Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Zvolení Françoise Hollanda novým prezidentem Francie znamená okamžitý odchod od pravicově liberální politiky Nicolase Sarkozyho a přeskupení země k modelu sociálně demokratickému. Změna na vrcholu francouzské moci může mít značný vliv na rozložení politických sil nejen v samotné Francii, ale i v Evropské unii. Může však socialistický lék uzdravit Francii a Evropu?
Čtyři dny před druhým kolem prezidentských voleb, které rozhodlo o výsledku, se socialista François Hollande stále těšil neochvějné pozici favorita. Všechny průzkumy, a to po řadu měsíců, mu dávaly šesti až desetiprocentní převahu nad odstupujícím prezidentem Nicolasem Sarkozym. V televizní debatě několik dní před prvním kolem voleb ukázal Hollande Francouzům naživo, že má prezidentský formát a značnou schopnost oslovit. A to byl jeho hlavní cíl, neboť Sarkozy na něj dosud útočil právě jako na neschopného vykonávat bezmála panovnickou moc francouzského prezidenta. Tato pověra padla během debaty a právě ona zajistila Hollandovi bezpečné vítězství. Tím spíše, že odcházející prezident ničím – kromě toho, že byl v jasné defenzívě – Francouze nepřekvapil. Ovšemže znal skvěle všechna čísla, kterými žongloval nalevo napravo. Potvrdil, že Německo je pro něj – ovšem nedostižným – vzorem. Tím dokázal, že kdyby startoval ve volbách na německého kancléře, měl by slušné šance, ale o to přece v debatě nešlo.
Hlavním hříchem kandidáta pravice byla špatná hospodářská bilance Francie a z toho vyplývající nedostatek vervy. Ovšem jako nejdůležitější překážka návratu dosavadního prezidenta do Elysejského paláce se projevil rozhodný a kompetentní protivník. Francouzi se přesvědčili, že Hollande není bačkora nebo Velký tučňák, jak ho nazýval jistý ve Francii známý bloger. Bylo možné mu vyčítat tradiční socialistické názory na hospodářství a společnost, ale nešlo mu bez jasné demagogie upřít prezidentský formát.
Stejně tak souboj na čísla nemohl přesvědčit o pravdě kteréhokoliv z kandidátů, neboť byl příliš hermetický. Průměrný Francouz neví, kolik miliard dluhu Francii zatěžuje. Ví ale, co znamená rozdíl 300 eur v peněžence nezaměstnaného, což šikovně využil Hollande, když proti záplavě Sarkozyho číselných údajů postavil tuto skromnou, ale pro Francouze skvěle představitelnou sumu. Pravicoví ekonomové se samozřejmě začali okamžitě popadat za hlavy a poukazovat na chyby v Hollandových počtech. Nemělo to však pro běžného Francouze zvláštní význam. Právě z těchto důvodů, nikoliv v důsledku převahy jednoho z projektů, byl výsledek voleb již předurčen.
Když Francouzi odmítli Sarkozyho opětovnou kandidaturu, zhodnotili záporně pět let jeho prezidentství. Únava z hyperaktivního prezidenta byla všeobecná. François Hollande však musel rovněž přesvědčit většinu společnosti o své osobě... a o programu. Právě v tomto pořadí. A ekonomický program nového prezidenta má zřejmě dosud víc skeptiků než stoupenců. Proto také nebylo Hollandovo vítězství triumfální. Dostal spíše carte blanche s nadějí, že bude prezidentem rozumným. Sám o sobě říká, že chce být prezident normální.
Kromě špatné bilance pěti let vládnutí další příčinou Sarkozyho porážky byla změna strategie mezi oběma koly voleb. Pustil se totiž do nepromyšlené honby za voliči krajní pravice stejně energicky, jako Marine Le Penová, šéfka Národní fronty, přesvědčovala, aby pro něj její sympatizanti nehlasovali. Jako naivní se ukázalo počítat, že se tuto část Francouzů podaří podruhé přilákat tak jako před pěti lety. Bylo třeba mířit na elektorát centristy Françoise Bayroua.
Za dva týdny, dělící obě kola, Sarkozy přiostřil rétoriku tak, že se jako součást krajní pravice začali cítit jen trochu extrémnější ministři jeho vlády. Ministr obrany vypustil do éteru lapsus, když řekl: „Pro nás v Národní frontě... totiž pro ně...“ Za tak náhlý a ostrý smyk doprava zaplatil nejen samotný Sarkozy, ale účet zřejmě čeká i na jeho stranu UMP – v nadcházejících parlamentních volbách. Právě tyto volby (10. a 17. června 2012) připoutaly již o prezidentském volebním večeru pozornost většiny politiků. V jejich důsledku převezme zřejmě levice, sjednocená kolem nového prezidenta, spolu se zelenými plnou moc ve Francii. Už má totiž Senát, velká města s Paříží v čele, jakož i většinu místní a regionální moci.
V důsledku Sarkozyho omylů a náporu Národní fronty nehrozí středopravicové UMP jen volební porážka, ale prostě rozpad. V případě takového scénáře bratrovražedné boje na pravici zesílí a Národní fronta se může stát ve Francii po socialistické straně druhou politickou silou. Takový vývoj událostí by ovšem byl pro nového prezidenta i pro samotnou Francii jako noční můra. Proto snad bude muset ve druhém kole parlamentních voleb levice zachraňovat pravicovou UMP, když stáhne své kandidáty v obvodech, kde dojde k takzvaným volebním trojúhelníkům: po jednom kandidátovi UMP, Národní fronty a Socialistické strany/zelených (dohoda obou stran předpokládá stažení socialistických kandidátů v obvodech, ve kterých má šanci zelený kandidát).
Hollandovo vítězství zřejmě přinese vítr do plachet zbytku evropské levice. Je to tím jistější, že také britská levice si zlepšila vyhlídky v místních volbách a německá SPD ve volbách do spolkových zemí a Bundesratu. Ale Hollandovou prioritou zůstane uspořádání spolupráce a Angelou Merkelovou, která ještě před několika týdny podporovala Sarkozyho. A zde je nový paradox: sympatie pro pravicového prezidenta Francie, kterou kancléřka tak otevřeně deklarovala (nesetkala se s Hollandem několik týdnů před volbami během jeho návštěvy Německa) Hollandovi vyčistila manévrovací prostor. Bude nadále pragmaticky spolupracovat s paní kancléřkou, ale bez ukrývání přízně k její sociálnědemokratické opozici a Hannelore Kraftové, předsedkyni vlády Porýní-Severního Vestfálska, připravující se převzít na podzim příštího roku vládu v Německu. Vyvážený Hollandův pragmatismus může posílit SPD i samotnou Kraftovou.
Hollandova volba také oddálila perspektivu zpochybnění schengenského systému, kterou nerozvážně vyhlásil Sarkozy, podbízející se voličům Národní fronty. Sám fakt, že Francie přestane tropit zmatky ve strukturách a dohodách platných v Unii, posílil postavení nového prezidenta mezi unijními politiky.
Velkou hádankou nadále zůstává sociálnědemokratická ekonomická politika prezidenta Hollanda. Ačkoliv i zde by měl převládat pragmatismus. Vzpomínka na katastrofální hospodářské důsledky prudkých pohybů, jakých se dopouštěl předcházející socialistický prezident Francie Mitterrand před jednatřiceti lety, je totiž ve Francii stále živá.
Manévrovací prostor Hollanda bude záviset na výsledcích červnových parlamentních voleb. Přesněji řečeno na poměru mezi zastupiteli Socialistické strany a krajní levice Jeana-Luca Mélenchona, úzce spolupracujícího s komunisty. Hollande zřejmě počítá se smírnými vztahy, neboť vítězství v prezidentských volbách obvykle nahrává dobrým výsledkům tábora nového prezidenta ve volbách parlamentních.
François Hollande si nemohl hůř vybrat počasí ve dni, kdy – 15. května – přebíral vládu. Průjezd otevřeným autem po Champs Elysées se odehrál v provazcích deště – vzhledem k etiketě bez deštníku. Nový prezident takto urazil téměř dva kilometry a k Vítěznému oblouku dorazil promočený od hlavy až k patě. Během návštěvy v Ústavu Curie, kde se poklonil památce Marie Curie-Skłodowské a tímto gestem i francouzské imigraci a vědeckému světu, mu dopadly na hlavu kroupy.
Vyšší síly o sobě daly vědět opět během večerního letu do Berlína. Čtyři minuty po startu do letounu uhodil blesk. Naštěstí se nikomu nic nestalo a stroj se šťastně vrátil na letiště ve Villacoublay u Paříže. Po jeho výměně odletěl Hollande znova do Berlína, aby čelil nové bouři během setkání s kancléřkou Angelou Merkelovou.
Nejen počasí bylo během Hollandova uvedení do úřadu – prezident Francie totiž neskládá přísahu, ale přijímá jmenování z rukou předsedy Ústavní rady – docela jiné než při uvedení Nicolase Sarkozyho před pěti lety. Tehdy Elysejský palác zalidnil celý klan Sarkozyho a jeho manželky i s příslušenstvím. Tentokrát kromě životní družky nového prezidenta Valérie Trierweilerové nebyla v Elysejském paláci ani bývalá manželka Ségolene Royalová, ani jejich čtyři děti, ani žádné ze tří dětí nové první dámy. Palác naplnili politici levice, činitelé samosprávy, představitelé odborů, náboženství a vyznání, a co je symbolické pro prezidenta, jehož prioritou má být věda a vzdělání, tři žijící francouzští laureáti Nobelovy ceny.
Tyto rozdíly mohou působit jako druhořadé, ale právě ony utvářejí změnu stylu a rozměru tohoto prezidentství. François Hollande potvrdil, že nebude prezidentem aktivistickým, řídícím všechno a všechny jako jeho předchůdce, a premiér i vláda se budou těšit ve své činnosti autonomii zapsané v ústavě, kterou de facto za předcházejícího prezidentství neměli.
Novým premiérem Hollande jmenoval svého spojence Jeana-Marca Ayraulta, dosavadního starostu Nantes a předsedu socialistů v parlamentu. Ani on, ani Holland nikdy nezastávali žádné ministerské funkce. Paradoxně může být právě tato skutečnost zárukou, že tentokrát bude předseda francouzské vlády předsedou skutečným a ne imaginárním, jakým byl François Fillon. Nový prezident se ani nebude muset potýkat s návykem spravovat moc bezprostředně, neboť ho prostě nemá.
První zahraniční návštěva nového prezidenta u kancléřky v Berlíně byla stejně tak symbolická, jako zdvořilostní. Hollande a Merkelová se do té doby nikdy nesetkali. Jejich vize vnitřní i evropské politiky jsou natolik odlišné, což je odedávna všeobecně známo, že nebylo lze očekávat během sotva hodiny společné diskuse naprostou souhru. Přes názorové rozdíly je však udržení příkladně dobrých vztahů mezi Francií a Německem životně důležité pro obě strany i pro celou Unii. Proto na společné tiskové konferenci kladla každá ze stran důraz na shodné body a vůli ke spolupráci, třebaže je známo, že nejhlubší rozdíly se týkají strategie východiska z krize. Nikdo je neskrýval, ale byla potvrzena společná vůle k hluboké diskusi v nejbližších týdnech. Takový přístup věští, že dosažení kompromisu mezi Hollandovou strategií stimulace hospodářského růstu a rozpočtovou přísností Merkelové bude možné. Je důležité, že se Hollande nedotkl otázky postavení Evropské banky, pro paní kancléřku nejzávažnější.
Společné stanovisko obě země zaujímají rovněž k vizi setrvání Řecka v eurozóně. Ovšem i v této otázce jsou odstíny dosti výmluvné. Hollande říká, chci, aby Řecko bylo v eurozóně, Merkelová pak – chci, aby Řecko mohlo zůstat v eurozóně. Být a zůstat neznamená přesně totéž. Nejdůležitější je, že po této návštěvě už není budoucnost francouzsko-německé spolupráce velkou evropskou neznámou. Hollande chce pokračovat ve společné francouzsko-německé politice, ale bez dominance obou států v Evropě a s větší účastí ostatních členských států Unie. Angele Merkelové nezbylo nic jiného než na takovou formulaci prostě přistoupit.
Již třetí den po inauguraci se Hollande vydal do USA. Dobrý debut v jednání G8 a na summitu NATO mu umožnil šmahem si vybudovat mezinárodní pozici. Hollandovým cílem je přimět Evropu k boji s krizí pomocí stimulace hospodářského růstu. Byl to jeden z jeho základních předvolebních slibů. V lůně Unie se na věci podobně dívají premiéři Itálie Mario Monti a Irska Enda Kenny. Kromě kancléřky Angely Merkelové je rovněž britský premiér David Cameron znepokojen vyhlídkou na další růst dluhu států Unie, pokud přijmou Hollandovu strategii. Ovšem při jednáních G8 v Camp David si Hollande snadno získal pro svou strategii ne ledajaké spojence v prezidentovi USA Obamovi a premiérovi Kanady Harperovi.
Hollande musí velmi odhodlaně bojovat za prosazení svých názorů a doplnění fiskálního paktu, podepsaného 25 ze 27 zemí EU, o pakt týkající se hospodářského růstu. Vnutit paní Merkelové vlastní recept tak, aby nebyla ponížena, se ukázalo jako mistrovský kousek. Tím spíše, že se to podařilo bleskovým tempem a nekonfliktně. Ještě v předvečer druhého kola voleb totiž Sarkozy lomil rukama a burácel, že nikdo v Evropě (viz Merkelová) nepřistoupí na takovou rozhazovačnost a nezodpovědnost. Merkelová zatím už před summitem G8 přiznala, že rozpočtovou kázeň musí doprovázet rozvážná stimulace hospodářského růstu, čímž fakticky katastrofické vize francouzské pravice odepsala.
Své diplomatické schopnosti Hollande potvrdil během summitu NATO v Chicagu 20. a 21. května. Stejně nekonfliktně se mu podařilo přesvědčit Obamu i velení NATO o stažení francouzských vojsk z Afghánistánu do konce letošního roku (další volební slib). Francie mohla za to nabídnout příslib delšího setrvání vojsk, která se neúčastní bojů, a civilního personálu v Afghánistánu, stejně jako souhlas s instalací evropského obranného štítu.
Takový vývoj událostí může jen posílit socialisty během parlamentní volební kampaně. Nový prezident a premiér, který se těší podle průzkumů ještě větší popularitě než samotný Hollande, nová levicová vláda, složená v padesáti procentech z žen, a nový styl vládnutí v červnovém hlasování favorizují socialisty.
Premiér Jean-Marc Ayrault bleskově zavedl velmi dobře přijatou reformu snižující o třicet procent plat prezidenta, premiéra a ministrů. Černá ministryně spravedlnosti Christiane Taubirová, pocházející z Guyany, ohlásila rychlé legislativní změny, pokud jde o postavení prezidenta (také Hollandův slib z volební kampaně), dovolující ho v případě hrubých přestupků soudně žalovat i během vykonávání mandátu. To je taky přihrávka v rámci volební kampaně.
Sarkozy a hlavní mluvčí jeho strany UMP hlásali v kampani, že Hollande se nehodí na francouzského prezidenta mj. kvůli nedostatku zkušeností v zahraniční politice. Vydařené návštěvy v Berlíně a v USA ukázaly, že Hollande je velmi šikovný hráč rovněž v mezinárodní aréně. To by mělo novému prezidentovi Francie dát definitivně podobné postavení na vrcholu světové moci, jakému se těšil Sarkozy. Podobné, ale ne identické, neboť Hollande se chce od Sarkozyho za každou cenu lišit. Kupříkladu nebude spolu s paní Merkelovou tvořit neformální dvouhlavé vedení EU, které vydává rozkazy všem ostatním. To ho pak zřetelně odliší od předchůdce, a co je dnes strategicky nejdůležitější, vypálí rybník francouzskému pravému středu, bojujícímu o přežití.
Jacek Kubiak (1960) je biolog, poslední dvě desetiletí žije ve Francii. Spolupracuje s polským tiskem (Tygodnik Powszechny, Polityka, Gazeta Wyborcza).
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
