Jan Novotný

Hrdina ve stínu

Při odjezdu z Prahy málokdy odolám nutkání ke vstupu do nádražního knihkupectví, i když odtud vycházívám s lehčí peněženkou a těžší aktovkou. Naposledy jsem byl docela ohromen – čekala tu na mě kniha Póly s podtitulem Dobrodružné cesty Hjalmara Johansena.

Čtenář si možná pamatuje (viz Listy 5, 6/2010) na mé vyznání obdivu k cestě (skoro) na severní točnu a zase zpátky, kterou uskutečnili v letech 1895–1896 Nansen a Johansen. Zaujal mě i další Johansenův osud – účastnil se též výpravy k jižnímu pólu, ale pro spor s Amundsenem se na něj nedostal, propadl alkoholu, byl opuštěn rodinou a ukončil svůj život výstřelem z revolveru. Byl by to, říkal jsem si, námět na román – a hle, ten román je přede mnou ve vitríně. Napsal jej člověk vskutku povolaný – velký dobrodruh Reinhold Messner, který poznal slávu i tragiku extrémních cest.

Ve vlaku nedočkavě otvírám knihu, ale hned se mne zmocňuje cosi jako obava: nepokazí mi obdivný vztah k Nansenovi? Už z úvodu je totiž zřejmé, jak chce Messner své vyprávění pojmout: jako připomenutí skutečného hrdiny, který zůstal neprávem ve stínu bezohlednějších a slávychtivějších „šéfů“.

Kniha je vskutku spíše román než literatura faktu. Je psána v první osobě – Johansen vypráví svůj příběh a čtenář nemůže vědět, nakolik se autor opíral o jeho autentické svědectví. Nechci se vyjadřovat ke konfliktu Johansena s Amundsenem, kde mi chybí pohled z druhé strany. S tím větším zájmem porovnávám, jak podle Messnera prožíval Johansen svou cestu s Nansenem, o které mám i Nansenův cestopis.

Na první pohled se příběhy skoro neliší. Až na drobné detaily. Nansen píše, jak Johansenovo chrápání za polární noci otřásalo chatou, a netají se tím, že ho proto vícekrát dloubl do žeber. Utěšuje ho však, že Johansen naštěstí spal dál. V Messnerově knize Nansen Johansena nelítostně budí ze spánku ranami do zad.

Nejdramatičtější epizodou cesty, předcházející jen o několik dní její šťastné zakončení, bylo uplavání špatně upevněných kajaků s veškerým proviantem. Životy obou polárníků zachránil jak Johansen, který to v poslední chvíli zpozoroval, tak Nansen, který se vrhl do ledové vody a vzdalující se kajaky dostihl. Byl to on, kdo je nedostatečně uvázal, ale pouze v jeho cestopise se dočteme, že o bezpečnosti upevnění ho ujišťoval Johansen.

Čtenáři, který nezná Nansenovo vylíčení, zřejmě utkví v paměti Johansenova nespokojenost se zacházením se psy, kteří jsou jako pouhý prostředkem k dosažení cíle nelítostně pobíjeni a zkrmováni. (Podobný postup ostatně přinesl úspěch i Amundsenovi, zatímco Scottovi muži si táhli svůj náklad sami.) Ale i Nansen prožíval zabíjení psů těžce. Nezdá se, že by byl bezcitnější než jeho společník, který s podstatou věci projevil svou účastí na výpravě souhlas.

Zbývá ještě výtka slávychtivosti. Stál pokus o dobytí pólu za lidský život, který mohl být tak snadno ztracen? Takovou výtku můžeme adresovat každému odvážnému lidskému činu. Cítil-li se Johansen později dotčen, že se na jeho zásluhy zapomíná, dala by se slávychtivost vytýkat i jemu.

O obdiv k hrdinskému činu vyjevujícímu lidskou nezdolnost a spolupráci mě nakonec Messnerova kniha nepřipravila. Přesto díky jí tuším, že putování dvou velmi rozdílných lidí ledovou pustinou nebylo tak bezkonfliktní, jak to podává ve svém cestopise Nansen, ale neoznačil bych to z jeho strany za přikrašlování (jak to asi vidí Messner). Svět potřebuje i dobré příklady.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Hrdina ve stínu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu