Antonín Rašek

Mí ministři obrany

Název je zjevně přehnaný, lze jej ospravedlnit jen tím, že jsem od roku 1950 přes šedesát let spojen s armádou: jako student vojenských škol; voják z povolání ve velitelských, štábních a společenskopolitických funkcích u útvaru, ve vojenském tisku a na ministerstvu obrany; záložní důstojník po propuštění z armády; civilní zástupce a náměstek ministra obrany pro sociální a humanitární věci a ředitel Institutu pro strategická studia; a konečně jako spolupracovník Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy a člen bezpečnostní komunity.

Prvního poválečného ministra obrany, armádního generála Ludvíka Svobodu jsem jako příslušník armády nepoznal, byl odvolán z funkce v dubnu 1950, čtyři měsíce před tím, než jsem nastoupil do Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Měl jsem jedinou příležitost se s ním osobně setkat ve skupině generálů a důstojníků Ministerstva národní obrany při přijetí na Hradě, když už byl prezidentem. Podával si ruku s důstojníkem přede mnou a přese mě se už bavil s podplukovníkem Zbyňkem Kožnarem, který s bratrem pracoval na Svobodových pamětech. Měl jsem však poté příležitost Svobodu několikrát bránit, když byl obviňován, že byl agentem KGB. Ne snad že bych o tom něco věděl, ale možná to byla jediná možnost, jak v Sovětském svazu ustavit vojenskou jednotku a bojovat proti nacistům. Není dobré si dělat iluze.

Alexeje Čepičku jsem několikrát viděl v přehlídkovém kabrioletu v generálské uniformě, vypasované jako korzet dráty. Byl ztělesněním Gottwaldova výroku, že strana nebude dělat z generálů komunisty, ale z komunistů generály. Takže se stal jako nedávno severokorejský Kim Čong-un hned armádním generálem. Vojáci si na Čepičku neměli důvod stěžovat. Na začátku padesátých let šlo z rozpočtu na armádu 18 až 22 %. Na ministerstvu pracovalo osm tisíc vojáků a občanských pracovníků, v rezortu přes tři sta tisíc. A tak jako oběti boje proti kultu osobnosti po 20. sjezdu KSSS v roce 1956 ho nikdo z občanů nelitoval. Když jsem v sedmdesátých letech jezdil přednášet do Senohrab, občas jsem ho tam potkával na nádraží, kde čekal na svou ženu Martu, rozenou Gottwaldovou, která v tu dobu dělala ředitelku Orbisu. Tenkrát byl po čtvrtém či pátém infarktu. Na jeho pohřbu v Příbrami bylo šest lidí.

Bohumír Lomský zastával funkci ministra obrany dvanáct let. Nastoupil do ní z funkce náčelníka generálního štábu. Náčelníkem štábu byl i ve Svobodově východní armádě. Byl neobyčejně houževnatý, údajně mu stačil čtyřhodinový spánek. Při zkouškách na Vorošilovově akademii v Moskvě byl při řízení námořní operace lepší než sovětští admirálové a viceadmirálové, kteří s ním studovali. Politickým problémům se spíše vyhýbal. Když jsem v osmašedesátém na jeho kolegium předkládal novou koncepci společenských organizací v armádě, sice k dokumentu zaujal stanovisko, ale zcela mimo obraz. Jak v dubnu šestapadesátého přišel, tak v dubnu osmašedesátého byl odvolán. Jako poslanec se s generálem Václavem Prchlíkem postavil proti okupaci Československa a byl z armády propuštěn. Měl jsem možnost se s ním setkat ještě v době normalizace, když jsem se podílel na racionalizaci řízení v podniku IMADOS. Seděl v jedné kanceláři s jedním také propuštěným generálem – velitelem protiraketového vojska Bahenským. Tato organizace pracovala v oblasti zahraničního obchodu, a proto uvítala spolupráci s lidmi, kteří měli k Sovětskému svazu blízko.

Martin Dzúr byl před zastáváním funkce náměstka ministra obrany pro týl zpravodajcem. V lednu 1968 jsem s ním byl na několikadenním školení ve Špindlerově Mlýně. O přestávkách či večer se mnou často hovořil, přesněji řečeno tahal ze mě rozumy, protože jsem měl blízko ke generálovi Václavovi Prchlíkovi, který v tu dobu přecházel z funkce náčelníka Hlavní politické správy do funkce vedoucího 8. oddělení ÚV KSČ, které mělo na starosti ozbrojené složky. Dzúr měl jednu nepříjemnou vlastnost – mstivost. Alespoň jak jsem to poznal já. V tu dobu jsem přecházel z funkce náčelníka oddělení společenských organizací k náměstkovi ministra pro sociálně právní věci generálovi Jaromíru Machačovi jako poradce. Po několika dnech mi tutéž funkci nabídl i ministr Dzúr. Zdálo se mi to unfair, a proto jsem odmítl. Neměl jsem. I když jsem dostal včas varování. Hned při první příležitosti, při přijetí mládežnické organizace u ministra v předvečer Dne armády, mě ministr ostře napadl, že jsem v době Pražského jara rozvracel armádu, protože na jakési konferenci vojáků základní služby, kterou jsem organizoval, byla přijata rezoluce s výzvou snížit počet divizí. Nemusel jsem se tedy rozhodovat zda odejít z armády dobrovolně.

Milána Václavíka jsem poznal, až když odcházel z armády. Nesl svůj odchod velmi těžce. I když se všeobecně vědělo, že schopnějších generálů na tuto funkci je více. Vzhledem k tomu, že ministrem vnitra byl Čech, musel být ministrem obrany Slovák. Václavík byl jedním z generálů, kteří byli ochotni zastavit demokratizační hnutí i za celu nasazené armády. Nešlo o spiknutí jako v případě generála Jana Šejny v osmašedesátém. Demonstraci síly mohly vidět tisíce diváků na svých televizních obrazovkách pár dnů po 17. listopadu 1989 na sjezdu Jednotných zemědělských družstev. Mohli jsme sdílet osud Rumunska, i když nebylo jisté, jak by armáda skutečně zareagovala. Komunističtí představitelé byli jiného mínění. Konečně neměli za sebou Brežněva, ale spíše proti sobě Gorbačova. Václavík krátce podchodu z armády zemřel. V médiích se o jeho smrti objevila jen noticka.

*

Tím skončila éra ministrů komunistického režimu. Přesto jedna zajímavost: zatímco se jejich počet ve funkci za více než čtyřicet let dal spočítat na prstech jedné ruky, nyní průměrně setrvají ve funkci něco přes rok. Přitom na základě poznatků teorie organizace a řízení i mých zkušeností vlastních potřebuje ministr k prosazení své koncepce kolem osmi let – pokud nějakou koncepci má.

*

O Miroslavovi Vackovi při nerespektování proporcionality bych toho mohl napsat víc. V letech 1950–1953 jsme byli v jedné četě a spali v jednom pokoji Vojenské školy Jana Žižky v Moravské Třebové. On byl spíše zaměřen na technické obory, já na humanitní. Po maturitě jsme ztratili na třicet let kontakt. I když jsme se v názorech i v životní praxi podstatně lišili, jedno je nutné bez diskuse uznat: byl svrchovaným vojenským profesionálem. Znal vojenskou kariéru svých podřízených až do úrovně praporu. Rozhodoval se s hlubokou znalostí. Spolupracovat s ním i přes jeho náročnost splňovalo předpoklady profesionálního řízení. Dovedl také na tiskových konferencích perfektně obhajovat armádu, což mu mnoho lidí mělo za zlé. Miroslav Vacek se v kontaktu s Václavem Havlem rozhodujícím způsobem zasloužil o to, že bezprostřední polistopadový vývoj proběhl tak hladce. Málokdo to ocenil. I Václav Havel podlehl tlaku Ladislava Lise a Vacka z funkce odvolal.

S Lubošem Dobrovským jsem se shodou okolností poznal dříve než s Vackem, když jsem dělal zkoušky do vojenského gymnázia. Dobrovský tu byl od obnovení prvorepublikové vojenské školy, ale už ho z ní pro otcovu politickou angažovanost stačili vyloučit. Velení školy se však k němu zachovalo tolerantně, umožnilo mu odmaturovat na gymnáziu v Moravské Třebové a ve vojenské škole i dál bydlet. Pamatuji se, že jsme se spolu bavili o literatuře a já jsem mu řekl, že se chci věnovat literární kritice. – Tak co děláš tady? zeptal se logicky. Co mi zbývalo, když otec bral nepatrný invalidní důchod? Nakonec jsme se literatuře jistým způsobem věnovali. Když se Dobrovský stal ministrem, tak jsem se mu před jeho představením pracovníkům ministerstva představil i sám: Pane ministře, jsem vaším náměstkem pro sociální a humanitární věci! Zareagoval způsobem pro něho typickým: Co blbneš, vždyť se přece známe! Po čtyřiceti letech... Luboš Dobrovský i přes svou trochu vznětlivou povahu převedl armádu od prvotní neutrality a loajality k podpoře demokratické společnosti. V tu dobu byla přijata i nová vojenská doktrína. Měl štěstí i v tom, že když se musel přes svou nevůli rozloučit s náčelníkem generálního štábu Antonem Slimákem, vybral si do této funkce rehabilitovaného důstojníka Karla Pezla.

S Lubošem Dobrovským se díky jeho letoře dala prožít řada humorných epizod. Přiletěli jsme na státní návštěvu do Nizozemí a Dobrovský s nizozemským ministrem obrany Beckem přehlížel čestnou jednotku. Dobrovskému neušlo, že někteří její příslušníci mají dlouhé vlasy, a hned svému protějšku řekl, proč něco takového trpí. Beck se k němu naklonil a s ironickým úsměvem zašeptal: Pane ministře, to jsou holky!

Ale to už se po porážce Občanského hnutí ve volbách schylovalo k rozpadu Československa. V tom mezidobí byl ministrem generál Imrich Andrejčák. Funkci – stejně jako Václav Havel – vykonával v obou státech. Rozdělení armády proběhlo profesionálně. Ale zejména zásluhou náčelníka generálního štábu Karla Pezla. S Imrichem Andrejčákem jsem byl v přátelském vztahu, ale přesto mě z funkce náměstka ministra – údajně na Mečiarovo přání kvůli proporcionalitě ve vedení ministerstva – odvolal a nahradil neznámým kapitánem v záloze, bývalým politickým pracovníkem. Když jsme se s Andrejčákem loučili, za tu změnu se mi omluvil. Cituji doslova: Tono, bol som chuj, všetko som robil sám.

I když všechno dobré o mrtvých, Antonín Baudyš byl pro armádu neštěstím. Už jen fakt, že si ve své kanceláři zřídil miniaturní střelnici a chlubil se jí. Nemohl se poté divit, když si všichni mysleli, že za letu do Švédska prostřelil nádrž letadla on. Podobně amatérsky si počínal při kosovské krizi. Ale co je nejhorší: jeho první náměstek a pozdější senátor Jiří Pospíšil vytvořil pro ODS podmínky pro takovou personální substrukturu, že se s ní potýká armáda dodnes. Pozdější náměstek Petr Nečas sice podobné představy nesdílel, ale měl malé zkušenosti a nepříliš bránil, když jí další náměstek Miroslav Kalousek využil, nejen ve prospěch KDU-ČSL.

Stejně fatálně dopadl i Baudyšův nápad uspořádat nové prověrky, třebaže vojáci z povolání měli za sebou atestace. Prověrky nelogicky vedli sami důstojníci, takže jimi prošlo 99 % prověřovaných. Ale několik tisíc důstojníků už bylo tak znechuceno, že raději odešli sami. Byli to ti, kdo si věřili, že se uživí i mimo armádu. Zůstala v nich však často jistá averze k demokratickému zřízení.

Po jenom rozhovoru s Baudyšem jsem si připadal jako Karel Kosík. Stejně jako kdysi jemu Gustáv Husák řekl mi Baudyš, že ještě bude čas si o všem v klidu promluvit – a poté jsme se poroučeli. Já naštěstí opět dobrovolně.

K Baudyšovu stylu práce: Generál Vacek dva dny před zasedáním kolegia vždy pečlivě studoval dokumenty a den před jednáním obcházel zpracovatele, aby si upřesnil znalosti. Antonín Baudyš obvykle začínal kolegium slovy: Pánové, omlouvám se, ale neměl jsem čas si materiály prostudovat... Přesto se dál jednalo.

Na Baudyše však mnoho těch, kdo v armádě zůstali, vzpomínalo v dobrém. To je pro vojáky typické: ačkoli rozhodoval špatně, alespoň rozhodl, kdežto jeho lidovecký nástupce Vilém Holáň se rozhodování údajně vyhýbal. Jediné, co po něm zůstalo protivného, byla první Bílá kniha o obraně ČR.

Miloslav Výborný jako jediný lidovec odešel z ministerstva obrany s jistým renomé: postaral se jako právník, že ozbrojené síly po letech konečně měly novou legislativu. A také, i když nepříliš často, byl ochotný se sejít s představiteli bezpečnostní komunity.

Když mi před ustavením Tošovského vlády tehdejší ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, se kterým jsem léta spolupracoval na úkolech Státního plánu ekonomického výzkumu, při náhodném setkání u Poslanecké sněmovny představil Michala Lobkowicze a zároveň mi důvěrně sdělil, že bude ministrem obrany, měl jsem pocit, že se stávám obětí žertu. O patnáctiletých kapitánech, a novému ministrovi bylo tehdy 27 let, jsem si vždycky myslel své, zvláště šlo-li o téměř dvoutisícový kolos jako ministerstvo obrany. Ale abych řekl pravdu, i když jsem si myslel, že za toho půl roku, co ho čekalo, leda pozná, kde má kancelář, Lobkowicz mě překvapil: výkon funkce vzal vážně a odpovědně, ale co naplat, za tu dobu se nedalo nic vážnějšího udělat.

Asi to byl důvod, proč se exekutiva rozhodla svěřit resort lidem, kteří měli blízko k armádě.

Prvním byl Vladimír Vetchý. I když v tu dobu vedl brannou komisi ČSSD, skok z místa učitele matematiky na brněnské Vojenské akademii, nyní Univerzity obrany, byl strmý. Věděl, že by se ministrem obrany mohl stát, ale nevěřil tomu, a proto se na funkci ani příliš nepřipravoval. Byl vůbec problém, v kritický okamžik byl u rodičů, se s ním spojit. Neobklopil se ani lidmi, kteří by mu pomohli rychleji a profesionálněji se zorientovat, takže se spíš trápil. Ale v době jeho působení ve funkci jsme vstoupili do Severoatlantické aliance.

Vetchého nahradil Jaroslav Tvrdík, další příklad patnáctiletého kapitána a příklad neuvěřitelné kariéry, která nemohla skončit jinak než špatně. I když za něho začala profesionalizace armády a zasloužil se o slušné finanční a sociální zabezpečení vojáků z povolání. Kdyby jeho kariéra byla povlovnější, mohl být pro armádu prospěšnější. A tak si nejen rozvrátil rodinu, ale odešel z funkce zjevně vyčerpaný.

Po něm do funkce nastoupil další voják, Miroslav Kostelka, který se musel vysvléci z generálské uniformy, takže měl prokazatelně větší zkušenosti a byl i osobnostně vyzrálý. Mohl nároky funkce plnit alespoň s vojenskou rutinou.

O Kostelkově nástupci Karlu Kühnlovi nebylo v době jeho ministrování příliš slyšet, vzbudil pozornost teprve při odchodu, kdy na poslední chvíli podepsal nepříliš průhlednou zakázku.

Jiří Šedivý měl pro výkon funkce velmi dobré předpoklady, a to nejen jako bývalý ředitel Ústavu pro mezinárodní vztahy, ale jako osobnost se strategickým a koncepčním myšlením. Byl však ve funkci příliš krátce, než aby se to mohlo projevit, nemluvě o tom, aby se vypořádal s dlouhodobě vytvářenou nezdolnou substrukturou.

Podobně na to doplatila i Vlasta Parkanová, kterou jsem poznal na studijní cestě do Spojených států. Měla jeden handicap – neměla příliš v lásce vojáky. Přiznám, že sdílím přesvědčení Miroslava Vacka, že nemůže být dobrým ministrem obrany, kdo nemá rád vojáky. Politicky Parkanová neuspěla především proto, že nezvládala problematiku dislokace části americké protiraketové obrany u nás. Vážil jsem si jí však proto, že dokázala jít ve volbách i do předem prohrané bitvy, na kandidátce na zdánlivě nevolitelném místě. Dokonce jsem o tom napsal do jednoho deníku: že sice mezi námi nejsou nejlepší vztahy, ale přál jsem jí, aby uspěla – a to se také stalo. Později mě podpořila, abych se stal členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V poslaneckém klubu ČSSD jsem dostal nejvíc hlasů, přesto strana dala přednost Erazimu Kohákovi. Přijal jsem to s ulehčením, chtěl jsem jen vyhovět klubu BOOSS (bezpečnost, obrana a ochrana společnosti a státu).

Existence podivné struktury na ministerstvu obrany zlomila vaz i Martinovi Bartákovi, který se s důsledky potýká dodnes. Stejně jako Alexandr Vondra s kauzou ProMoPro z předchozí funkce. S takovými koulemi na nohou se funkce ministra obrany přes všechnu snahu dá vykonávat těžko. Ale v tu dobu vznikla druhá Bílá kniha o obraně České republiky. Zásluhu na ní měl především Vondrův první náměstek Jiří Šedivý. Jako mnoho jiných dokumentů však pro nedostatek peněz zůstala spíše zbožným přáním.

Antonín Rašek (1935) je generálmajor v záloze, sociolog, publicista a spisovatel..

Obsah Listů 4/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Mí ministři obrany

*

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu