Dagmar Vaněčková

Jak čas letí

O přestávce zajímavého pořadu o Františku Kmochovi ve vídeňském Akademickém spolku zeptala jsem se krajanek, jak je u Lionů. Z jediné návštěvy jsem věděla, jak na tom Hana a Jindřich byli. I zvěděla jsem, že předchozího dne, 30. března, skončila životní pouť Hany, zatímco pro Jindřicha už 25. února. Oba byli židovské víry, takže se asi rozloučení konalo nenápadně, pouze v rodinném kruhu. S jeho jménem jsem se setkala před mnoha lety v Praze jako s autorem knihy Od Limpopa k Vltavě. A později zažila oba ve Vídni. Byla jsem jim vděčná, že usnadnili počáteční existenci mých dcer po jejich útěku z vlasti. A mne s mužem mnohokrát pozvali k dobré večeři, neboť Hanka byla vyhlášená kuchařka. Pro malý krajanský kruh pořádali ve svém bytě přednášky Ivana Medka o české hudbě. Hanka i Jindřich byli aktivní sokolové a účastnili se i jinak krajanského spolkového života. Uchovám je v paměti jako věrné přátele, dobrého srdce, upřímné povahy. Oba byli mimořádně vzdělaní. Po složité životní pouti a delším utrpení před jejím koncem nalezli v požehnaném věku věčný mír.

*

Literární noviny si mezi záplavou nekvalitních českých médií uchovávají úroveň, hodnou tradice. V posledním březnovém čísle byla zpráva o výstavě Otakara Slavíka. Žel, trvala v pražském Muzeu Kampa jen do 15. dubna. Představuje jednoho z nejvýraznějších představitelů proudu nové figurace. Obrazy pocházejí ze 70. a 80. let, kdy autor dosáhl tvůrčího vrcholu. Právě v 80. letech žil se ženou ve Vídni, kam odešel po podpisu Charty 77 a pro nemožnost svobodné tvorby ve vlasti. Po r. 1989 žil střídavě v Praze a ve Vídni, kde se účastnil výstav, měl vlastní prezentace, vystavoval i v dalších zemích. Narodil se v Pardubicích 18. 12. 1931, zemřel ve Vídni 6. 11. 2010.

V obsáhlém textu bylo v LtN možno seznámit se také s kapitolou knihy Univerzum věcí. K metafyzice spotřebních předmětů významného rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna, rodem z Villachu, nyní profesora vídeňské univerzity. Zmíněná kniha vyšla nově v českém překladu v nakladatelství Academia. Rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení.

*

Ve Svobodných vídeňských listech č. 11–12 brněnská profesorka Kučerová připomíná politický, filozofický a literární odkaz T. G. Masaryka. V závěru s povzdechem, že naši vlivní intelektuálové soudí, že z tohoto odkazu zůstalo žalostně málo... Je přesvědčena, že se mýlí. – A jak! Často se vracívám k přečteným knihám, nedávno k Hovorům s TGM Karla Čapka, nadčasovým, s mnoha takřka prorockými postřehy. V závěrečné části Čapek pokládá zasvěcené dotazy na filozofická témata a Masaryk mu podává obšírné rozklady o filozofických směrech, jejich původcích i falzifikátorech. Jako vysokoškolský pedagog odpovídá srozumitelným stylem. Čapkovi řekne i nevím, když si není jist. Jak znejistil občas mladé posluchače, když jim na jejich otázky dokázal takto odpovědět! Ta pohrdlivá vševědoucnost mnoha dnešních českých intelektuálů! V první řadě novinářů.

Pak mě zaujal dlouhý příspěvek dr. Krupky o Petru Pastrňákovi. Ve výčtu osobností, které navštívily jeho knihkupectví v Lindengasse, mne upoutalo zejména jedno jméno: Štěpán Zavřel. Možná že někteří krajané, podobně jako já donedávna, nevědí, že šlo o světově proslulého výtvarníka, nadmíru oblíbeného zvláště Italy. S jeho jménem, dílem a pohnutým osudem mne seznámila Anna Žaloudková. Měla jsem možnost číst jeho dosud nezveřejněné deníkové záznamy po útěku z Československa v 50. letech, o krutých podmínkách uprchlíků různých národností v táborech v Jugoslávii a Itálii. Zavřel měl namířeno za přáteli do Francie, do Mekky výtvarných umělců. Avšak nepodařilo se a žil v severní Itálii. V obci Rugolo je dodnes zachován domek, který si upravil na rázovité bohémské obydlí. Jeho nejbližší přátelé a nadšení ctitelé mu loni dokázali připravit jako trvalý pomník stálou expozici na zámku Brazza nedaleko Udine. Svědčí o tom nákladný katalog s četnými ilustracemi Zavřelových děl z různých období, v nádherných barvách, se světskými i náboženskými motivy. Paní Žaloudková mi zapůjčila i některé jím skvěle ilustrované knížky pro děti v italštině a v němčině. Štěpán Zavřel se narodil v Praze v roce 1932 a zemřel v italském Rugolu roku 1999. Ve své původní vlasti by neměl být zapomenut.

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Jak čas letí

*

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu