A. J. Liehm

Po deseti letech

Ne deset – jako v někdejším titulku – ale 45 let už je to, co se v Praze 27.–29. června 1967 sešel IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Stojí za to jej připomenout, zde aspoň ukázkami z jubilejního zamyšlení v exilových Listech.
-red-

Sám jsem svůj projev – jehož obsah byl ovšem už po dlouhou dobu předmětem debat a diskusí, které jsme vedli – psal až onoho večera. Na odchodu ze sjezdového zasedání na konci prvního dne jsem se zeptal Ludvíka Vaculíka: Budeš mluvit? – Jestli to stihnu dopsat... – Odpověď Ivana Klímy byla podobně neurčitá, nejistá. S dalšími to nebylo jinak. Bylo zřejmé, že rozhodnutí zrálo a dozrávalo až v posledních dnech, většinou hodinách. Navíc to byla pro každého záležitost velice soukromá, jako by si všichni uvědomovali, že mohou jednat jenom za sebe, že od nikoho nemohou žádat, aby sdílel jejich riziko, (...) ani stanovisko.

*

Protože všichni, kteří měli být represí postiženi, byli členy KSČ, spočíval normální postup proti nim v tom, že se jejich případem budou nejprve zabývat nižší stranické orgány a vyšší pouze jejich postup schválí či projednají případná odvolání. Protože však už tehdy nebylo nejmenší naděje, že by komunistická organizace ve Svazu čs. spisovatelů či v příslušném pražském obvodu byla ochotná se k něčemu takovému propůjčit, uchýlilo se vedení KSČ k nebývalému kroku: opatření proti některým sjezdovým řečníkům a převedení Literárních novin a nakladatelství Svazu čs. spisovatelů pod správu ministerstva kultury, bylo projednáno a usneseno přímo ústředním výborem KSČ. Od toho se ovšem očekávalo jednomyslné schválení opatření, navržených předsednictvem. To však v té době znamenalo ponížit a pokořit před očima celé veřejnosti rostoucí počet členů ÚV, kteří chápali, co za represí stojí a kam to všechno vede. Nicméně se ještě jednou podrobili. Naposled. Potkávali jsme je v ulicích, v kavárnách, a oni klopili oči, omlouvali se, vysvětlovali, ačkoli jsme se na nic neptali. Jako tolik lidí v Praze dnes. A při nejbližší příležitosti – když po Židech a spisovatelích přišli na podzim 1967 na řadu Slováci – už své ponížení nesnesli a vzbouřili se.

*

Nejkontroverznějšími řečníky na sjezdu byli komunisté, a proti nim se také obrátilo ostří represe. (...) Nekomunističtí spisovatelé nevěřili v možnost a smysl přímé konfrontace, neměli iluze o možnosti demokratického socialismu uvnitř sovětské sféry a doufali, že by snad po sjezdu bylo možné vymoci na politickém vedení ústupky v oblasti estetiky, větší tolerance vůči nemarxisticky orientovaným spisovatelům a básníkům atd. – Spisovatelé slovenští byli zas většinou toho názoru, že v závětří konfliktu by se slovenská literatura mohla domoci jisté autonomie. Obojí měli svým způsobem pravdu.

*

V průběhu deseti let se mnoho změnilo, celý národ je dnes v situaci, v níž byli před deseti lety ti, kteří se rozhodli mlčet. Právě z této situace se však zrodilo cosi, co bylo vlastně už hlavním výsledkem československého jara: Jednota lidí, přicházejících z nejrůznějších směrů a ideologických východisek, ve jménu některých nezcizitelných zásad a práv. Sjezd spisovatelů před deseti lety naznačil, československé jaro zdůraznilo a Charta 77 potvrdila, že napříč ideologickými a ekonomickými systémy existuje v národech s evropskou humanistickou tradicí určité minimum nehmotných potřeb, jejichž neexistenci nelze ničím nahradit.

(Listy, ročník VII, 1977, číslo 3–4, červenec 1977, str. 33n; z elektronického archivu Dušana Havlíčka)

A. J. Liehm

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Po deseti letech

*

*

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu