Čtete detektivky? zeptali se, kdy mi jich pár přinesli. Občas. Třeba o prázdninách. Jene mě napadlo, e mám dnes prázdniny furt. Take jo a ne, i kdy kdysi víc, zřejmě. V mládí cliftonky, sharkovky, jako Zilvar a jeho čtyři kamarádi, a pak taky o Holmesovi. Později Sayersovou, Agathu Christie, vůbec hlavně anglické, americké u míň, i v Hammettovi bylo pro mě moc střílení, gangsterů, však víte. Amerika.
Člověk se toti z detektivek doví ledacos, co přímo nesouvisí s tou či onou vradou. Vezměte třeba tenhle ánr v zemi, která je jeho vlastí. (Vím, e to tak docela není, ale jaksi jsme to přijali.) Dorothy Sayers, Agatha Christie či třeba Caroline Graham nám postupně skoro vsugerovaly, e anglická vesnice s přilehlými menšími či většími zámky (kterým se taky říká manor nebo hall), a taky starobylé univerzitní kampusy jako Oxford či Cambridge, jsou nejnebezpečnější místa na světě. Nikde se přece nevradí tolik, tak často a z nicotných důvodů jako v okolí St. Mary Mead, kde bydlí miss Marple, nebo v midsomerském okrese, kde neomylně úřaduje komisař Barnaby, zatímco do tých bukolických krajin zajídějí takoví ohaři jako lord Peter Wimsey či sám Hercule Poirot. A přitom se v těch kníkách prakticky nesetkáme s místy s největší zločinností, jako jsou Manchester, Birmingham nebo Glasgow. Nebo s Anglií Dickensovou.
Je to tedy všechno docela vymyšlené jenom pro účely detektivní fikce? Nemyslím. Tenhle obraz viktoriánské Anglie je docela v tradici její literatury 19. století. Tady ovšem okořeněné hromadami mrtvol, které jako by sem patřily. Včetně ohařů, co vše odhalí, ač by to do nich nikdo neřekl. A právě proto, e to nikdo nebere jinak ne jako prázdninové čtení, usadila se v povědomí čtenářů detektivek Anglie, jaká je dnes především na dálku a pro turisty. A moná právě proto jsou nebo mohou být detektivky důleitým klíčem k lepšímu chápání nejen minulosti. Jen to chce otočit, jako zrcadlo.
Onehdy mi Martin Vaculík půjčil čínskou detektivku, a pak další. Autor se anglicky píše Qui Xiaolong, Po Tienanmenu se nevrátil ze stipendijního pobytu v Americe. Jako ty anglické na viktoriánském venkově či v kampusech odehrávají se v Číně po kulturní revoluci, v době, kdy se postupně stávala druhou světovou velmocí. Jejich hrdinou je soudruh komisař Chen (Čen), mj. autor dizertace o T. S. Eliotovi. Do funkce ho přivedlo období, kdy se prvním tajemníkem KSČ(-íny) stal čínský Dubček Hu (Jao-bang), co taky věřil na glastnost a perestrojku, na vzdělání a mravnost, a ho sesadil a poslal do předpeklí soudruh Ten (Tsiao-ping). S tím, e na demokracii a všechno, co s tím údajně souvisí, zatím nemáme. Teď musíme co nejrychleji obnovit kapitalismus, jako řemen ovšem, vyuít vlastního bohatství a lidských zdrojů, a pak se uvidí. Jak se to bude jmenovat, je jedno.
Komisař, vlastně inspektor Chen (Čen) je nejen uvědomělý člen strany, ale podléhá okresnímu tajemníkovi pro bezpečnost, ten zas krajskému atd., a k politbyru v Pekingu. A s ním i vše ostatní. Hotely, supermarkety, industriální komplexy se dál jmenují Rudá zástava, na Tienanmenu stojí Mao, desítkoví důvěrníci, uliční organizace fungují beze změny. Přitom Šanghaj vypadá jako New York, zácpy na ulicích stejně, kuchyně je stejná, a nejen kuchyně. A na to hlavní, a na tom přece záleí.
Tak se z detektivek dovíte, co jste moná nechápali, a začínají vás přepadat myšlenky. Jako třeba jestli se 60. léta a jejich jaro neměly nejdřív starat o ekonomiku a svobodu odloit do doby, a na to bude. Jene co je zřejmě moné v Číně... A i tam je to sloité, jak stále znovu zjišťuje inspektor Chen (Čen).
Jisté však je, e soudruha Hu (Jao-banga) u posmrtně rehabilitovali, Číny se dnes všichni bojí jako hospodářské velmoci a s tupou totalitou to začíná být jako s ementálem... a třeba časem zůstanou především ty díry.
Tohle se můete dovědět i z detektivek. Tím spíš, kdy jsou dobře napsané a snadno dostupné.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.