Pavel Šaradín

Nic się nie stało

Abych se přiznal, do Polska jsem se na fotbalové Euro za českým týmem nechystal. Nikoliv kvůli tomu, že jsme hráli ve Vratislavi, ale kvůli tomu, že naše reprezentace nepodávala nijak excelentní výkony, a navíc mi, jako většině, není sympatické chování trenéra Michala Bílka. Jako by schválně mezi týmem a fanoušky stavěl zeď. Jeho největším úspěchem byl postup na Euro přes podprůměrnou Černou Horu. Tady doma mám klub, s nímž si vystačím, a nadstavba v podobě reprezentace, která by měla i v klausovsko-nečasovské době vyvolávat národní hrdost, mi připadala jako zbytečný luxus.

Před šampionátem nás koneckonců varovali i středo a východoevropští intelektuálové. Týdeník Respekt shrnul esej Jurije Andruchovyče sloganem „pokud máte rádi postsovětskou atmosféru špíny a tajných agentů, jste na Ukrajině vítáni“! Před příjezdem na Ukrajinu někdejší anglický reprezentant Sol Campbell varoval anglické fanoušky, aby kvůli údajné hrozbě rasistických útoků a násilností na zápasy mistrovství Evropy nejezdili. Ne že by na Ukrajině neexistoval problém s rasismem, nicméně podobná varování, bohužel, platí pro většinu evropských zemí. Vždyť i v samotné Anglii bývají čas od času z rasistických pohnutek obviňováni i samotní hráči, včetně reprezentanta Johna Terryho. Ironicky, ale zároveň mile pozval na šampionát v Lidových novinách Aleksander Kaczorowski: „Například na 120 kilometrech dálnice z Lodže do Wrocławi, které byly právě zprovozněny, bude možné jet maximálně 70 km/hod. To není vtip. Užijte si to, protože po Euru ji mají zase zavřít. A dokončit.“

Na jaře se u nás psalo především o tom, že naše reprezentace možná nebude bydlet v pětihvězdičkovém hotelu Monopol v centru Vratislavi – „hygienici v něm v dubnu objevili nebezpečné bakterie legionelly“. To by mohla být pro naše mužstvo zkáza, pomyslel jsem si. Nakonec však personál bakterie zlikvidoval a fotbalisté mohli bez obav přijet. K našemu velkému a velmi milému překvapení je Poláci milovali. Fandili jim, obletovali je, což jsme pocítili i my.

Takže do Vratislavi jsem se nakonec vydal. Kamarád opatřil lístky na utkání, v němž domácí Polsko hrálo s námi, Čechy. Šlo o všechno. Žádný výsledek nemohl zaručit postup obou týmů, bohužel. Jeden výsledek však mohl znamenat konec obou, o postup souběžně bojovali Rusové s Řeky. Cesta do Vratislavi byla příjemná. Několikrát jsem si vzpomněl na listopadovou cestu redaktorů tohoto časopisu, kteří roku 1989 jeli na známý koncert raději přes východní Německo, aby je celníci nezadrželi jako podezřelé. Čtrnáct dnů před zápasem jsem si četl v novinách nejrůznější upozornění, abychom v žádném případě nejezdili autem. Přesto jsme se pro ně rozhodli. Se zastávkou v radniční restauraci v Kladsku. Jídlo i pivo výborné. Ve Vratislavi jsme našli svůj hotel, ubytovali se a vyšli do města, kde bylo asi sto tisíc jiných fanoušků, přirozeně hlavně polských.

Před zápasem jsme navštívili putovní výstavu o evropském fotbalu Only a Game?, pak se vydali na stadion. Atmosféra vynikající, bouřlivější než na zahajovacím utkání před čtyřmi lety v Basileji. Čtyřicet tři tisíc diváků, z toho asi osm devět tisíc Čechů. Fandil jsem našim, ale na výsledku mi úplně nezáleželo. Poláci jsou tu doma, postup je pro ně důležitější. Prvních deset minut byl každý dotyk českých hráčů s míčem ohodnocen bouřlivým a ohlušujícím pískotem. Měl naše znervóznit. Nebojte, nebudu čtenáře unavovat popisem zápasu, protože jak píše Ed Horton ve slavné sbírce Hornbyho fotbalových esejů Můj oblíbený rok, „fotbalová literatura skýtá paradox: čím víc se přiblížíte hře, tím méně poutavým se stává vaše vyprávění“. Vyhráli jsme jedna nula a postoupili. Polsko hrálo opravdu špatně. Po zápase čeští reprezentanti obešli stadion a poděkovali Polákům, že jim v předchozích zápasech fandili. Čeští fanoušci na ztichlém stadionu tleskali a křičeli „Polska! Polska!“ V ulicích nám lidé blahopřáli k vítězství a tragické vyřazení tišili chorálem „Nic się nie stało. Nic się nie stało.“ Česko-polská solidarita a vzájemnost v praxi. Tentýž pocit mi potvrdil kamarád, který byl na vratislavském náměstí s desetitisíci fanoušky a sledoval zápas na obrovském plátně. Během zápasu prý byla atmosféra nervózní, ale na konci velice přátelská. Všichni ho plácali po ramenou a blahopřáli mu. Před hotelem jsme potkali české příznivce v polských dresech. Byli nadšení, vyměnili svoje s Poláky a do té doby neznámí Vratislavané je pozvali k sobě o prázdninách na dovolenou.

Druhý den jsme si v klidu prošli staré město, dali si espreso a odjeli domů. Můj zážitek byl hluboký a těšila mne ta vzájemnost. Bohužel i ta má své meze: je nemyslitelná například, když hraje Polsko s Ruskem.

Doma jsem si přečetl v novinách, že si fotbaloví funkcionáři stěžovali na neúčast našich vrcholných politiků v Polsku. Byl tam sice předseda Senátu, ale chyběl prezident i premiér. Možná jim také není přehlíživé chování reprezentační trenéra Bílka sympatické... Dnes je několik týdnů po šampionátu, zajel jsem si ještě do Varšavy na Velkou fotbalovou výstavu a dohodl se na jejím převezení do Olomouce. V českém tisku se nyní píše, že v polském jídle je technická sůl a že Poláci nám tají, které firmy ji používaly. To je problém, ale v útulné polské restauraci chutnaly pirohy plněné kačením masem skvěle. Jsem si naprosto jist, že slánka, která ležela na stole, byla plná soli, nejspíš však mořské.

Pavel Šaradín (1969) je politolog a publicista.

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Šaradín

Nic się nie stało

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu