Jan Novotný

Potopený domov

Když jsem přišel studovat do Brna, jedno z prvních okouzlení mi přinesla přehrada. Připadala mi jako modravý klenot v zeleném okruží lesů. Stala se zdrojem nejen estetického, ale i fyzického potěšení. Kolikrát jsem za horkého večera na kolejích sklapl knihu, a i když to od tehdejší konečné tramvaje v Bystrci byl ještě kus pěšky, spěchal jsem se ponořit do jejich lahodných vod. (Dnes, když mám tu vodu na dohled z okna, mě už představa návratu do kopce obvykle odradí.)

Jednou jsem velebil přehradu ve společnosti, v níž byli i pamětníci. Jednoho z nich jsem svým plácáním uvedl do smutné nálady – byl ze zatopených Kníniček. S podobnou nostalgií jsem se později setkával i u těch, kterým sice pod vodou nezmizel domov, ale milá místa vzpomínek na koupání a snění, výlety a schůzky. Smutek zatopených byl ovšem nejvýraznější. Protože ve mně – jako v hrdinovi Čapkova Obyčejného života – koexistovaly různé osoby a jednou z nich byl spisovatel, napadalo mě někdy, jak silným námětem by bylo zatopení vsi pro literární dílo.

To už nenapíšu, ale protože přehrad je po světě rozeseto hodně, je jich určitě dost. Já sám znám tři. Začnu tím nejnovějším – románem Jiřího Hájíčka Rybí krev. Musím přiznat, že váhám, mám-li kupovat novou knihu a začítat se do nového autora. Ale neváhal jsem, když jsem se z nějaké recenze dověděl, o čem kniha je. A nelitoval jsem. Příběh rodiny a jejího lidského okolí ze vsi na Vltavě, jejíž polovina se ocitla pod vodou, je také obrazem doby mezi léty 1983 a 2008, rozčísnuté rokem 1989, který však pro lidi zakořeněné ve svém domově znamenal méně, než sami očekávali. Potřeby a mravy neúprosné civilizace se v zásadě nezměnily, i když po Listopadu bylo možno si bez obav stěžovat a požadovat, ale nic víc.

Někteří Hájíčkovi čtenáři si jistě vzpomenou, že knihu s podobným ústředním tématem už četli – bylo to Loučení od Valentina Rasputina. V Gorbačovově éře jsem příběh zatopené vsi na Angaře chápal jako protest proti totalitnímu násilí, dnes bych v něm možná vnímal spíše smutek z pomíjivosti všeho, co jsme si zamilovali.

O Rasputinově knize se u nás svého času hodně psalo, nemyslím však, že by někdo připomněl českého spisovatele, který o tématu psal mnohem dříve. Byl to Jan Čep v povídce Zatopená ves ze sbírky Modrá a zlatá. Čep reaguje na zatopení Bítova Vranovskou přehradou. Po Hájíčkovi otevírám Čepa a doporučuji to každému čtenáři. Půl století, jež příběhy odděluje, je dost dlouhá doba, abychom posoudili, co zůstalo stálé a co se změnilo.

U Hájíčka i u Čepa nacházíme lidi, pro něž se ztráta domova rovná ztrátě života, a jiné, kteří se s ní těžce vyrovnávají. Centrálním bodem Čepovy povídky je kázání místního faráře, který připomíná farníkům: „Bůh nás odtud vyvádí a dává nám nový prostor, abychom jej zpracovali pro něho.“ Hrdinka Hájíčkovy knihy „by pana faráře sice ráda viděla, ale přečkat bohoslužbu bylo pro ni poslední dobou k nevydržení“. Záměrná aluze, či náhoda? V Čepovi nechybí útěšný akord – nad přehradou se buduje nová ves, v níž snad dojde k zachování jisté spojitosti se ztraceným domovem. Hájíčkovi hrdinové se rozptýlí po sídlištích, po blízkých obcích i po vzdáleném světě a zdá se, že pro jejich potomky už domov primární hodnotou nebude.

Nedávno brněnskou přehradu čistili a téměř vypustili. Překvapilo mne, jak rychle se příroda vracela do původního stavu – za několik měsíců již obklopovala proudící řeku na dně kaňonu hustá vegetace. Z geologie vím, že ani řeka tu nebude věčně. Z kosmologie vím, že věčně nebude ani „tu“. Všeho do času. Je něco na věky?

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Potopený domov

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu