Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > A. J. Liehm: Detektivky

fejeton

Antonín J. Liehm

Detektivky

Čtete detektivky? zeptali se, když mi jich pár přinesli. Občas. Třeba o prázdninách. Jenže mě napadlo, že mám dnes prázdniny furt. Takže jo a ne, i když kdysi víc, zřejmě. V mládí cliftonky, sharkovky, jako Zilvar a jeho čtyři kamarádi, a pak taky o  Holmesovi. Později Sayersovou, Agathu Christie, vůbec hlavně anglické, americké už míň, i v Hammettovi bylo pro mě moc střílení, gangsterů, však víte. Amerika.

Člověk se totiž z detektivek doví ledacos, co přímo nesouvisí s tou či onou vraždou. Vezměte třeba tenhle žánr v zemi, která je jeho vlastí. (Vím, že to tak docela není, ale jaksi jsme to přijali.) Dorothy Sayers, Agatha Christie či třeba Caroline Graham nám postupně skoro vsugerovaly, že anglická vesnice s přilehlými menšími či většími zámky (kterým se taky říká manor nebo hall), a taky starobylé univerzitní kampusy jako Oxford či Cambridge, jsou nejnebezpečnější místa na světě. Nikde se přece nevraždí tolik, tak často a z nicotných důvodů jako v okolí St. Mary Mead, kde bydlí miss Marple, nebo v midsomerském okrese, kde neomylně úřaduje komisař Barnaby, zatímco do týchž bukolických krajin zajíždějí takoví ohaři jako lord Peter Wimsey či sám Hercule Poirot. A přitom se v těch knížkách prakticky nesetkáme s místy s největší zločinností, jako jsou Manchester, Birmingham nebo Glasgow. Nebo s Anglií Dickensovou.

Je to tedy všechno docela vymyšlené jenom pro účely detektivní fikce? Nemyslím. Tenhle obraz viktoriánské Anglie je docela v tradici její literatury 19. století. Tady ovšem okořeněné hromadami mrtvol, které jako by sem patřily. Včetně ohařů, co vše odhalí, ač by to do nich nikdo neřekl. A právě proto, že to nikdo nebere jinak než jako prázdninové čtení, usadila se v povědomí čtenářů detektivek Anglie, jaká je dnes především na dálku a pro turisty. A možná právě proto jsou nebo mohou být detektivky důležitým klíčem k lepšímu chápání nejen minulosti. Jen to chce otočit, jako zrcadlo.

Onehdy mi Martin Vaculík půjčil čínskou detektivku, a pak další. Autor se anglicky píše Qui Xiaolong, Po Tienanmenu se nevrátil ze stipendijního pobytu v Americe. Jako ty anglické na viktoriánském venkově či v kampusech odehrávají se v Číně po kulturní revoluci, v době, kdy se postupně stávala druhou světovou velmocí. Jejich hrdinou je soudruh komisař Chen (Čen), mj. autor dizertace o T. S. Eliotovi. Do funkce ho přivedlo období, kdy se prvním tajemníkem KSČ(-íny) stal čínský Dubček Hu (Jao-bang), co taky věřil na glastnost a perestrojku, na vzdělání a mravnost, až ho sesadil a poslal do předpeklí soudruh Ten (Tsiao-ping). S tím, že na demokracii a všechno, co s tím údajně souvisí, zatím nemáme. Teď musíme co nejrychleji obnovit kapitalismus, jako řemen ovšem, využít vlastního bohatství a lidských zdrojů, a pak se uvidí. Jak se to bude jmenovat, je jedno.

Komisař, vlastně inspektor Chen (Čen) je nejen uvědomělý člen strany, ale podléhá okresnímu tajemníkovi pro bezpečnost, ten zas krajskému atd., až k politbyru v Pekingu. A s ním i vše ostatní. Hotely, supermarkety, industriální komplexy se dál jmenují Rudá zástava, na Tienanmenu stojí Mao, desítkoví důvěrníci, uliční organizace fungují beze změny. Přitom Šanghaj vypadá jako New York, zácpy na ulicích stejně, kuchyně je stejná, a nejen kuchyně. Až na to hlavní, a na tom přece záleží.

Tak se z detektivek dovíte, co jste možná nechápali, a začínají vás přepadat myšlenky. Jako třeba jestli se 60. léta a jejich jaro neměly nejdřív starat o ekonomiku a svobodu odložit do doby, až na to bude. Jenže co je zřejmě možné v Číně... A i tam je to složité, jak stále znovu zjišťuje inspektor Chen (Čen).

Jisté však je, že soudruha Hu (Jao-banga) už posmrtně rehabilitovali, Číny se dnes všichni bojí jako hospodářské velmoci a s tupou totalitou to začíná být jako s ementálem... až třeba časem zůstanou především ty díry.

Tohle se můžete dovědět i z detektivek. Tím spíš, když jsou dobře napsané a snadno dostupné.

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.