Ladislav Šenkyřík

Český nadstandard

Tiše, důstojně zahalena celonárodní debatou o nedávném vývoji na poli vinařského průmyslu a významu slova sedmička, vstoupila 1. června v platnost vyhláška, podle níž si budeme oficiálně moct připlatit za služby zvoleného lékaře a nebudeme nuceni mu údajně – nebo prý i otevřeně, alespoň se to bez podivení a ve vzájemném srozumění občanstva tvrdívá – požadovaný obnos trapně strkat v umolousané obálce do kapsy nebo předávat zapečený v bábovce. Takzvaný liberální tisk přivítal „krok správným směrem“ souhlasným zamručením a dál pokračoval v úvahách nad úrodou středočeských vinic.

Jako člověk, kterého by v životě nenapadlo pokusit se urazit lékaře nabídkou úplatku, o údajném fungování toho systému moc nevím. Jako člověk relativně zdravý nemám zase možná až tak do toho co kecat. Ale navzdory tomu, že se podle prvních informací nemocnice do sestavování ceníků svých doktorů příliš nehrnou, biju na poplach. Připadá mi, že snad ještě nikdy po roce 1989 se nemravnost takto otevřeně ve společnosti neprosazovala, a děsí mě, že tak málo nás to děsí.

Argumentuje se možností připlácet si za nadstandardní péči, včetně případné volby lékaře, i v některých evropských zemích. To opravdu nikdo nevidí, jak nebetyčný je to rozdíl? V těchto zemích se vesměs můžete dohodnout s pojišťovnou, že za příplatek k pojištění vám tato pojišťovna obstará jasně definované výhody oproti jasně definovanému standardu. Může to zahrnovat i možnost operace nebo léčby u špičkového odborníka, za které pojišťovna uhradí zvýšenou sazbu příslušnému zdravotnickému zařízení, které špičkového odborníka (špičkově) platí. Vše se samozřejmě odvíjí od vaší diagnózy; že vám špičkový chirurg nepůjde vyřezávat slepé střevo, rozumí se samo sebou, to by si ani pojišťovna netroufla žádat.

U nás naopak jdeme cestou legalizace úplatku, dokonce je to tak oficiálně podáváno („Je lepší, když si pacient bude moct připlatit legálně, než aby předával peníze pokoutně,“ pravil ministr Heger bez nároku na přesnou citaci.). Nejde tolik o to, že je na první pohled zřejmé, jaký je to nesmysl. Platí-li se dnes prý za některé operace třeba třicet tisíc a nově si bude moct pacient oficiálně za tuto operaci u vybraného „odborníka“ (ale možná i bez uvozovek, viz dále) zaplatit patnáct tisíc, ve stávajícím systému to přece znamená jen to, že zmíněný operatér dostane pět tisíc (deset spolkne zdravotnické zařízení) a dalších dvacet pět tak nadále bude „požadovat“ po svém zákazníkovi, nebo ten mu je bude nabízet – nebo čert ví, jak to vlastně nefunguje.

Mně ale teď jde o rovinu mravní. Výše nastíněné totiž není zbytečné slovíčkaření. Skutečnost vždy odpovídá volbě slov, jakými ji popíšeme. Podobně jako vím, že jídlo uvařené v několikanásobně předražených hrncích musí být přece nezdravé, jak asi může mému tělu (o duši nemluvě) prospět zákrok provedený člověkem, který se nechává uplácet?

Ano, já vím, já vím – jsem relativně zdravý člověk, a zase takový naivka nejsem. Už dávno jsem si všiml, že třeba kvalita literárního díla tak úplně nesouvisí s mravním profilem autora. Je to jistě jen naše toužebné přání, které nás nutí při každé příležitosti se utvrzovat, že mravnost, odvaha a ideály se v konečném součtu vyplácejí. Jenže rezignujeme-li na toto vědomí, co nám zbude? Zdravá těla k ničemu?

Kamarádka, venkovská lékařka, mi vyprávěla, že poslední dobou do její ordinace stále častěji přicházejí místní devadesátníci, často bez hole a vesměs bez pocitu, že by se jim mělo dostávat nějaké nadstandardní péče. Všimla si prý, že je těm lidem jedno společné: usmívají se, mají sklon brát život z té lepší stránky, kterou lze ve zkratce vyjádřit poznámkou: „Omluvte mě, že ještě neumírám.“

Snad tedy ta naše budoucnost není až tak černá, i když už jsme svým kmetům dávno přestali naslouchat.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Český nadstandard

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu