Josef Brož

První prezident nezávislého Alžírska

Ahmed Ben Bella. Jeho jméno navždy zůstane zapsáno do myslí Alžířanů: nejen těch, kteří toužili po nezávislosti své země, ale i těch, pro které se tato skutečnost stala prokletím.

Ahmed Ben Bella, jenž zemřel 11. března ve věku 93 let, dokázal realizovat velký alžírský sen. Nebyl to ale pouze snílek, nýbrž především muž akce, neboť tak – stejně jako tisíce dalších Alžířanů – učinil se zbraní v ruce.

Přesto není jeho odkaz jednoznačný. Za svého života čelil mnoha komplotům uvnitř Fronty národního osvobození, známé také jako FLN, jež se na počátku 50. let stala hybnou silou odporu proti Francouzům. Alžírská vláda vyhlásila po jeho úmrtí osm dní smutku.

Dvojitý polibek generála De Gaulla

Narodil se jako francouzský Alžířan v roce 1918 ve městě Marnia, několik kilometrů od marockých hranic, jako jeden z pěti synů zemědělce, v čase, kdy tato země spadala pod francouzskou správu. Nic ale na počátku jeho životní dráhy nenasvědčovalo, že by to mohl být právě on, který se stane živoucím symbolem země, jež zlomí pouto koloniální nadvlády.

Jeho kariéra se rozvíjela úspěšně zejména ve sportu. V jihofrancouzském Marseille dokonce dostal nabídku stát se profesionálním fotbalistou. Namísto toho, aby pokračoval v kariéře fotbalisty, se ale aktivně zapojil do protiletecké obrany Francie a po pádu Paříže se vrátil do Alžírska, aby bojoval po boku de Gaullovy Svobodné Francie (France Libre). Hrdinně bojoval zejména v bitvách o Monte Casino, kde získal za hrdinství válečné vyznamenání – generál Charles de Gaulle ho při té příležitost políbil na obě tváře.

Rozhodujícím okamžikem, proč se mladý Ben Bella nestal francouzským hrdinou, ale alžírským bojovníkem za nezávislost své země, se váže k 8. květnu 1945. Toho dne, kdy Evropané slavili vítězství nad nacistickým Německem a jeho spojenci, se nějakých 200 kilometrů na východ od Alžíru, v Sétifu, odehrálo skutečné drama.

Antikoloniální protest se zvrhl v násilnosti, které stály život desítky francouzských kolonů. Odpověď na sebe nenechala čekat – skupiny ozbrojených francouzských vojáků pozabíjely v následujících dnech na 10 000 muslimů. To už nebyl žádný francouzský polibek, ale vysloveně francouzské uštknutí. Zůstal mu věrný celý zbytek života.

*

Francouzské tajné služby ho popisovaly jako „inteligentního a nebezpečného“, několikrát se ho pokusily zabít – jedenkrát dokonce spolu s dalšími –, když Francouzi v roce 1962 unesli civilní letadlo DC3, na jehož palubě se nacházel. „Byla to chyba,“ připustil později francouzský generál Paul Aussaresses, „měli jsme ho zabít.“

Zabít se jim ho nepodařilo. Z exilu v Egyptě řídil válku a obchodoval se zbraněmi. Mezi těmi, s nimiž představitelé FLN jednali, bylo i komunistické Československo. Mimochodem, právě československé zbraně a zejména vozidla V3S můžeme vidět na záběrech z konce 50. let. Československo za Lubomíra Štrougala, tehdejšího ministra vnitra, později zajistilo stovkám mladých Alžířanů vzdělání. Mnozí na to dosud vzpomínají s velkou vděčností. Ne všechny operace, na nichž se ostatně tehdejší československá armáda a zvláště rozvědka podílela, jsou zcela známé.

*

Ben Bella se účastnil na počátku 60. let jednání v Evianu, která vyústila ve slavné dohody z března 1962. O rok později byl zvolen prvním prezidentem nezávislého Alžírska. Ačkoliv byl prezidentem prvním, jeho éra netrvala dlouho. Za tři roky, v červnu 1965, byl svržen Huari Boumediennem, bývalým spolupracovníkem a starším důstojníkem. Již rok po svém zvolení sám čelil prvnímu puči, vedenému Mohamedem Chabanim, kterého popravil.

Éra Ben Belly byla poznamenána velkým hospodářským propadem, způsobeným odchodem stovky tisíců francouzských osadníků, tzv. pieds-noirs, narozených již v Alžírsku, kteří byli vystaveni znárodňování a experimentům kolektivního vlastnictví. Rozvrat v zemi prohlubovaly vnitřní spory, exekuce tzv. harkis, bojovníků na straně francouzské armády, ale i neochabující teror ze strany Organizace tajné armády – tzv. OAS bývalých francouzských důstojníků, kteří se nesmířili s alžírskou nezávislostí.

Boumediennův vojenský puč v roce 1965 přinesl Ben Bellovi patnáct let v izolaci, a po ní následoval v roce 1980 odchod do švýcarského exilu. Do své země se vrátil až na počátku 90. let. Jeho názory, jakkoliv byly provázeny vysokým rétorským nasazením, rezonovaly již mnohem méně: hájil například pozice Saddáma Husajna při obsazení Kuvajtu, a když vypukl krvavý konflikt mezi radikálními muslimy a alžírskými vojenskými složkami, jenž přinesl tisíce mrtvých, kritizoval obě strany.

Josef Brož (1965) je překladatel, publicista, redaktor; zabývá se mj. frankofonním světem.

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Brož

První prezident nezávislého Alžírska

Dvojitý polibek generála De Gaulla

*

*

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu