Ladislav Šenkyřík

Hi, milá Ladislav, zhubni o 7 kg

Takto bodře, po americku, vybízí mne občas spamerka Jana Yantelova (sic!) k zamyšlení nad sebou i stavem světa vůbec. Odkud se dozvěděla, že zrovna těch sedm kilogramů by mi udělalo radost, ví čert, snažím se nebýt paranoik, přestože mi trochu vrtá hlavou, proč mi jiní virtuální dobrodinci nabízejí e-mailem pouze viagru a ne třeba antikoncepční pilulky nebo videoherní střílečky. I slečna či paní Yantel tak oslovila závažnou část mých tužeb, i když zjevně už ne tak dobře odhadla mé pohlaví. Strýček Gúgl se většinu podobných nabídek už naučil rozpoznávat a odkládá je jako nedůležité do zvláštního košíku, kde si jimi mohu ve volném čase listovat pro pobavení nebo když hledám název fejetonu.

Volný čas. Všichni si stěžujeme, jak nám chybí, ale on se nám spíš nekontrolovatelně rozplývá, protéká mezi prsty naší on-line existence, splývá s pracovní dobou, stejně jako pracovní doba splývá s ním. „Vyřizujeme“ e-maily, „sdílíme“ (se/zážitky), krůček za krůčkem mizíme ve virtuálním prostoru.

Smutný je život obchodních cestujících a osud těch, kteří se přesunuli za zdánlivě snazší obživou na internet, je s jejich beztvarou anonymitou snad ještě žalostnější. Podomních obchodníků je plná literatura a vesměs to jsou melancholické příběhy. Od Vonnegutova Fosterova portfolia přes Bohumila Hrabala až po Smrt obchodního cestujícího. Z reálných postav na mne nejsmutněji působil veselý, očividně inteligentní mladík, který si mne vyhlédl po ubíjejícím nákupu v supermarketu a nabídl mým rozbolavělým zádům „zdarma“ masáž s pomocí svého zázračného masážního stroje. Povinné reklamní triky předváděl s nadhledem a šarmem, hodně jsme se nasmáli. Dodnes nevím, jestli firemní pravidla jsou tak přísná, že musel následující rituál dodržet. Jisté je, že v té chvíli už dobře věděl, že mi nic neprodá. Když tedy v závěru vyslovil plaše, trochu stydlivě a zároveň s hraným sebevědomím nabídku, že „jen pro mě“ mi dnes může stroj výjimečně prodat za polovic, bylo nám, myslím, smutno oběma a nepodezírám ho, že kvůli ušlému zisku.

Jak z toho ven? S Václavem Jamkem si můžeme na stránkách Listů skládat levicovo-pravicové poklony a ujišťovat se o vzájemném přátelství (milerád to ujištění opětuji), ale s prázdnotou a zoufalstvím životů, jako je ten Jany Yantel, nijak smysluplně naložit neumíme. A je jen slabou útěchou, že jde v tomto případě zřejmě o postavu virtuální. Přiznávám, že řešení v podobě „obecné vzdělanosti“ a „futuristické přestavby společensko-ekonomické formace“ je mé malé české dušičce vzdálené a spíše se ho bojím. Vždycky se hned ptám, kdo tu vizi bude uskutečňovat.

Ba ani představa společnosti natolik bohaté, že snadno a ve slušném životním standardu uživí všechny své nepracující členy, ve mně nevzbuzuje příliš mnoho optimismu. Je zde přece historický precedens. To nepracující občané starověkého Říma měli zajištěný na svou dobu překvapivý bezplatný luxus v podobě dávek obilí, oleje a dalších nezbytností (chléb a hry). Vzdělání bylo ceněno velice, i přesto společnost skončila všeobecným mravním rozkladem a nájezdy barbarů byly už spíš jen ranou z milosti.

Nevylučuji, že to příště dopadne lépe, a budu tomu rád. Prozatím jako přízemní člověk s nízkým obzorem navrhuji přijmout kalouskovské snížení ceny práce, což není, milí negramotové, vaše mzda, nýbrž náklady, které na váš zaměstnanecký poměr musí vynaložit váš zaměstnavatel (jejich výši určuje stát, a proto je Kalousek „umí ovlivnit“, to by ovšem nesměl pořád telefonovat) a které máme spolu se Švédy a Francouzi nejvyšší na světě (možná i proto je naše hospodářství v současné chvíli jako jediné na kontinentě v recesi). Jen tak se k tomu bohatství, kdy nebudeme muset pracovat a bezpracně nabyté statky si už budeme jenom přerozdělovat, třeba jednou dopracujeme.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Hi, milá Ladislav, zhubni o 7 kg

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu