Jaroslav Dvořák

Pohled leteckého veterána

Otázky k Listům 2/2012

Protože Listy jsou dvouměsíčník „pro dialog“, rád bych přinesl svou trošku do mlýna k tématu, o němž píše Antonín Rašek. Mohlo by to být také tím, že se s ním cítím spřízněn: oba jsme v jisté době sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA). Ta byla podle Bílé knihy o obraně ČR (BK), aniž jsem to až do svého současného věku tušil, „jednou z opor nového totalitního systému“. A z toho titulu si zřejmě nezaslouží, aby z její éry cokoliv tvořilo součást tradic Armády České republiky. Už proto nemohu souhlasit s názorem A. Raška, že je BK „nutné brát vážně“.

Bude to asi také proto, že nestavím rovnítko mezi pojmy „režim“ a „vlast“. Režimy přicházejí a odcházejí, avšak to, čemu říkáme vlast, zůstává. A to už víc než tisíc let! Až do konce života budu žít v přesvědčení, že jsem se celých patnáct roků, to jest od roku 1949 do roku 1964, připravoval k obraně vlasti. Toto stanovisko opírám kromě jiného i o text přísahy, kterou jsem složil v roce 1951. Zatím mi nikdo nepodal důkaz, že má činnost v oněch letech byla neodůvodněná a nepotřebná. Nikdo mne nepřesvědčil, že jsem udělal zásadní chybu, když jsem dobrovolně vstoupil v roce 1949 do armády a stal se vojákem z povolání. Že jsem snad měl následovat ty, kteří se dali cestou opačnou, někdy až cestou vlastizrady. A kteří jsou proto dnes glorifikováni, vyznamenáváni, a dokonce odměňováni. I z mých peněz jakožto plátce daní. Čím víc jsou otevírány archivy a jejich dokumenty zpracovávány historiky, i já se prostřednictvím internetu, případně knih, k novým informacím dostávám, tím více sílí mé přesvědčení, že tato země v době mé služby v ČSLA ohrožována či přinejmenším zastrašována byla (decentně se říkalo „odstrašována“).

Poslední článek A. Raška se úzce dotýká problematiky, kterou tedy mám „pod kůží“. Autor se kromě jiného snaží vysvětlit čtenářům, v jakém bezpečnostním prostředí, v jakém prostředí, které by bezpečnost naší země mohlo ohrozit, se země nachází dnes a jakým způsobem na to vládnoucí kruhy při udržování či budování vojska reagují. Živím se nadějí, že bych svým příspěvkem do dialogu o tomto tématu mohl i čímsi přispět.

Nerad bych se mýlil, ale zdá se mi, že A. Rašek se pohybuje ve virtuálním světě, jestliže si myslí, že by u nás mohlo vzniknout jakési uskupení v rámci existujících „think tanků“, kde by mohla být bezpečnostní politika diskutována z různých pohledů, dokonce na úrovni „neformálního poradního orgánu vlády a Bezpečnostní rady státu“. Nebo si snad myslí, že by přístup do takové mozkovny – nebyl přísně limitován? A že by tam měli přístup bývalí členové „zločinné a zavrženíhodné organizace“ nebo vyšší důstojníci a generálové ČSLA a absolventi válečných škol v některém ze států Varšavské smlouvy, především v Sovětském svazu? Tedy občané druhé kategorie, kteří jsou doživotně ocejchováni? Sám si myslím, že s podobnými „think tanky“ bude třeba počkat, až zemře poslední pamětník a účastník éry ČSLA, kdy už budou žít jen lidé, co si od obecné školy osvojí jedině správnou interpretaci dějin, jak byla kodifikována zákony. A když už nebude žít nikdo, kdo by do této jedině správné interpretace dějinné etapy zarámované roky 1948 až 1989 chtěl a mohl mluvit.

A. Raškovi jistě není neznámo, že byl učiněn už jistý pokus, do kterého byli částečně angažováni i generálové předlistopadové, v ojedinělých případech i polistopadové české armády. Pokus se nazýval Souběžný historický projekt o NATO a o Varšavské smlouvě (můj překlad názvu Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact, PHP). Ten údajně měl vedle historie NATO osvětlit i historii Varšavského paktu. Podle historika Josefa Fučíka, který je i autorem knihy Stín jaderné války nad Evropou (Mladá fronta, Praha, 2010), projekt vyhlášenou paralelnost neprokázal a ustrnul v jednostranném pokusu o „vnitřní historii Varšavského paktu“. Řada závěrů projektu, tedy vlastně i vnitřní historie naší armády, zůstává podle Fučíka pouhou spekulací.

Podle mého názoru je toto hodnocení velmi měkké. Projekt skončil fiaskem. Co jiného než fiasko je, když se rozhovorů v rámci projektu odmítne zúčastnit řada československých generálů? Bylo jich nejméně čtrnáct, plus bývalý ministr Vacek. Rozhovorů v rámci projektu se odmítli zúčastnit také polští a východoněmečtí generálové. Motivaci odmítnutí neznám. Mnoho profesionálů v hodnostech nižších než generálů by rovněž mělo co říci, avšak dotazováni nebyli. Americký generál George Marshall zdůrazňoval, že v armádě je důležitá funkce, nikoliv hodnost. Sám jsem po čtyři roky vykonával funkci, pro kterou byla plánována hodnost generálporučíka, na příslušných dokumentech pro vedení války jsem pracoval, a přitom jsem měl „jen“ hodnost plukovníka. Snad mi bude uvěřeno, že ze mne nemluví uražená ješitnost. Chci jen zdůraznit, že už samotný výběr lidí, kteří jsou přizváni k projektu, může limitovat výsledky. Ostatně kdo si záznamy rozhovorů s československými generály, které vedl Karel Sieber, přečetl, možná dojde k podobnému závěru, k jakému došel historik Fučík. Fučík má názor, že „stále chybí nepředpojaté a věcné posouzení významu a úlohy ČSLA v daném období“. Myslím si totéž. Jen zběžné nahlédnutí do BK to potvrzuje. „Přitom tato armáda patřila tehdy mezi významné vojenské síly v Evropě, ve které během studené války vykonali službu statisíce československých občanů. V naší současné společnosti je dosud poměřována především z politických hledisek; navíc z různých důvodů kompromitována pamflety odpíračů vojenské služby a nositelů ,modrých knížek' i švandrlíkovskou satirickou reprodukcí.“ – slova Josefa Fučíka. Bylo by zapotřebí velké dávky fantazie k představě, že by byl po roce 1989 vůbec někdo, kdo by byl ochoten iniciovat projekt, jenž by si vytyčil za cíl „nepředpojatě a věcně posoudit význam a úlohu ČSLA“. Vždyť už v roce 1993 byl vynesen na úrovni zákona o protiprávnosti komunistického režimu ideologicky podložený soud. K čemu iniciovat „věcné a nepředpojaté posouzení významu a úlohy ČSLA“? Když už na to máme zákon!

Konec konců: je vůbec dnes nějaká vlivná politická síla, která by takové „nepředpojaté a věcné“ posouzení chtěla slyšet? Je tu dnes někdo, kdo by chtěl slyšet jiné názory než jen ty, které by opěvovaly současné „zakotvení“ státu pod křídly NATO? Cožpak vůbec existuje v naší zemi politika, která by o něco takového měla zájem? K tomu by musela být vytvořena odpovídající atmosféra. A musela by zde být politická vůle takovou atmosféru vytvořit. Až příliš je však silná snaha slyšet jen jednu pravdu.

Mé zkušenosti s Listy, které trvají víc než dvacet let, jsou více než dobré. Vždyť začátkem spolupráce byl můj článek Myslí už sovětští generálové nově? (Listy 4/1991). Kterého autora by nepotěšila slova ještě žijícího zakladatele Listů, poslance Evropského parlamentu Jiřího Pelikána, který mi v osobním dopise v roce 1994 napsal, že překlad článku předal prezidentovi Italské republiky Cossigovi, ač byl původně určen ke zveřejnění v deníku Corriere dela Serra. Když se zveřejnění neuskutečnilo, článek prezident Cossiga použil v neveřejném slyšení v jedné debatě, která v Itálii probíhala. Podle Jiřího Pelikána můj článek nakonec „posloužil k dobré věci“.

*

Ve studené válce na československé straně jen na letounech typu MIG zahynulo 245 pilotů. Je pravda, že to byly nebojové ztráty (naštěstí!). Ale i ty se počítají. Tak jako se do ztrát letců, kteří zahynuli, a tudíž „nedoletěli“, počítají i ti, kteří ztratili život při výcvikových a nebojových letech v Anglii za druhé světové války. Šlo o životy mladých mužů, kteří se připravovali k obraně vlasti. Vlast tehdy sice spravovala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, ale i tato vlast, kromě jiných vlastí, byla v té době ve stavu permanentního ohrožení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem už tehdy znal konkrétně, v čem ohrožení spočívalo. Nic jsem nevěděl o existenci plánů, jakým byl plán Totality z roku 1945 či pozdější Dropshot a další. Nic jsem nevěděl o plánu Unthinkable z roku 1945 (W. Churchill chtěl zahájit válku proti svému spojenci, jemuž musel být zavázán, též s pomocí nedemobilizovaných německých vojáků, Poláků a možná i našich letců, kteří až do roku 1946 podléhali britskému velení). Ale ti, kdo určovali vojenskou politiku v SSSR, o plánech věděli. A nic na tom nemění, že mnohé byly jen strašáky. Měl bych se poté, kdy byla zveřejněna spousta informací o plánech, které v podstatě znamenaly smrt národa, domnívat, že to vše bylo jen výmyslem propagandistů? Nebo není pravda, že existoval u našeho dnešního spojence na fiskální rok 1962 třeba plán označený SIOP–62 (Single Integrated Operational Plan)? Ten představoval mohutný úder více než třech tisíc dvou set jaderných náloží na 1060 cílů na území SSSR, Číny a jejich spojeneckých zemí, tedy i Československa, v Asii a Evropě. Bude snad jeho existence zpochybňována tím, že „zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn“ (Fučík)? Proč asi? Ne třeba proto, že bychom se dozvěděli, kolik a jakých jaderných a termojaderných bomb bylo určeno ke zničení Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a dalších měst? Dozví se to někdy naše děti, vnoučata, pravnoučata? Mám se domnívat, že náčelník Generálního štábu ČSLA generál Rytíř si cucal z prstu, když předkládal Vojenské komisi obrany 15. 12. 1960 hodnocení záměrů pravděpodobného protivníka (NATO), že naše území na celou jeho hloubku by mohlo očekávat úder 63 až 75 atomových pum a náloží o ekvivalentu 10kt až 5Mt trinitrotoluenu? A že do pátého dne války bylo třeba počítat s tím, že naše území postihne 260 až 325 úderů o ekvivalentu 2 kt až 5 Mt? Pomůže nějak k hodnocení doby, jestliže se budeme tvářit, že nic takového neexistovalo? A to jen proto, že ten, kdo v oné době podobné plány vytvářel, je dnes spojencem? A z toho dedukovat, že kdo něčemu, co mohlo postihnout naši zemi, napomáhal, se choval hrdinsky, avšak ten, kdo tomu čelil či připravoval se, aby tomu dovedl čelit, nezasluhuje nic jiného než v nejlepším případě zapomnění? Případně vypálení cejchu, že byl oporou totalitního režimu, nikoliv obráncem toho, čemu říkáme vlast? Bude z tradic české armády navždy vyloučena část historie a lidi ji představující? To všechno v době, kdy se hlásíme k takzvané euroatlantické civilizaci, jejíž kořeny jsou už v antice? Jeden z jejích velikánů hlásal: „Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého ani zamlčet nic pravdivého!“

Nechci kohokoliv obviňovat ze vzniku té atmosféry, do které byl vržen svět po srpnu 1945, kdy byly poprvé použity atomové zbraně. Chci jen ukázat na kontext. Jeho základním rysem bylo vyvolání a udržování docela obyčejného lidského strachu. Ten se zmocnil už těch vědců, kteří v poušti Nového Mexika přihlíželi první zkoušce atomové pumy; po Hirošimě a Nagasaki vedl k tomu, že po vzoru Američanů se Rusové, Francouzi, Angličané, Číňané, Indové, Pákistánci a další vrhli jako rozumu zbavení do vyzbrojování jadernými zbraněmi.

Považuji za jeden z hlavních nedostatků vzpomínané BK a navazujících dokumentů, že zcela pomíjejí to, jak se k použití jaderných zbraní v rámci Severoatlantické smlouvy staví náš stát. A. Rašek sice píše o „nové strategické koncepci NATO“, na jejíž tvorbě participovala u nás „dosud nejrozsáhlejší odborná bezpečnostní komunita“ (kdo to konkrétně byl?). Avšak jaký byl výstup, pokud se týče jaderných zbraní?

V tomto směru se například Ruská federace chová vůči světu mnohem otevřeněji a upřímněji, když použití těchto zbraní nevylučuje a říká ve své doktríně, kdy je nutno s jejich použitím počítat. To jen my schováváme hlavu do písku! Opravdu náš stát má zase být něčím rukojmím?

Britský historik Fuller došel k závěru, že „vítězné státy první světové války nevytěžily z tohoto konfliktu žádné ponaučení a poté, kdy proběhla druhá světová válka, je zřejmé, že se rovněž ničemu nenaučily. Už tehdy nepochopily toto: jestliže je válka nástrojem politiky, pak musí politika, má-li mít tvořivý charakter, spočívat na mravnosti. Jestliže mravnost nepůjde bok po boku s vědou, pak budou státy ovládány hmotnými principy a nakonec z nich zůstane jen prach.“ A „věk neobyčejných, nevšedních lidí je pryč,“ píše dále Fuller, „a byl nahrazen dobou chátry, holoty. Gentleman, přímý to potomek idealizovaného křesťanského rytíře, vzor mnohých generací, byl vytlačen hrubým, nevzdělaným člověkem.“ Jak jinak mohla vypadat i studená válka, která byla de facto pokračováním horké války světové, kdyby politika spočívala na mravnosti? A nejsme svědky, že nemravné války pokračují? Cožpak válka proti Iráku, která byla zahájena na lži, byla jiná? Neukazuje to, že hlavní krize, kterou prochází západní společnost, je krizí morálky? Nad jiné to potvrdila loňská válka za svržení režimu a za likvidaci jeho vůdce Kaddáfího v Libyi.

Rozhodující pro utváření a udržování bezpečnostního prostředí v celosvětovém měřítku je takzvaná převaha. Nositel Nobelovy ceny míru prezident Barack Obama pronesl tato slova: „Svět musí vědět, že USA nehodlají ztrácet převahu.“ Nemohu pochybovat, že součástí převahy, pro kterou prezident Obama horuje, musí být i převaha vojenská, USA však nejsou osamoceným ostrovem, ale nacházejí se ve světě, který na tuto snahu, výzvu bude reagovat. Mám právo se ptát: v zájmu čeho či koho a vůči komu bude tato převaha vytvářena a udržována?

Nic není obtížněji definovatelné a udržovatelné než převaha vojenská. Kvantifikovat se samozřejmě dají počty jaderných hlavic, raket, letadel, tanků, děl, ponorek. Kvantitativní převaha však zdaleka nevytváří převahu kvalitativní. Stačí si připomenout rok 1941. Málokdo z významných činitelů na západě Evropy a v Americe s výjimkou snad prezidenta Beneše věřil, že Sovětský svaz vydrží nápor nacistické vojenské mašinérie déle než 3–4 měsíce. Byl to Gruzínec Džugašvili, který už ve svém projevu z 3. července 1941 i v projevu k nastoupeným jednotkám Rudé armády 7. listopadu 1941 dokázal možná intuitivně, možná cíleně anticipovat do té doby neviditelnou sílu, která se nakonec stala silou rozhodující v zápase o válečnou převahu. Byl to on, kdo už v prvních dnech války vycítil, že je tu něco, co pak v roce 1944 potvrdil vyslanci Harrimanovi: „Naši vojáci nebojují za komunismus, oni bojují za matušku Rossiju.“

Není přezírání názorů vojenských profesionálů předlistopadové éry právě jednou z příčin toho, proč je „účast občanské veřejnosti na tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky nízká“, jak konstatuje A. Rašek? Pro to, jak se vládci chovají ke kádrům z předešlých režimů či vývojových etap země, by se těžko nalézala analogie. I ruští bolševici se chovali ke starým kádrům, kteří vyrostli v carské armádě, jinak. „Podíváme-li se do historie občanské války a uděláme si seznam velitelů [jednotlivých] armád Rudé armády, zjistíme, že z 90 % to byli carští generálové nebo plukovníci, kteří nikdy nebyli vystaveni represím, nikdo se jich ani nedotkl, v klidu zemřeli před válkou nebo až po válce v době zaslouženého odpočinku nebo jako penzisté,“ to jsou slova historika J. N. Žukova. To jen náš stát si v době, kdy vrchními veliteli byli K. Gottwald, G. Husák, V. Havel, mohl dovolit vyhazovat z armády a ze spoluúčasti na tvorbě bezpečnostní politiky staré, zkušené a vzdělané kádry. Polistopadový stát dělá tlustou čáru za minulostí tak, že takové lidi hodí do stejného pytle s kriminálníky, případně je zbaví en bloc a lege artis občanské spolehlivosti a de facto je tak zažene do ghetta, kde mají právo mlčet a dívat se na to, jak výsledky jejich celoživotního úsilí jsou destruovány lidmi, kteří podle slov A. Raška mají „dobrodružné sklony, nejsou schopni cokoliv strategického rozhodnout, jsou naivními entuziasty či osobnostmi, o kterých po dobu výkonu funkce pomalu nikdo ani neslyšel“.

V roce 60. výročí konce války pronesl prezident Václav Klaus na severní Moravě projev, ve kterém kromě jiného řekl: „Často slyšíme úvahy, v nichž je konec Druhé světové války interpretován jinak, než jak jej prožily miliony našich spoluobčanů... Nemáme právo pohlížet na minulost z jiných pozic než z pozic historických.“ Se slovy prezidenta se ztotožňuji. I pro studenou válku platí totéž. Její součástí byla i historie ČSLA.

Nepopírám, že po roce 1948 byla Československá armáda přestavěna podle sovětských armádních řádů, že mnoho válečných hrdinů, zejména těch, kteří bojovali na západních frontách, bylo uvězněno a že k plnému uznání jejich odvahy a zásluh došlo až po roce 1989. Považuji za svůj přínos, že jsem měl po roce 1964 možnost některým z nich poskytnout pomoc, aby mohli po létech diskriminace a po částečném uznání zásluh uplatnit své schopnosti a znalosti v civilním letectví. Vzpomenu jen F. Fajtla, L. Šroma a F. Louckého, které jsem zaměstnal v organizaci, již jsem řídil.

Nemohu však nevzpomenout i dalších válečných hrdinů, kteří se významně uplatnili v ČSLA, které jsem poznal a s nimiž jsem v různé míře i přímo spolupracoval nebo se od nich učil. Namátkou jmenuji jen F. Rypla, M. Guljaniče, V. Frose, P. Kocfeldu, J. Kúkela, J. Činčára, B. Lomského. V. Janka, O. Rytíře. To všechno byli muži, kteří prošli ohněm války, kteří bojovali v nebi Francie, Velké Británie, Polska, Slovenska, Moravy, kteří prošli bojovou cestu od Buzuluku až do Prahy a kteří se podíleli na rozbití nacistické válečné mašinérie. Že pomáhali stavět armádu podle sovětských řádů? Jednak to bylo v souladu s rozhodnutími vrchního velitele E. Beneše, za druhé se s tím započalo už v průběhu války – či snad někdo myslí, že ve svazku Rudé armády mohla bojovat jednotka podle jiných řádů než sovětských?

Byl bych rád, kdyby tento můj příspěvek byl považován za projev snahy pomoci. A snad mi bude uvěřeno, že stejně jako v roce 1951, kdy jsem tuto zemi považoval za svou vlast, a slavnostně jí přísahal, ji i dnes navzdory tomu, že jsem na základě zvráceného principu kolektivní viny považován režimem za osobu spoluodpovědnou za kriminální činy, které ve jménu státu spáchali někteří jiní, že lege artis, tedy bez soudu, byla do jisté míry zpochybněna má občanská spolehlivost, stále za vlast považuji.

Jaroslav Dvořák (1928) byl letcem; ing., plk. v. v., publicista.

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Dvořák

Pohled leteckého veterána

Otázky k Listům 2/2012

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu