Václav Jamek

Právě že soudnost aneb Když se ani křesťané nebojí

Levice jako civilizační úkol VI

Nejsem samozřejmě rád, když se někdo otírá o mou soudnost, jako to v minulém čísle Listů udělal, byť letmo, Ladislav Šenkyřík; pro ujasnění a pro vlastní poučení začnu svou úvahu odtud.

Posuzuji-li stav něčí soudnosti, musím se přitom pochopitelně spolehnout na soudnost vlastní, jež se mi pro takový soud – kterýžto pojem je náležitý nejen v soudnictví, ale také v logice – nejspíš jeví jako méně pomatená než soudnost mého protějšku, a proto nadřazená, alespoň tentokrát, když shledávám v soudnosti druhého nedostatky. Pak bych si však měl být jist, že si moje soudnost obešla všechny „parametry“, které jsou pro spornou otázku důležité, aby mě hned první kámen úrazu neskolil.

Nuže, co si mám myslet o soudnosti někoho, kdo o mém nedostatku soudnosti usuzuje z naivity ekonomického uvažování, kterou mi připisuje především proto, že jeho vlastní ekonomická naivita je ještě větší? Schytávám to po celý svůj život, a poslední dobou zejména od svých pravicových, nicméně vnitřně ušlechtilých přátel, kterých mám celkem dost (Ladislav Šenkyřík do této široké množiny patří): moje názory jim nesedí, a místo aby vzali jejich důvody vážně a položili si náležité otázky, jistěže podle svého vlastního myšlenkového ustrojení, vzpomenou si, že jsem vlastně básník, upřou těmto názorům veškerý racionální základ, mé pojmy označí za pouhé dojmy, ale mých textů si cení „pro něco jiného“, nejspíš tedy pro to, že jsou zajímavě napsané, čili pro krásu (která se takto ocitá v pozici hodnoty druhořadé). Jako první mi to provedl Vladimír Just, když jsem v roce 1992 jako jeden z mála na české straně zdůvodňoval, proč by se Československo nemělo rozdělovat bez referenda. Poslední dobou se jich zase několik nezávisle shodlo na tom, že můj „tón“ je stále „célinovštější“ (zřejmě kvůli žumpíkům: za ty si však může Schwarzenberg): z přátelství se rozhodli nebrat mé argumenty na vědomí; takže chválí styl; v sociální psychologii by se tomu nejspíš řeklo ošemetný pokus o „řešení kognitivní disonance“.

Odkazem na poezii se ovšem myšlenka vyvrátit nedá: u leckoho se snášejí celkem dobře. To jistě automaticky neznamená, že i u mne: takže k podstatě sporu. Demografická křivka (a pyramida) není zdaleka jediný faktor, na němž důchodový systém závisí, není ani ten nejdůležitější; zato je to jediný faktor, na který ustavičně poukazuje pravicová propaganda. Proto jsem si dovolil říci, že Šenkyříkova ekonomická naivita je o něco málo větší než moje; patent na pravdu si jistě neosobuji, jen důvodnou pochybnost. Podstatnější se mi jeví vzrůst celkového bohatství a způsob jeho přivlastňování; což jsem myslím už podrobněji vyložil. Lze si představit stálý růst bohatství při stále se zmenšujícím vkladu lidské práce (ideálně tedy tíhnoucím k nule); v tom případě je jasné, že rozdělování bohatství by muselo být založeno dokonce na zcela jiném principu, než je vlastnictví výrobních prostředků a cena práce, a že ani tehdy by nebylo lze dopustit vyhubení nemajetné většiny lidstva, jejíž práce by nebylo zapotřebí. A není pak pravda, že dnešní ekonomická věrouka dopředu vůbec nevidí? Proto chce všechno upravovat na základě pohledu zpět. Futuristická přestavba celé „společensko-ekonomické formace“ je nevyhnutelná; zatím k ní ještě nemusí dojít násilnou a živelnou cestou, ústící nejspíš do nějakého dalšího nesmyslu.

Žádat od ministra financí, aby zvyšoval mzdy, tak naivní ovšem nejsem; reagoval jsem jen na to, co Kalousek před zraky národa řekl: že kdyby směl, cenu práce by stlačil ještě níž (nějak ovlivňovat ji tedy umí). Přísně logicky z toho dál plyne, že ministr financí by průběžný důchodový systém, na ceně práce cele závislý, nejradši učinil ještě neudržitelnějším. Že bych ho však chtěl nějak převychovávat, to je závěr tuze nesmělý. Od tohoto ministra žádné dobro nečekám, žádám úplně jinou správu lidských věcí: má-li mě už někdo pokládat za bláhového, ať je to aspoň ze správných důvodů. Že se nad tím ponížený český „realista“, přesvědčený o potřebě přizpůsobit se čemukoli, jenom pousměje, s tím počítám: nikdy jsem netvrdil, že se Češi o něco kloudného pokusí. Nový impuls přijít musí, a přijde odjinud. Největší naivita spočívá ovšem v představě, že cíle mají ve společnosti určovat ekonomové. Je tomu naopak: společenská zadání formuluje na základě objektivních ekonomických podmínek a pokud možno s jistou předvídavostí politika: ekonomie (jako aplikovaná disciplína) má tato zadání podle nejlepších možností ze všech sil plnit. Děje se tak samozřejmě i dnes: jenom ta politická zadání nevycházejí z instancí demokratické „moci“, ale od úzké podloudné vrstvy tíhnoucí k oligarchii, která své politické zájmy jako ekonomické imperativy maskuje, stejně jako maskuje svou politickou identitu.

Komunistický ekonomismus v sobě zahrnoval jistý étos, záhy cynicky popřený; kritika se mohla na nedodržení závazku právem odvolávat, a na základě úplného popření tohoto závazku také komunismus odsoudit. Dnešní liberalismus žádný étos nemá, totiž má étos negativní (takže v korupci může být shledáván systémový rys). Jsme na tom hůř než s komunisty: protože si tento systém žádné obecné dobro za cíl neklade a všechny jeho tzv. reformy se naopak jakékoli představě obecného dobra vysmívají, není, na jakém základě ho opravovat; žádná relativní kritika není na místě, musí se obrátit proti samé jeho podstatě. Proto je také veškerá ekonomistní (někdy i právní) argumentace ze strany dnešní moci jen propaganda, která si chce zdáním esoterické náročnosti, vyhrazené zasvěceným, zajistit neomylnost: lid by se měl mít před vládou tzv. odborníků na pozoru, ne po ní hloupě volat! Odborníky hnát bičem zpátky do jejich uzounkých chlívečků a radit se s nimi, ne jim bezradně odevzdávat moc! Proti hrozící zvůli nás brání jedině soudnost, vázaná k nejcennějšímu statku, jejž naše civilizace vypěstovala, totiž ke kritickému duchu (který je nejobecnějším čili demokratickým lidským atributem): opřít se můžeme jen o to, co před jejím lučebným zkoumáním obstojí. Ladislav Šenkyřík má tedy pravdu, když si dělá starost o tu mou, taková starost je vždy oprávněná; a musí být také vzájemná. Především na soudnost vlastně spoléhám; a jak říkal jeden paličák spadlý do kukaččího hnízda: aspoň to zkouším.

Oč vlastně by se mělo usilovat, aby svět ze své současné šlamastyky vybředl a nemusel se kvůli tomu zpátečnicky zříkat civilizačních výhod, které lidé svým úsilím získali (což také znamená zachovat lidstvu pro budoucnost nějakou možnou ušlechtilost a velikost), nad tím rozmýšlím už řadu let, nejpozději od chvíle, kdy jsem začal s těmito fejetony. Některé z těch myšlenek se už začínají ozývat i odjinud, což mě trochu uklidňuje. Nakonec se mi ta úvaha ustaluje v pěti nebo šesti hlavních bodech; určitě to není všechno, co bude zapotřebí, ale odněkud začít musím:

1. Rozhodná obrana sociálních práv;

2. Rehabilitace státní, resp. veřejné moci jako nástroje obecného prospěchu a demokratické vlády;

3. Výstavba právního světa (komplexní globalizace);

4. Nahrazení konkurenčních a růstových dogmat principem rozumného blahobytu;

5. Povýšení životního stylu a kvality života na kritérium a základ každého politického a ekonomického rozhodování;

6. Posílení vyšších demokratických hodnot; na to navazující obnova obecné vzdělanosti a společenské odpovědnosti vědy a duchovních elit vůbec.

Přitom však bude zřejmě čím dál obtížnější najít společenskou sílu schopnou vzít takový (či jiný) soustavnější a komplexní program za svůj a prosazovat ho. Podstatná otázka tedy je, zda se dá rozpor mezi globální formou civilizace a jejím rozdroleným a rozmělněným obsahem (rozpadlou obecnou vůlí) vůbec překlenout; zda tedy lze uniknout jakékoli podobě oligarchické vlády kompaktně úzkých zájmů, která bude s to využít všeobecný komunikační chaos ve svůj prospěch; a je samozřejmě otázka, jak by taková oligarchická vláda asi vypadala, neboli zda už ji tu náhodou nemáme – protože by pro ni mohlo být výhodné zůstat kryptokracií (odpor proti ní by mohl být diskvalifikován jakožto patologický). Premiér Nečas se koneckonců při obhajobě svého vládnutí na vůli globální kryptokracie celkem otevřeně odvolává: připusťme na chvíli, že toho ví víc než my a na rozdíl od nás je mu jasné, že demokracie už skončila. S národem se nedomlouvá, protože už je všechno jinak, a on se domlouvat nepotřebuje. I kdyby snad mezitím prohlédl a došlo mu, jaký je červík a loutka, musel by už do konce života zůstat tupým pravičákem, kterého nám předvádí (Antonín Novotný kdysi na chvilku zapomněl, kde je Moskva a kde je on, a jak dopadl: to drobné místodržící poučí); z ostudy koneckonců do budoucna nic nezůstane, dějepisci postdemokratického celoglobálu ho dodatečně zkrášlí, dávajíce mu zapravdu na celé čáře; trapnost vítězů přetírají hustými barvami odnepaměti, kvůli tomu si je moc vymyslela. (Až na to, že Husák na to asi také spoléhal.)

Už kvůli tomu by se chtělo věřit (a touha je to starší než samo lidstvo), že existuje v součtu všech vesmírů nějaké místo nebo alespoň Slovo, jež nelze utvářet lživě, v němž se věci nutně uspořádávají podle pravdy a nic nezůstane zapřeno, utajeno ani pokřiveno. Křesťané tomu říkají Poslední soud, ale z toho, jak se chovají, to vypadá, že se ho asi příliš nebojí. A když se už ani křesťané nebojí, musí to s pravdou vypadat opravdu špatně.

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Právě že soudnost aneb Když se ani křesťané nebojí

Levice jako civilizační úkol VI

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu