslední výjimku: dám nahlédnout do kratičkých úryvků, fragmentů z Chvatíkových dopisů. Těch dopisů jsou dva kufry, ten s mými snad stále ještě v jednom penzionu v Monaku, a ten druhý, s Chvatíkovými dopisy, teď na stolku přede mnou.

Ale k čemu takové pouhé kratičké nahlédnutí? I když dopisy nejsou literatura, podezřívám je z toho, že mají možná jisté kouzlo, totiž spontánnosti a nestylizovanosti. Přestože v následujících fragmentech nenajdete vůbec nic důvěrného, nedokážu se zbavit jistého pocitu nepatřičnosti, trvám na to, že korespondence se nemá publikovat, ale na druhé straně jsem to přijal jako možnost poskládat vybrané fragmenty do snad ne tak zcela všedního portrétu neostrukturalisty, estetika a literárního kritika. Poprvé jsem se s Chvatíkovým jménem setkal kdysi velice dávno na semináři z estetiky docenta Olega Suse, nadšeného Chvatíkovou knihou o meziválečné avantgardě. Naposledy jsem se s Chvatíkem setkal vloni před Vánocemi, kdy se konečně rozhodl vrátit z exilu. Ale bylo to už jen definitivní rozloučení s Prahou a s přáteli.

Jiří Kratochvil

Nevím, proč mne každý Váš dopis provokuje k osobním vzpomínkám. Musím se přiznat, že jsem od mládí ateista, i když jsem se narodil pod Svatým Hostýnem a v dětství jsem ještě zažil nádherné poutě na Svatou Horu. Může za to můj otec, který zažil žehnání zbraním za první světové války, a vystoupil proto z církve a mne vychoval v přísné, ale laické morálce. Pamatuji si dodnes na půvabnou scénu, kdy se na zahradě s pohledem na Hostýn batolím otci pod nohama a naslouchám jeho diskusi s řádovou sestrou z hostýnského kláštera o mé dušičce, která přijde do pekla, nedá-li mne pokřtít a já neočekávaně zemřu. Otec hrdě oponoval, že mne nenechá zemřít a že mne vychová v řádného občana i bez Boha, jehož není, a že vše je jen nekonečná milost Přírody. Byl svérázný Naturfilosof – samouk a dodnes se mu obdivuji – dožil se 92 let a byl vášnivý zahradník nejen povoláním, ale i posláním: vypěstoval řadu nových druhů květin, například brambořík „Hana Benešová“, který pak předal paní prezidentové, a já jsem z toho měl ještě v padesátých letech kádrové potíže!

Naše Vánoce a Nový rok byly tentokrát zastíněny smrtí blízkého člověka a vůbec konfrontací s konečností lidského pobytu na zemi. Je něco jiného abstraktně o tom vědět a něco jiného vidět zblízka ten bolestný, trapný, bídný proces umírání, proměny živé bytosti v mrtvou věc. A když jsme se pak vraceli do Curychu, byla moje žena tak deprimovaná, že nechtěla jet autem jako obvykle, a tak jsme si vzali taxíka. A ten se kousek před Küsnachtem srazil s protijedoucím autem, oba vozy na mraky, ale nám se nic nestalo, byli jsme přikurtováni. Ale ten okamžik, kdy vidíte řítit se na vás chladič cizího vozu a slyšíte tupý náraz a řinkot skla a skřípot plechu, ten okamžik je, nu, docela zajímavý...

Totéž se týká mého Teiga, jde o zkrácenou verzi předmluvy k německému vydání výboru z Teigova díla ukončenou roku 1984. Tehdy bylo ještě třeba Teiga bránit proti umlčování totalitou doma a neznalosti v cizině. Ten výbor už leží osm let u Suhrkampa a redaktoři jsou zoufalí, protože překladatel byl zvolen starostou Řezna a nemá čas přehlédnout hotový překlad. Máte pravdu, že avantgarda je láskou mého mládí a já jsem sice starým láskám věrný, ale dívám se na ni dnes již zcela kriticky a plně sdílím Vaše výhrady: kolektivismus a nekritická víra v pokrok je mi stejně cizí jako její politická orientace. V tom mi pomohl i Kundera a jeho dávný rozchod s teoriemi avantgardy. Ale k tomu vztahu k avantgardě bych ještě pro dokreslení dodal, že okruh Effenbergera, s nímž jsem se stýkal do roku 1956, byl pro mne čímsi jako pro Vás disent – bylo to všechno zakázané, texty šly jen z ruky do ruky a popravy z procesů byly vzdáleny vlastně jen pár let. Vnitro pak vzkázalo mému zaměstnavateli, že buď se s těmi lidmi přestanu stýkat, nebo mě musí propustit. Nepoznal jsem obětavější a čestnější přátele nad Effenbergera, Kalivodu a Suse. Ty osobní vztahy pro mne mnoho znamenají, a nehodlám se jim zpronevěřit.

Člověku je z toho hořko, že v národě, z něhož vyšel, se najde tolik závistivých a zákeřných krys. Avšak tak tomu bylo vždy, zažil to před smrtí Karel Čapek a neslavný osud teď stihl i Kaplického projekt Národní knihovny – nemohli by proti tomu čeští spisovatelé něco podniknout? Paříž a každé evropské velkoměsto má novou národní knihovnu. Inu Čechy krásné, Čechy mé musí zkrátka zůstat Kocourkovem, zvláště mají-li v čele takové pivní politiky typu hospodského Palivce.

Podle mne jsou fikce a autenticita dva póly, mezi nimiž literatura operuje od počátku: autor vytváří fikční svět románu, povídky a básně, aby obohatil náš obraz světa, který je v průběhu života jedince žalostně omezen jeho jediným a nezaměnitelným životním průběhem... Ostatně i autenticita je fikcí, jak věděl již Tolstoj, který ve své první povídce Historie včerejšího dne napsal, že zachytit beze zbytku vše, co projde hlavou jediného člověka za jediný den by nedokázali vytisknout všichni tiskaři na světě. Máte také pravdu, že léta v Orientaci, to byla nejaktivnější léta mého života. Byli jsme chudí jak kostelní myši, ale o něco jsme se prali, a zatímco Hájek měl v Plameni k dispozici půl Topičova domu na Národní, my jsme sídlili v komůrce U Anděla na Smíchově a měli k dispozici sekretářku na poloviční úvazek. Dělali jsme ten časopis s láskou sami, na kolenou, každý člen redakční rady přinesl příspěvky z úseku, který měl na starosti (obhospodařoval jsem překlady teoretických studií, nacpal jsem tam, co jsem mohl ze strukturalismu a fenomenologie, a nebyly to ledasjaké překlady: překladatelka Heideggera jela například na jeho proslulou filosofickou chatu do Schwarzwaldu, konzultovat ten překlad osobně...). Navštívili nás tam Seifert a Hrubín a říkali, že tak dělal za první republiky Obrtel Kvart. Cenil jsem si taky Chalupeckého poválečné Listy a chtěl jsem jít v jeho stopách...

Po celý život mi bylo cizí stanovisko Václava Černého, muže obdivuhodné šíře i vzdělanosti, který však kladl přísně morálku nad estetiku. Umění a zejména literatura měly stát plně ve službách potřeb národa a z tohoto moralistického hlediska odsoudil nejen Haškova Švejka, ale například i Škvoreckého Zbabělce, a dokonce hůře než komunisté. Bylo paradoxní pozorovat, jak přesvědčený antikomunista Černý hájil služebnost literatury (ve jménu národních zájmů), zatímco pozdní komunista Mukařovský (ve svém vědecky platném díle) obhajoval estetickou autonomii literární tvorby.

V Praze sedmdesátých let jsem napsal do šuplíku tři rukopisy bez naděje na uveřejnění – a vědecké texty stárnou mnohem rychleji než beletrie – a nakonec jsem taky kvůli německé publikaci své monografie o pražském strukturalismu zvolil nejistou dráhu exilu. Dnes Vám ani mně nikdo neuvěří, kolik neústupnosti a odříkání je k takovému životu zapotřebí. V recenzi mé knížky vzpomínek nějaký písálek v Literárkách napsal, že zveličuji obtíže exilu – já však vím jen z nejužšího okruhu svých známých o třech sebevraždách – ne každý měl věhlas Kundery nebo Škvoreckého.

Těším se z Vašeho dopisu o návštěvě současné Moskvy. Mýlíte se, já jsem Moskvu také navštívil. Bylo to v roce 1963, v době divokých Chruščovových rehabilitací a reforem, které pak ztroskotaly. (Na Rudém náměstí byl čerstvě postavený plavecký bazén a šli jsme si tam s kolegou sociologem zaplavat, dostal křeč do nohou, topil se a já jsem ho vytáhl. Po letech seděl v komisi, která mne vyhodila z Filosofického ústavu.) Moskva mne i tehdy okouzlila tím barbarským „durcheinander“, na ulicích špína a v ubohých „komunálkách“ Šklovskij, dcera Rodčenka, Máca a další pamětníci avantgardy, kteří chovali zakázané avantgardní obrazy jako ikony... A vrchol tomu nasadil Petrohrad, město jako „Gesamtkunstwerk“, neskutečné, vymyšlené na rýsovacím prkně, klasicismus, jehož dórské sloupoví není z mramoru, nýbrž ze dřeva, navečer obrovské liduprázdné prostory a bílé noci nad Něvou, v tom městě se dá za pár ní zešílet... Vyjel jsem lodí do Petrodvorce a ruská příroda je v ten čas tak živelná, dvojice se válely v trávě a vedle leželi opilci jak mrtví... To už jsem pak nikde ve světě neviděl. Já jsem byl a přes všechny ty kopance zůstal rusofil kvůli ruské literatuře, kterou jsem v mládí četl v originále...

Vaše téma setkání mi připomíná mé setkání s Viktorem Šklovským v Moskvě v roce 1963. Přivezl jsem mu překlady jeho textů v časopise Světová literatura a pozdrav od Mukařovského. Pohostil mě ve svém bytě královskou večeří s jeseterem obloženým kaviárem a horami pirohů s fantastickými náplněmi a pozdě v noci se omluvil, že si musí jít zdřímnout a za hodinu se objevil svěží jako rybička. Já jsem ho za jeho návštěvy v Praze hostil na Vikárce, kde pak rozpůlil pivní tácek a prohlásil, že kdo s druhou půlkou k němu přijde, bude přijat jako jeho bratr. Vůbec má cesta do Ruska byla zjevením, pronikl jsem v Moskvě a Petrohradě do depozitářů muzeí, v nichž byly ukryty poklady moderny, tehdy ještě přísně utajované.

Šklovskij, o němž jsem Vám nedávno psal v tom rukopisném dopise, byl člověk neobyčejně originální, opak „homo sovětikus“. Při večeři mi bez obalu prohlásil, že komunismus je pro Rusko neštěstím (v roce 1963 to bylo neslýchané kacířství). Účastnil se Říjnové revoluce, avšak jako levý eser, které pak bolševici likvidovali, a uprchl do Berlína. Napsal o revoluci knížku Sentimentální cesta, kterou jsem četl v českém překladu z časů první republiky a pamatuji si z ní řadu šokujících detailů: za první zimy po Říjnu se v Petrohradě topilo knihami, v bytech zamrzaly klozety a zmrzlá lejna se vršila kolem nich a cizí muži a ženy spali spolu bez obav, neboť muži byli trvalým hladem prakticky sterilní. On sám chodil bez ponožek, neboť po Říjnu se nedaly koupit a tak si je odvykl nosit. Jako nestraník nemohl působit na univerzitách, a tak se živil jako filmový scénárista. A to, že zůstal nestraníkem, mu zachránilo život. Uvědomělý bolševik Medvěděv uveřejnil počátkem třicátých let inteligentní kritiku ruského formalismu, zejména prací Šklovského, a v polovině třicátých let ji vydal přepracovanou v duchu dogmatického stalinismu a koncem třicátých let byl popraven jako nepřítel lidu. Šklovskij přežil, ale byl nesčetněkrát nucen k veřejné sebekritice, po níž však za časů „tání“ pokračoval v publikování ve starém duchu dál. Když jsem mu v Praze na Vikárce řekl, že můj otec byl zahradník, nečekaně mě objal a řekl, že jeho taky, avšak v carském Kremlu. Byl vůbec jedinečným spojením západní analytické inteligence s širokou ruskou duší, o níž píšete.

Bylo to v tom bláznivém roce 1968, byl jsem jedním z „progresistů“ a také mne hned po příchodu „bratří“ vyrazili z Filozofického ústavu. Ale ještě předtím jsem jel jako delegát na mezinárodní konferenci o estetice do švédské Uppsaly. Jak bylo zvykem, naše delegace se v předvečer jednání sešla s delegací ruskou a za vydatného přispění vodky jsme se tradičně bratřili. No a netrvalo dlouho a pršely otázky jako Što eto vaša pražskaja vesna? Rozjařen vodkou, na jejíž grády jsem nebyl zvyklý, jsem jim dobromyslně vysvětloval, že nám nejde o výměnu osob ve vedení, ale o změnu systému. Ve své naivitě jsem měl na mysli jen demokratický socialismus, avšak použil jsem slovo „systema“ a Rusové doslova ztuhli. Ten nejagresivnější z nich si ode mne vyžádal text mého referátu (byl to jen ryze odborný příspěvek) a druhý den mi jej odmítl vrátit. „Můžeš si u vedení kongresu stěžovat na naši velmocenskou aroganci,“ odvětil mi nepokrytě. A za pár dní se o té aroganci přesvědčil celý svět. Po měsících ve Švédsku a po roce stipendia v Německu jsem se do Prahy přes varování přátel vrátil a nevěřil jsem svým očím: byl jsem propuštěn z Filosofického ústavu, nesměl jsem přednášet na Karlově univerzitě, nesměl jsem publikovat a byl jsem z podporučíka degradován na pouhého vojína atd., atd. a navíc bez bytu a po rozvodu. Byl jsem pak přidělen do bibliografie Ústavu dějin umění, vedeného polobláznem Šaboukem, a seděl jsem ve sklepení ve tmě a vlhku. Pak jednou do Prahy zavítala delegace sovětských estetiků a horlivý Šabouk ji provázel Ústavem od ředitelny v čtvrtém patře až po sklep. A ovšem, členem delegace byl ten můj známý z Uppsaly, a když mne spatřil, byť v šeru sklepení, okamžitě se Šabouka ptal, jako to že nejsem „zakryt v turmě“, a Šabouk mi pak vynadal, proč ksakru nezmizím, když mají přijít Rusáci?

Já jsem na rozdíl od Vás žil v Praze jako pracovník Filosofického ústavu, tedy ve špičkovém komunistickém prostředí, a dnes se sám divím, jak jsem si tam mohl uhájit své rebelantské názory na umění i politiku. Začalo to již po mém prvním článku v roce 1956, kdy za mnou přišel redaktor Tvorby, že ho posílá Štoll s žádostí, abych napsal oslavný článek na S. K. Neumanna, a já jsem ho vyhodil, že Neumanna nemám rád, a on mi prorokoval, že špatně dopadnu s takovými názory. Jezdil jsem později na dovolenou na Slapskou přehradu a bydlel tam na jedné chodbě s básníkem Kainarem a kritikem Jiřím Hájkem, který mne v Tvorbě kritizoval jako modernistu. Jenže ten měl syna, který hrál s mými syny z prvního manželství volejbal. Když pak po srpnu 68 nebyli kvůli mně přijati na vysokou školu, ačkoliv se na přijímacích pohovorech velice dobře umístili, sehrálo tady svou roli přátelství Hájkova syna s mými syny a Hájek prosadil jejich přijetí na vysoké školy, i když na jiné obory, než na jaké se hlásili. Tak Petr místo germanistiky studoval řízení průmyslu (!!) a museli se přejmenovat na Karlachy, což bylo nové jméno mé bývalé ženy. Jiří Hájek byl naprostá korouhvička, avšak lidsky velice demokratický člověk na rozdíl od takového Štolla, který si osvojil manýry sovětské vrchnosti. Ale nejnebezpečnější a nejpodlejší byl Jiří Taufer, nepochybně agent KGB. Hájek mne v době „tání“ pozval bez rozpaků ke spolupráci v Plameni, ale po srpnu 68 mne v Tvorbě odsoudil pro „kult složitosti“, a když mne pak za normalizace potkal ve sklepě v Haštalské ulici jako pomocnou sílu v knihovně, přátelsky mne pozdravil a řekl, že doufal, že zůstanu na Západě, že by to pro mne bylo lepší. Inu, byli to „lidé zvláštního ražení“... Rád vzpomínám na Mukařovského, na Patočku, na Mirko Nováka, kterého ctil Oleg Sus coby svého vysokoškolského učitele, na profesora Ludvíka Svobodu, který mne miloval pro moji knihu o jeho příteli Václavkovi, a ovšem na své generační přátele, strukturalisty a surrealisty, jenže ti všichni, až na Zdeňka Pešata, odešli již do věčných lovišť.

S údivem si uvědomuji, že jsem měl více přátel mezi výtvarníky než mezi spisovateli. S Mikulášem Medkem jsem se setkal u Vratislava Effenbergera někdy počátkem šedesátých let. Scházeli se tam básník Zbyněk Havlíček a výtvarníci Medek, Istler, Tikal a Fára. S Tikalem jsem se spřátelil a věnoval mi temperu Struktury, Istler mi posílal své grafiky ještě i do exilu, avšak s Medkem jsem se bohužel nedokázal sblížit. Byl neobyčejně uzavřený, debat se nezúčastnil, byl sice přítomen na všech schůzkách, ale jako by zůstával duchem nepřítomen, jako by žil v jiném světě. Později jsem četl knihu jeho textů, vydanou tuším koncem šedesátých let, a ta mi mnohé objasnila.

Ale to je úžasné téma, problém identity je jedním z nejhlubších a nejzáhadnějších existenciálních problémů, zase si to ověřuji na sobě a říkám si, co by se se mnou stalo, kdybych se v roce 1956 zachoval jinak. Tehdy mou studii o estetice dal Karel Kosík svému příteli Sochorovi do Nové mysli a ten ji v atmosféře „kultu osobnosti“ otiskl. Za týden poté mne navštívil v bytě v paneláku ve Vršovicích redaktor Tvorby, syn toho mizerného romanopisce Karla Nového, a vyřídil mi pozdrav od Štolla a nabídku spolupráce s partajní Tvorbou. Měl jsem napsat oslavný článek k narozeninám S. K. Neumanna a odmítl jsem to s tím, že v mých očích je to nejhorší stalinista – viz jeho Anti-Gide –, a co by se asi stalo, kdybych tu nabídku přijal. A později mne Štoll vyzval, abych přednášel estetiku na Vysoké stranické za nebývalý honorář a odvoz autem tam a domů. A já dodnes pořádně nevím, proč jsem jeho nabídky vždycky odmítl, asi z nějakého estétství, měl jsem prostě rád jiné autory a jiné umění než oni.

Máte pravdu, že hodinářství je patrně největším protikladem herectví. Když jsem přišel do krámu strýce Záruby v Holešově, zaplavil mne ten tikot (každé hodinky měly jiný tón) a strýc jen mlčky vyndal okulár z oka a pokynul mi, abych se posadil. Byl nejnemluvnější ze všech příbuzných – pravý opak bystřického strýce Dórka, obchodního cestujícího a ochotnického herce, který když k nám přišel, tak máti vždycky naříkala, že je ho plný byt, pobíhal po kuchyni a vyprávěl jednu novinku za druhou, většinou choulostivé drby, zčásti jistě vyfabulované... Já jsem od té doby pojal nedůvěru ke světu divadla, je to pro mne cosi vylhaného, falešného. V Praze jsem měl několikrát přednášet estetiku hercům divadla E. F. Buriana a v Realistickém na Smíchově. Mezi posluchači byly docela půvabné a chytré herečky, avšak já jsem v diskusi s nimi reagoval vždy jen s ostychem, zdálo se mi, že neustále všechno hrají. A když mne Milan nedávno požádal, abych napsal recenzi na knižní vydání her Steigerwalda, jeho žáka z pražské AMU, musel jsem odmítnout.

Na Vídeň bych se sám velice těšil, mám k tomu městu zvláštní vztah, moje maminka tam před první světovou válkou sloužila u dětí rodiny Thonetů (ano, ty ohýbané židle) a já jsem tam začátkem šedesátých let podnikl první cestu na Západ a do galérií moderního umění (bez šilinku v kapse). Vzpomínám, jak jeden pražský kolega tam tehdy vezl kufr plný ruských konzerv krabů, které se v Praze levně dostaly, aby je tam rozprodal a mohl si tak koupit Heideggerův spis Sein und Zeit! Dnes to zní jako absurdní anekdota.

Já jsem měl nejvíce návštěvníků na čtení taky v Belgii, bylo to v Lovani (kde je také Husserlův archiv, převezený tam před příchodem nacistů z Prahy). A to jsem předtím ani potom už nikdy nezažil: velká posluchárna univerzity doslova plná, musel jsem za dvě hodiny stihnout celou českou literaturu až po samizdat a exil a diskuse nebrala konce, a bylo to v němčině, netušil jsem, že tolik Belgičanů umí německy. Byl jsem ten večer utahanej, ale velice šťastnej, že jsem něco udělal proti těm všivým lžím doma, právě tehdy vyšel Blahynkův Slovník českých spisovatelů, v němž nebyl ani Kundera, Škvorecký, Kolář a desítky dalších. Napálil jsem ten podvrh v Neue Zürcher Zeitung a ovšem v Listech a na Univerzitě v Kostnici. Dnes mi tady ten čas připadá nějak ospalý, avšak to je asi tím, že ve Švýcarsku se mimo finanční skandály vůbec nic neděje, kde je tu prezident, to ani nikdo neví, a vláda nemá premiéra, jen Bundesráty pro finance, dopravu, zdravotnictví atd. a velitelem armády je ředitel jedné vlivné banky a o všem rozhoduje lidové hlasování, i když horalé z kantonu Uri nemají ani páru, co to je hlasovací právo žen...

Téměř celý měsíc jsem se zaměstnával pamětmi Arnošta Kolmana Zaslepená generace, které mi poslal brněnský Host na recenzování. Je to tlustý špalek, neboť Kolman znal kdekoho – od Einsteina a Haška po Lenina a Stalina – a nečekaně zasáhl i do mého osudu. Hájil mne proti Štollovi a vlastně to on prosadil vydání mé knížky o Václavkovi a levé avantgardě, ačkoliv moderní umění neměl v lásce. Lámal jsem si dlouho hlavu nad tím, jak to bylo možné, že člověk tak mimořádné inteligence a osobně čestný mohl sloužit do roztrhání těla tak obludnému systému, jako byl stalinismus. Vždyť u nás po válce celou řadu mladých lidí utvrdil v jejich levicové orientaci – i já jsem ho četl chvíli s nadšením, chvíli s odporem (tam, kde, už před rokem 1948, odsuzoval moderní umění jako projev západní dekadence). Vysvětluji si to ohlupujícím vlivem ideologického myšlení, člověk se musel rozhodnout, buď Hitler, nebo Stalin, a antifašismus byl pak zmanipulován do komunismu. Pro naši generaci – Milanovu i moji – to bylo první klopýtnutí, které nás naučilo vyhýbat se všem ideologiím jak čert kříži.

Dojalo mne, že jste na románě pracoval i během pobytu hned ve dvou nemocnicích a vyvolalo to ve mně vzpomínky na podobnou situaci, kterou jsem před léty zažil i já. Byl jsem po té srdeční operaci tří bypassů, ztratil jsem asi 15 kilo na váze, slabý jako moucha, a doléčoval jsem se na klinice na Metnaou na Bodamském jezeře. Byl tuším červen, příroda přímo nádherná a v těch dnech mne Milan Jungmann z Prahy požádal o referát pro pražské setkání zahraničních bohemistů. Nedokázal jsem mu odmítnout, a tak jsem na nemocničním pokoji smolil Pohled na českou poválečnou prózu, úplně bez literatury, jen tak zpaměti. Doktoři i sestřičky mi nadávali, že mám jezdit na kole po cestičkách v parku (to byla součást rehabilitace), a ne sedět za nádherného počasí na pokoji. Také mne pak záměrně vyrušovali a já jsem musel schovávat papíry pod noční stolek jako školák, který si čte pod lavicí Švejka...

Velice mne zaujal Váš esej o povídkách Nabokova. Německé vydání povídek Nabokova a Borgese, to byly první dvě knihy, které jsem dostal po příchodu do exilu z nakladatelství Hansen, co vydalo překlad mé knihy o strukturalismu a avantgardě. Sám jsem tehdy na kupování knih neměl a chovám ty dvě knihy, které mne tehdy velice potěšily, dodnes. Později mne zaujaly Nabokovovy analýzy díla Gogola a Cervantese, shrnuté ve třech svazcích esejů o literatuře. Bavil jsem se o tom s Milanem, četl ty tři svazky ve francouzském překladu a souhlasil s tím, že je mu Nabokovovo chápaní románu velice blízké (jak o tom uvažujete i Vy). Spolu s povídkami miluji také jeho román Pnin, snad i proto, že jsem jej četl v podobné životní situaci hostujícího profesora. Čtu nyní v němčině román od rusko-židovského autora Leonida Cypkina Léto v Baden-Badenu, v němž se proplétá cesta vypravěče do tehdejšího Leningradu a jeho hledání stop Dostojevského s vyprávěním o pobytu Dostojevského s jeho mladou ženou Annou Grigorjevnou v Baden-Badenu. Je to vyprávěno metodou proudu vědomí, v nekonečných větách a řetězech asociací, jediná kniha autora, který byl vynikajícím lékařem a biologem, avšak po žádosti o vystěhování, jež mu nebylo umožněno, ztratil jakékoliv zaměstnání a zemřel pár dnů poté, co rukopis vyšel v ruském exilovém časopise v Americe, kam ho propašoval nějaký novinář. Susan Sontagová se v předmluvě rozplývá chválou knihy, kterou prohlašuje za jeden z nejoriginálnějších románů 20. století, nedá se to k ničemu přirovnat, je to opravdu silné, kdybyste četl německy, rád bych Vám knihu poslal, nevím, vyšla-li či vyjde-li česky, zasloužila by si to spíš než spousty překladového škváru, který plní výlohy českých knihkupectví. Musím končit, abych se dostal na oběd do Meilen a mohl tam nalézt poštu a dopis odeslat.

Zaujala mne Vaše zmínka o Trefulkovi, při příštím setkání ho prosím ode mne pozdravujte. Asi nemá ani tušení, co pro mne v mládí znamenala jeho odvážná kritika Kohoutových básníček. Setkal jsem se s Kohoutem totiž velmi brzy, již ve svých sedmnácti letech na Slovensku, kde se moje máti léčila ve Vysokých Tatrách a vzala mne s sebou na celé prázdniny. Bylo to ještě před únorem 48 a doba byla plná politických diskusí. Seznámil jsem se tam s mladým redaktorem brněnské Rovnosti Krejčím a ten mne začal intenzivně „školit“. Vzal mne večer k táboráku, kde seděl Zápotocký a nějaký major, účastník Slovenského národního povstání, a taky Pavel Kohout, jemuž tam Dismanův dětský soubor recitoval báseň o ruské partyzánce Marušce. Všechno bylo docela přirozené, jen ten Kohout mi už tehdy byl z duše protivný okázale sebejistým, teatrálním vystupováním – typický Kunderův Tanečník z románu Pomalost. Ještě za studia na vysoké škole jsme museli kolektivně navštívit Kohoutovu hru Taková láska a pak se o ní ve studijním kroužku diskutovalo. Byl to kýč jak vyšitý a já jsem se hru odvážil kritizovat a měl jsem z toho málem kádrové problémy. Když pak vyšla v Hostu do domu Trefulkova kritika Kohoutových veršů, byl jsem už ve Filosofickém ústavu a Kosík, Kohoutův přítel, ji připíchl na nástěnku a Kohouta hájil. Sepsal jsem odpověď a Kosík pod to připsal: „Ožívá nám strukturalismus?“

Musím končit, v bytě je nesnesitelná zima, Švýcaři jsou škudlilové té nejhorší sorty, topení se v bytech nedá regulovat, od počátku března se vypne a stěžovat si není komu, jsem nabalen jak Eskymák, a přesto jsem se v noci stále budil zimou. Není všechno zlato, co se leskne.

Je neuvěřitelné, jak může fiktivní příběh anticipovat anebo naopak věrně evokovat příběhy reálné, které se kdysi skutečně staly nebo stanou, aniž má o nich vypravěč tušení. To, co popisujete v románě, jsem totiž přesně zažil. Podobné „výběrové řízení“. Bylo to na začátku německé okupace, někdy v roce 1942, a Němci měli obsazenu celou Evropu. Já jsem měl nastoupit do gymnázia v Holešově. Dostal jsem předvolání, abych se dostavil k třídennímu výběrovému řízení (které se podobalo tomu Vašem románovému, jako by z oka vypadlo). V tělocvičně jsme se museli vysvléct a byli jsme podrobeni nejen lékařské prohlídce, ale i rasovému měření lebky atd. Pak jsme dlouhé hodiny pochodovali, museli zpívat rázné písně a poslední den jsme seděli odděleně v lavicích a kreslili válečné bitvy. A po celou dobu nás provázel a ostře pozoroval „ďábel“, nacistický rasový odborník (zřejmě ze Sudet, mluvil česky) a dával se s námi do záludných hovorů. Jeho favoritem se stal Bastl (i to jméno jsem si zapamatoval!), štíhlý, jemný hoch plavých vlasů a opičí inteligence. Příští den bylo na vchodu do gymnázia vyvěšeno pořadí: Bastl první, já někde uprostřed a kousek za mnou už čára oddělující přijaté od nepřijatých. Bastl od prvních dnů výuky exceloval a po měsících někde nenávratně zmizel. Možná skončil někde v těch „klášterech“ pro pěstování čisté rasy. My jsme si zatím ve třídě šeptali známou anekdotu, že správný Germán musí být plavý jako Hitler, štíhlý jako Göring a urostlý jako Goebbels.

Poslední Tvar je plný výročí Charty 77. Můj čas se zřejmě krátí a byl bych rád, abyste právě Vy věděl, proč jsem Chartu nepodepsal. Byl jsem v ten čas sám doma, Jitka byla v porodnici a prodělávala ke všemu ještě zápal plic. Bývalá kolegyně z Filosofického ústavu, kterou nechci jmenovat, mne vyzvala k setkání v kavárně v Celetné ulici a předložila mi Chartu k přečtení a k podpisu. Tato kolegyně byla po léta předsedkyní KSČ v ústavu a mne a některé další kritizovala jako revizionisty. Patřila zkrátka k frontě tvrdých dogmatiků. Jako vždycky mluvila o celé věci svrchu, zahraničí prý požaduje od opozice nějaké rozhodnější vystoupení a že se k tomu podařilo získat i Patočku, a tento po léta nepolitický člověk se nyní pro věc nadchl jako malej kluk. Ta neuctivost k Patočkovi, jehož jsem si nesmírně vážil, se mě dotkla, a tak jsem odpověděl, že s textem souhlasím, ale nechci zveřejňovat své jméno. Setkali jsme se pak ještě jednou v zahraničí a vysmála se mi, že jsem nemusel odcházet obtížně přes Jugoslávii, oni že vyjeli pohodlně autobusy a dostali pro začátek tisíc dolarů. To se mi nezdálo: odkdy se vyvážejí odpůrci režimu ještě s finanční podporou? Avšak v Čechách je zřejmě ledasco možné, a tak jsem to pustil z hlavy.

V Čechách jsou s romány potíže. Nejprve jsem musel polemizovat – ještě v exilu – s Milanem Jungmannem, který posuzoval Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí měřítky socrealismu, potom s Grebeníčkovou, která zas prohlásila román jako žánr za mrtvý, pokleslý produkt, dávno vystřídaný „autentickou“ literaturou faktu, dokumentů a deníků, a nyní zas vytahuje Trávníček zaprášený model ortodoxie jediné linie románu, románu s přímočarým příběhem, a co nad to jest, od zlého jest, a nechce nic vědět o Sternovi, Diderotovi, Musilovi, Brochovi a desítkách dalších a máte pravdu, že se tak navrací vlastně k Lukácsovi a k teorii a praxi socialistického realismu, a pak je nepochopitelné, jak si může vážit románů Kunderových! Síla a přitažlivost románů je právě ve schopnosti rozvinout příběh z charakteru postav a vtáhnout do něho celý nový obraz světa v reflexi, epizodách a odbočkách, síla románu je právě v jeho proměnlivosti a mnohotvárnosti, nikoliv v nekonečném opakování a omílání téhož modelu s přímočarým a zábavným příběhem.

Žil jsem zajímavý život, dopouštěl jsem se řady pošetilostí, avšak snad jsem nikomu vědomě neublížil, napsal jsem kolem deseti knih, z nichž aspoň některé nebyly zcela neužitečné, většina mých kolegů už zemřela a říkám si říkánku z dětství: „... konec šprýmů, konec hrám, z deseti jsem zůstal sám.“

Květoslav Chvatík (19. 1. 1930–18. 1. 2012) byl filosof, estetik a literární teoretik. V 70. letech odešel do zahraničí, působil na univerzitách v Kostnici, Mnichově a Klagenfurtu a psal do exilového tisku, zejména do Listů a do Proměn. Vydal např. knihy Smysl moderního umění (Praha 1965), Strukturalismus a avantgarda ( Praha 1970), Tschechoslowakischer Strukturalismus (Mnichov 1981), Mensch und Struktur (Frankfurt n. M. 1987), Svět románů Milana Kundery (Brno 1994), Od avantgardy k druhé moderně (Praha 2004).

Jiří Kratochvil (1940) je spisovatel.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Z dopisů Květoslava Chvatíka Jiřímu Kratochvilovi

Už před léty

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu