Tomáš Tichák

Sláva poražených

Je to běžný úkaz? Nevím. Uvědomil jsem si, že mé pocity při sledování sportovních utkání, fotbalových či hokejových mistrovství a různých soupeření vůbec se časem mění. V dětství jsem bezelstně držel palce těm našim, v pozdějším věku však u mě začala převažovat úzkost z eventuální porážky. Zašlo to tak daleko, že se mi pokaždé ulevilo, když tým, kterému jsem fandil, neprošel kvalifikací, neboť jsem potom mohl sledovat příslušnou vrcholnou soutěž bez rozčílení a kolísání nálady mezi bezbřehou euforií a bezedným zoufalstvím. Z tohoto hlediska přineslo částečnou úlevu rozdělení státu – aspoň zápasy českých a slovenských týmů jsem totiž konečně mohl sledovat s jistotou, že tak jako tak dobře skončí. O tom už jsem myslím jednou psal. Jenže pak, docela nedávno, nastala podivná epocha třetí: začal jsem vidět svět výhradně očima těch, kteří prohráli. Po každé vítězné sportovní bitvě jsem se vciťoval do hráčů opouštějících mimo záběry kamer hřiště se skloněnými hlavami. Jak trudná musí být jejich cesta nočním autobusem domů v propocených dresech triumfátorů! (Samozřejmě pokud si na svou porážku nevsadili.)

Možná že ten zlom hlodal v mém podvědomí už v dětství. Když na jaře po dlažebních kostkách měst spurtoval na stadiony Závod míru a my jsme hnali vpřed ty naše, Smolíka či Moravce, všimli jsme si občas, že ještě dlouho po vítězném ceremoniálu, když už se diváci rozcházeli domů, mezi nimi vrávoraly bicykly zchvácených opozdilců, většinou závodníků z Kuby nebo Maroka. Už tenkrát mi jich bylo líto.

Ta vzpomínka se mi totiž vybavuje v okamžiku, kdy podobně jako tehdy sleduji v přímém přenosu televizní štáby, které na svých stanovištích v ulicích zas jako by čekaly na doprovodné vozy, skupinu uprchlíků a pestrobarevný peloton. Reportéři nám sdělují stejně dramatickým hlasem informace o trase dnešní etapy a spekulují o jejím průběhu. Čekají však na něco úplně jiného, na policejní eskortu převážející – poraženého.

O to dnes totiž jde: poražení vítězí. Na lidském ponížení, dobrovolném, je postavena každá reality show, ať už se tváří, že v ní jde o pěvecké umění, investigativní vaření nebo „poštu pro tebe“. Nepochybně je přesně a správně spočítáno, že to vynáší, tedy že „necenzurovanou“ trapnost, a ještě lépe opravdové neštěstí publikum ocení víc než sebeduchaplnější nápad. Jenže znamená to, že nejsilnějším lidským puzením je soucit s trpícími? Zdá se, že tato moje konstrukce má chybu.

Ten, koho totiž dnes vezou do Prahy, neprodal svůj zápas soupeři. Choval se pyšně, káral jiné, ale sám byl nachytán na švestkách. Co víc si může prostý lid přát? O káraných nemluvě. Ne, to není soucit, nýbrž voyerismus. Měli kdysi škodu, že když vezli do Prahy Roháče ze Sionu, nebyla ještě žádná zpravodajská stanice, ba ani blog. Dnes internetové zprávy, kterým můžete věřit v titulku hlásají: Česko čeká show, jakou ještě nezažilo! Co píše bulvár, si lze představit (Gauner Rath a portrét s hitlerovským knírkem).

Jenže když se zvědavé kamery konečně dočkají poslancova parlamentního vystoupení, ukazuje se, že není řádně zlomený, jak se očekávalo. Brání se nepříliš věrohodně, ale skoro stejně pyšně, jako když byl na svobodě. A tak onomu serveru, který čekal show, nezbývá než se posmívat – cituje perly z Rathova projevu nebo píše o hubatém princátku na hrášku.

Ale abych se vrátil ke svým nesdíleným pocitům a k aktuálnímu přirovnání: doktor Rath neprohrál a líto mi ho není. Naopak mu zazlívám, že týmu, kterému jsem nakloněn a jehož se zdál být dobrým útočníkem, dal úmyslně vlastní branku.

Je ale možné, že když prohrají naši, začnu litovat vítěze. Já jsem na prohru připraven, ale co oni? Jak jim asi bude, až nás tu zanechají v temnotách beznaděje. Uražené a ponížené.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Sláva poražených

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu