Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Jiří Hochman: „Už jsem se dávno rozhodl, že já paměti psát nebudu“
V listopadu 2008 mi Václav Burian poslal z Olomouce elektronický rukopis českého překladu románu mého vrstevníka Davida Hochmana s názvem Omluva Julii. David Hochman svůj román napsal anglicky, do češtiny jej přeložil jeho otec, český spisovatel a novinář Jiří Hochman. Román mne zaujal, v nakladatelství Torst ho však v danou chvíli nebylo možno vydat. Poté, co jsem to sdělil Václavu Burianovi, přišel mi první elektronický dopis od překladatele románu. Bylo to 29. června 2009. S Jiřím Hochmanem jsem se nikdy osobně nesetkal, po dobu tří let nás spojovala jen elektronická pošta. Nepřeháním, když řeknu, že od nikoho mi nikdy nepřišly v takovém množství tak samozřejmě vřelé a obsažné elektronické dopisy. Po smrti Jiřího Hochmana jsme se s redakcí domluvili, že se o ně podělíme se čtenáři Listů. Nejen proto, že je v nich přítomen Jiří Hochman sám, ale že v nich je – jaksi mimochodem – obsaženo i pozoruhodné svědectví o době, v níž žil, a o lidech, s nimiž se stýkal. Román Omluva Julii nakonec vyšel v Olomouci v knižnici Listů. Pokud jste jej dosud nečetli, mohu to vřele doporučit. Jde o pozoruhodný generační román vrstevníka Emila Hakla, Jana Balabána či Jáchyma Topola. K samotným dopisům Jiřího Hochmana není třeba mnoho dodávat, snad jen tři vysvětlivky: Lydie, kterou Jiří Hochman ve svých dopisech zmiňuje, je moje teta, novinářka Lydie Tarantová. Petice, o níž se Jiří Hochman zmiňuje v dopisu z 25. února 2011, je petice Svazu českých knihkupců a nakladatelů proti rozhodnutí vlády České republiky zvýšit DPH na knihy z 10 % na 14 % a posléze na 17,5 %. „Osobní vzpomínka“, o níž Jiří Hochman píše v dopisu z 24. ledna 2011, je vzpomínkový text historika Dušana Tomáška na spisovatele a novináře Stanislava Budína, který pan Tomášek – s nímž mne seznámil historik Josef Tomeš – napsal na můj popud jako plánovaný doslov ke vzpomínkové knize Stanislava Budína Jak to vlastně bylo. Knihu vydalo nakladatelství Torst, na přání Budínovy rodiny byl ovšem Tomáškův text nahrazen textem Budínovy vnučky, historičky umění Mileny Bartlové. Jiří Hochman byl vedle Budínovy rodiny jediný člověk, kterému jsem dal vzpomínkový text Dušana Tomáška přečíst – abych ho potěšil a také abych se s ním podělil o radost z Tomáškova textu, který, bohužel, dodnes tiskem nevyšel.
Jan Šulc
Milý příteli,
je po funusu, jak se říká, takže vám mohu napsat pár řádek, aniž bych otravoval. Já jsem o vás věděl už dlouho. Hanička Frejková mi řekla o tom, jak významně jste jí pomohl s vydáním její velmi významné knížky. Za to k vám chovám hlubokou úctu. Vy to nemůžete vědět, ale já jsem byl jedním ze tří zakladatelů skupiny lidí, kteří se v červnu 1953 rozhodli najít pozůstalé po obětech procesu se Slánským a spol., vybírat pro pomoc těmto ubožákům a vozit jim, co mohli potřebovat. Jedním z nás, pamatujete-li ho, byl Václav Prchlík, slušný, poctivý a odvážný člověk, který hned pochopil, že ten proces byl podvod a jeho výsledkem byly nesmyslné vraždy. Do čela této skupiny se po jeho propuštění z vězení postavil v létě 1955 Josef Smrkovský. Režim o nás věděl, nic jim jistě neuniklo, ale sami ti darebáci věděli, že ten teror byl ruský cirkus, kterému se ten ničema Gottwald podvolil. Cesta k jaru 1968 byla dlouhá a pomalá.
Jen vám ještě řeknu, že v roce 1987 mě senát Ohio State University ustanovil předsedou výboru, který řídil univerzitní nakladatelství. Byl jsem tam tehdy profesorem na historické fakultě. Krátce nato mi Jirka Pelikán poslal z Říma rukopis knihy Karla Kaplana „Zpráva o vraždě generálního tajemníka“. Nechal jsem rukopis ihned přeložit do angličtiny (výborně to přeložil Karel Kovanda, který má anglickou matku) a kniha vyšla anglicky v roce 1990, dva roky předtím, než vyšla česky. Napsal jsem o ní recenzi do New York Review of Books, nejlepšího bookreview na světě. Vydání této otřesné práce byla velká událost, věřte mi. Ruské monstrprocesy z 30. let nebyly nikdy takhle autenticky a podrobně popsané.
Jen abyste věděl.
Jak napsal Grotius před čtyřmi staletími, dějiny postrkují malí zapomenutí lidé.
Děkuju vám za poctivou práci na rukopisu mého syna. Já jsem byl na jeho psaní vždycky přísný, ale když mi dal přečíst tento román, tak jsem okamžitě poznal, že je to práce, která by měla vyjít především česky. A tak jsem to přeložil.
Dovídám se, že jste nemocný. Mohu vám pomoci odborným posouzením diagnózy, jsem tady dobře zavedený a ve zdejším Akademickém klubu máme tři zasloužilé profesory medicíny – penzisty. Sám nejsem v těch věcech negramotný, před odchodem do penze jsem si udělal dva semestry anatomie. A vůbec mohu-li vám odtud s čímkoli pomoci, neváhejte mi napsat.
Přeju vám úspěšné uzdravení a mnoho dalších let záslužné práce.
V přátelství a úctě –
Jiří Hochman
Vazeny pane kolego (smim-li tak rici; kdysi jsem do vaseho remesla take fusoval), nepisu s diakritickymi znamenky, protoze mi dcera z Tampy nedavno uplne zmodernizovala elektronicke naradi a do nove klaviatury jsem jeste nepozadal o tzv. prelepky.
Doufam, ze jste si odpocinul a vsechno se jevi lepsi. Pokud ne, napiste mi stiznost, ja posloucham.
Muj syn David je u me prave na mesicni dovolene s celou rodinou, a tak jsme ovsem probirali situaci kolem prekladu jeho romanu potom, co u Torsta to nevyslo. A chci vam napsal, ze jsme se dohodli na tom, ze pozadame Vaclava Buriana a Tomase Tichaka, aby mu jeho praci vydali oni. Posilat to nekam jinam by totiz byla treba rocni ztrata casu. Kluci v Listech roman cetli, byli to ostatne oni, kdo k vam ten rukopis poslali loni v listopadu. A v te souvislosti si vas dovoluju poprosit, jestli byste nemohl svuj kladny nazor na roman, který, pokud vim, ma pisemnou formu, poslat na mou adresu (hjiri@bellsouth.net). Ja to hned predam do Listu (jejichz jsem byl spoluzakladatelem a dlouholetym autorem). Vasek Burian mi totiz napsal, ze to potrebuje jednak k zadosti o financni prispevek, a pak ovsem i v podobe vhodneho citatu k propagaci knihy. Vy mate prilis dobre jmeno na to, aby se prehledlo.
Dekuju vam predem.
Preju vam hezke leto a srdecne zdravim – Jiri Hochman
Mily priteli,
dekuju za presny posudek romanu. Ja jsem sam pri prvnim precteni pochopil, ze tentokrat se to tomu klukovi podarilo. Vy jste velmi presne vystihl ty hlavni pocity a deje za tim romanem – sam bych to tak nedokazal. Roman jsme predali k vydani v Olomouci. Myslim si, ze v situaci, jaka dnes v ceskem vydavatelskem svete existuje, zalezi na tom, aby to cesky vyslo v nakladatelstvi vlastnenem slusnymi ceskymi vydavateli. Propagace vydane knihy se da provadet snadneji.
Dodavam pro forma: v druhe polovine sveho zivota, v me americke polovine, mam jeden americky doktorat ze sinologie a druhy z evropskych kulturnich dejin. Vyucoval jsem intelektualni historii, srovnavaci seminar. Jednou za rok jsem na jine fakulte prednasel „Zahranicni korespondenci“. Kdyz me z Cech vyhnali, tak jsem nemel potize se plne uplatnit jinde, napriklad ve Francii, v Anglii nebo Americe, kde jsem mel nabidku politickeho azylu. Ameriku vybrala moje zena. Byl jsem multilingualni a prizpusobivy. Jsem ted Professor Emeritus druhe nejvetsi americke university a ziju na Floride („nekteri to maji radi horke“). Uprimne receno se mi nestyska. Nadale publikuju, mam dvanact publikovanych knih v oblasti akademicke i fikce. Loni jsem byl jednim z poradcu Baracka Obamy v prezidentske volebni kampani. V exilu se ze mne nestal priblbly konzervativec.
Jsem clovek pokrokovy a kapitalismus povazuji za historicky umirajici, nespravedlivy system. Je mi 83, ale jsem zatim zdravy a dal pilne ctu a publikuju.
Preju vam dobre zdravi a hezke pocasi k letnimu odpocinku. Nabidka z me posledni korespondence ovsem plati. Jsem slusny clovek, v mladi jsem se zmylil, ale nemel jsem nikdy zadnou mocenskou funkci a nikomu jsem neublizil, naopak. V roce 1961 jsem byl clenem tzv. jugoslavske skupiny, ale prezil jsem to s ostrou dutkou s vystrahou. Oni me potrebovali vic nez ja je.
S projevem ucty
Jiri Hochman
Mily pane kolego,
velmi kratce. Mne se za nic omlouvat nemusite. Jsem vam dluznikem. Jsem rad, ze jste si uzil dovolenou, preju vam uplne uzdraveni, a jak jsem napsal, cokoli byste odtud mohl potrebovat, staci slovo.
Srdecne vas – Jiri Hochman
Mily priteli,
roman meho syna Davida (ktery jsem prelozil do cestiny) bude vydany v nakladatelstvi Burian–Tichak (Listy). Burian se na vas obrati s prosbou, abyste to laskave ucesal, tj. pripravil pro tisk. Za tim jsem schovany ja, zni mi v usich to, co mi o vas rekla Hanicka Frejkova.
Budete-li trochu moci to udelat, spadne mi z beder obava, ze to bude tyrat nejaky neumetel.
Srdecne vas – Jiri Hochman
P. S. Je to dosti smesne, ze v tom rukopisu byly nalezene anglicismy. Daleko pred anglictinou jsem uz totiz umel francouzsky a psal francouzsky, a to jsem nikdy nezapomnel.
Mily priteli,
na tak dobrou zpravu bych rad odpovedel rychleji, ale mel jsem rozbehany den. Je nas tady totiz ruznych univerzitnich profesoru v penzi dvanact, zalozili jsme pred lety Akademicky klub a jsem toho uz podruhe zvolenym predsedou. A z toho plynou vcelku male povinnosti, ale jeden kolega (profesor vnitrni mediciny z Minnesoty) je po operaci stitne zlazy, tak jsem za nim byl v nemocnici s kytkou a zakecal jsem se tam pak s jeho lekarem. A prisel jsem domu ze svych pochuzek mnohem pozdeji nez normalne.
Vite, mne se ohromne ulevilo, kdyz vim, ze to udelate vy. Ja vas sice znam jen z vypraveni, ale vim, ze jste slusny a moudry clovek, coz dohromady obvykle dodava take poklidnou velkorysost. Ta je hrozne dulezita v pristupu k myslenkam jineho cloveka.
Pokud jde o Jeleni Brod atd., vite, ja tady mam dosti rozsahlou knihovnu, z ni je asi ctvrtina ceska a predstavte si, ze tu mi tady ceske navstevy uspesne rozkradaji. Donedavna jsem mel jeste jeden vytisk Jeleniho Brodu, a ted ho nemohu najit, ale uz jsem volal Zuzane do Ohaja a ona tam ma jeden jeji vytisk, a tak vam ho posle. Jen mi prosim poslete svou postovni adresu.
Cesky happening v Cechach nikdy nevysel. Ona totiz mi pani Salivarova vetsi cast toho romanu prepsala do nachodskeho nareci a vydala to, aniz mi dala moznost to precist, takze ja jsem o to ani nemel zajem. Mam zde jeden vytisk sve knihy „Vsechno bylo jinak“, ta vysla v Konfrotaci v Curychu v roce 1986. To jsou humoristicke povidky a sam si myslim, ze to nejlepsi, co jsem kdy napsal. Povidky jsou kratky, clovek dostane napad a pise to fofrem a spontanne. Nemohu tady ale najit ani Kroniku mistodrzeni.
Ja ale uz vic nez tricet let pisu jen v anglictine. Je to hrozny.
Jeste jednou moc dekuju, srdecne vas zdravim a preju vsechno dobre – JH
Mily priteli,
zatimco Zuzana hleda v Ohaju Jeleni Brod, ja jsem ho nasel v ceskem antikvariatu. Jen na to dupnete:
http://www.antikvariatmotyl.cz/exilova-literatura/jiri-hochman-jeleni-brod.html
Preju hezky den – JH
Vysvetleni toho, co jsem v patek poslal. Dal jsem ten Jeleni Brod na google.cz a vyskocilo to na mne: „Antikvariat Motyl“, maji jeden vytisk v dobrem stavu, podle obalky to je 2. vydani z roku 1981 (vyrocni), vydane jeste Indexem v Koline nad Rynem, za 150 korun. Tak jsem to ihned objednal, zaridim tam zaplaceni, a jak to dojde, tak vam to ihned preposlu.
Pekne zdravim – JH
Prosim nenamahejte se a neodpovidejte, venujte cas dulezitejsim vecem. Ja jsem nevedel, ze je dneska svatek, ale pripomenul mi to Milos Chrobok.
Ale prosim, napiste mi o nemocech. Ja jsem jednak skoro jako doktor, protoze jsem si pred penzi vzal dva semestry anatomie, mam tady petikilovou ucebnici a sleduju ten obor uz kvuli pratelum v Praze. Krome toho jsem obklopeny lekari, ktere mohu kdykoli zpovidat. Uz jsem vam psal, ze mohu pomoci s overenim diagnozy a pak ovsem cokoli jineho byste potreboval. Prece jenom vite, tady je nejlepsi medicina na svete a taky nejrozsahlejsi medicinska literatura. Ja posilam do Cech nejmene dvakrat, trikrat tydne odborne medicinske novinky z Technology Review, to je prvotridni zdroj, vydava to Massachussetts Institute of Technonogy.
Drzim vam palce a myslim na vas.
Srdecne zdravim – JH
Mily priteli,
jenom update. Knihu pro me vyzvedla pani Opavska a ma ji uz doma. Ale nez mi ji posle, abych ji mohl dekorovat, tak si ji chce jeste jednou precist, protoze ji ten jeji Jeleni Brod taky nekdo ukradl. To nebude dlouho trvat. A ja, jakmile ji dostanu, vepisu tam venovani a poslu vam ji.
Doufam, ze vsechno probiha uspokojive.
Dostal jsem z Prahy přelepky a právě jsem obnovil provoz české abecedy.
Prosím dejte mi vědět, než začnete redigovat ten rukopis. Budu k vám mít důvěrnou prosbu.
Srdečně zdravím– JH
Milý Jene (smím-li),
Vašek Burian mi dnes napsal, že je s vámi už ve spojení. Asi jste se křižovali. Ale budu to sledovat. Píše mi, že čeká, že kniha bude vydaná na jaře příštího roku. (Abyste věděl, já ho totiž taky občas proháním se svými nápady pro Listy. Právě žádám rychlý článek o významu vynálezu horizontálního vrtání ve vrstvách břidlice k dosažení fenomenálních vrstev zemního plynu. Budete o tom číst.)
Chápu, že je toho na vás moc. Já jsem měl dnes taky velmi rozběhaný den, a jak to tady zhasnu, padám do postele.
Přeju vám klidné dny – JH
Milý Jene,
já jsem se poameričtil do té míry, že nepíšu o tématech mimo svůj odborný obor. Pokud jde o ten zdejší vynález horizontálního vrtání do břidlice, já jsem Vaškovi jen poslal delší odbornou informaci v angličtině. On teď hledá odborníka (fyzika, geologa, důlního technika), který by o tom napsal. Já nejspíš napíšu do Listů zase nějakou kratší satiru.
Jsem ostatně úplně vytížený situací v Pákistánu, což je moje dědictví ze zdejší loňské volební kampaně.
Srdečně zdravím – JH
Milý příteli,
konečně se dostávám k tomu, abych vám napsal o své jediné výhradě k románu svého syna. Jde o část kapitoly, kde Zdeněk vede Julii na prohlídku katedrály St. Denis, která je prvním „lodním“ exemplářem gotického chrámu. To je dobrý nápad, tu katedrálu by měl vidět každý, kdo jede do Francie. Autorův popis a vysvětlení jsou velmi dobré.
To se ale obrátí v nápad Julie, této dosud čisté a jemné mladé ženy, aby šli rychle do nějaké kavárny, kde by mohla na záchodě provést na svém partnerovi orální sex. On pro to používá velmi vulgární italský název, který se obvykle v menších slovnících neobjevuje, protože definice je trapná. Já sice znám tu řeckou, spartskou souvislost, ale to na mém názoru na tu věc nic nemění.
Víte, já nejsem žádný svatoušek, ženy jsem měl vždycky rád a mám je rád do dneška, protože jsem dosud zdravý muž a chovám se jako zdravý muž. Tuhle variantu jsem ale zatvrzele odmítal. Je to podle mého soudu odporné a je to nechutné. Je to proti přírodě, myslím si. Chtěl jsem, když tam musí být nějaký sex, aby to v žádném případě nebylo explicitní, naopak, aby toho bylo co nejméně a v náznacích. Zadruhé, maximálně, aby si na něho na tom záchodě sedla obkročmo, a víc aby se o tom nepsalo. Tedy aby to dělali normálně i v abnormálním místě.
O této věci jsme měli rozsáhlou výměnu názorů, on mi nejdříve napsal, že si to rozmyslí, a pak ale tvrdě trval na tom, aby to tam zůstalo, a já jsem, velmi, velmi nerad, ustoupil. O padesát stran později se podobná situace opakuje, ale tam už mi to nevadí. Já nemám rád v románech popisy těchto situací, sám bych to velmi obcházel. Není to prostě zapotřebí. On mi řekl, že v dnešní době to je úplně běžné.
Píšu vám to ne proto, že bych chtěl jakkoli zasahovat do způsobu, kterým text upravíte. Píšu vám o tom proto, že to byla jediná část textu, kde jsem se postavil na zadní.
„Jelení Brod“ je dosud u paní Opavské (je to vdova po mém příteli, divadelním kritikovi Jaroslavu Opavském). Chtěla si to nejdřív přečíst, než mi to pošle, a přitom dosti vážně onemocněla a nechci ji honit. Dostanete to brzo.
To je všechno. Doufám, že vaše situace je aspoň snesitelná, ne-li lepší, a srdečně vás zdravím – JH
Milý příteli,
kniha mi došla, napsal jsem věnování a teď už tady ve svém pracovním chlívku hodinu marně hledám vaši poštovní adresu. Mohl byste mi ji laskavě poslat ještě jednou?
Děkuju předem a zdravím – JH
Milý příteli,
je mi to hrozně líto. Já jsem ale nijak nenaléhal, jsou i jiné cesty, jak vás najít, a jedna ke mně právě dorazila asi osm hodin před vámi. Teď si dělám výčitky, že jsem vás zbytečně obtěžoval v době nemoci. Vaše adresa už leží vedle na mém stole, odešlu to co nejrychleji.
Využívám příležitosti, abych vám napsal, že ta kniha je skutečně nová a je to vydání, o kterém ani nevím. Je to vydání z nakladatelství Rozmluvy v Praze z roku 1992, a ten rok já jsem učil jeden semestr na FF UK na základě Fulbright Grant, což jsem dostal od kongresní nadace pojmenované po senátorovi Fulbrightovi z Arkansasu. Dobře jsem se s ním znal, to byl jeden z několika skutečných intelektuálů v Kongresu (demokrat, ovšem). Byla to pro mě pocta tu cenu dostat, ale musím říci, že na UK byla tehdy velmi špatná situace, vyhazovali se tam navzájem a studenti velmi podváděli a celkově se špatně chovali. Velmi mě to tam zklamalo. V té době jsem také dokončil psaní Dubčekových pamětí, pro něho se to překládalo se zpožděním a poslední čtyři kapitoly už nestačil přečíst.
Jelení Brod předtím vyšel v roce 1991 myslím v Mladé frontě a jinou smlouvu jsem tam s nikým nepodepsal, tak nevím. Obálka je velmi podobná druhému vydání z Indexu, ale není totožná. Je to také vytištěné na tmavém nekvalitním papíře, a tak se vám za to omlouvám. Bylo to tištěné v Havlíčkově Brodě.
Doufám, že nemáte chřipku, případně tu prasečí. Jen se vyležte a vyhřejte, listopad je u vás obvykle ošklivý měsíc.
Přeju vám pevné zdraví – JH
Milý Jene,
děkuju za zprávu. Vašek Burian mě dokonce volal a sdělil mi, že jste se dohodli a že začínáte pracovat. Víte, já jsem skutečně velmi rád, že jste to právě vy, kdo to bude brousit.
Jsem ovšem také rád, že k vám ta knížka došla. Bylo to dlouhé putování.
Pokud jde o to „choulostivé místo“ v románu mého syna, poctivě jsem vám napsal, co si o tom myslím, ale ponechávám na vás, abyste s tím naložil podle svého uvážení. Měl jsem o tom dlouhou výměnu názorů se svým synem, který mi vytýká, že jsem konzervativní a že to je dnes úplně běžné. To, co spolu milenci dobrovolně dělají za zavřenými dveřmi ložnice, je ovšem jejich věc. Mně jde ale o to, že podrobný popis těchto hrátek nepatří do Literatury s velkým písmenem. Velcí spisovatelé uměli psát o milování tak, že se ho jen dotýkali, jemně ho naznačovali, a věděli, kdy řekli dost. Tím se vyjadřuje vkus, jemnost, cit pro vhodné a nevhodné. A pokud možno o tom říct co nejméně.
A v tom se mě můj syn hrozně dotkl, že si s tím neuměl poradit. Víte, mně tam právě vadí ta podstata věci, která, myslím si, tam vůbec nepatří. Proč by měl tu čistou, mladinkou, krásnou Julii takhle hodit do žumpy? Mně by nevadilo, kdyby se v ní v tom chrámu páně probudila vášeň a řekla mu o tom bez ošklivých podrobností, a kdyby hledali, kam s tím jít, nejspíš se vrátit domů nebo jít do hotelu a normálně se pomilovat. Ale na pánském záchodě orální sex? Proč, pane bože? Je to přece hnusné! Copak to sám necítí, že to je odporná věc?
Linguisticky: je to moderní italština, felare, tedy „cucat“, a ve slangu se to používá, jak naznačeno. Dal jsem si práci najít latinský vývoj toho výrazu, má zde několik latinských slovníků a také italský slovník. Ale nepodařilo se mi to. Rozhodně to nepochází z klasické latiny. Připouštím jazykovou korupci při vývoji církevní latiny, která se dál vyvíjela vedle spisovné italštiny potom, co ji ve 14. století spustili Petrarca, Alighieri a Boccaccio. Já tu literární dobu miluju, co by byla evropská literatura bez Božské komedie nebo bez Dekameronu? Já jsem to dokonce učil! Mám zde i první verzi Dekameronu, to krásné Filocolo, které on původně napsal pro Marii d'Aquino (nejspíš v roce 1336, když žil v Neapoli). To je v dějinách italské literatury nepřesně časované, já jsem to rekonstruoval. Boccacciovi v té době bylo 23 let, když se do ní zamiloval, ona byla levoboční dcera neapolského krále Roberta. Prožil s ní krátkou romanci, ale Marie byla přelétavá a brzo ho nechala. On tedy začal ten Dekameron psát, aby ji získal, ale většinu v něm napsal až potom, aby si ji připomínal. Zvěčnil ji ve své Fiammettě... Ale to píšu jen proto, že tam je přece všechno milování – ale jak je to napsané! Jak lehounce a jemně! To jsou přece věci, které se nevytrubují kolem dokola! Láska je přece krásná, proč ji špinit?
Nezlobte se na mě, že jsem se tak rozjel, já přece chci, aby byl Davidův román krásný, elegantní, jemný. Ostatně i známá francouzská románová tvorba 18. století, především ty Nebezpečné vztahy, nikde nejde do syrových popisů. Musí se s tím prostě zacházet ušlechtile.
Vy mi zajisté rozumíte, co tím chci říci. Já jsem o tom měl příležitost jenom jednou mluvit s Aragonem, v květnu 1968, když jsem ho navštívil ve věci jistě vám jasné, a byl tam se mnou François Monode, tehdy šéfredaktor Les Lettres Francaises. U kávy nějak přišla řeč na Velikonoční týden, který nádherně přeložil do češtiny Tonda Liehm. A já jsem mu řekl, jak se líbila hrdinova (Géricault) vzpomínka na jeho ženu, když seděl v Remeši na Velký pátek s kostele po hrozném pěším návratu z výpravy do Ruska (1812). Jak to je krásné, jemné, dojemné – a přitom je tam jasný erotický tón. A pamatuju, jak mi řekl, že lituje toho, že v mládí napsal román (jistě víte, co myslím), když ještě neuměl s těmito věcmi zacházet.
Tak mi promiňte, že jsem se rozkecal. Já to ale dělám málokdy.
Ano: ta příhoda na pánském záchodě v St. Denis je také naprosto nevěrohodná. Je taky nepravděpodobná, což je minimální požadavek na kteroukoli část románu.
Přeju vám mírnou zimu.
Srdečně zdravím – JH
Milý Jene,
David ví velmi dobře, že já nechci, aby se tam ta scéna objevovala. Vy ale prosím postupujte naprosto svobodně. Vy jste myslím o hodně mladší než já, vy tam žijete a víte, co je v současném románu vhodné a přijatelné. Víte, právě jsem dočetl mezinárodní bestseller Stiega Larssona Dívka s vytetovaným drakem. Četl jsem to v anglickém překladu ze švédštiny. Autor je jen o něco starší než David. V románu je řada postelových scén, ale autor je popisuje bez nechutných podrobností, prostě k nim došlo. No, můj názor znáte.
Předpokládám, že nyní text čtete znovu stranu za stranou, kapitolu za kapitolou, a provádíte všechny nutné jazykové úpravy tak, aby čeština románu byla moderní a stylisticky čistá. V některých částech románu ovšem narazíte na pasáže, u kterých budete chtít provést obsahovou úpravu. David ani já nebudeme mít žádné námitky proti vašim stylistickým nebo gramatickým úpravám. Až budete chtít provést nějakou obsahovou úpravu, prosím napište mi o tom. I když se jedná o český překlad, já ovšem seznámím s vaším návrhem úpravy Davida. Projednám to s ním a napíšu vám, s čím souhlasí a s čím nesouhlasí. Budeme se snažit postupovat rychle.
Doufám, že takhle vám to bude taky vyhovovat.
Znovu vám upřímně děkuju a přeju všechno dobré.
Přátelsky váš – JH
Mily priteli: nechci otravovat, dotykam se predmetu zlehka. Postradam diakritiku, nekam se mi ztratila, a cekam na dceru, aby mi ji nasla.
Mate tam prisernou zimu, ale na tomto kontinente je to kupodivu taky priserne, od poloviny pevniny USA lezi velke mnozstvi snehu az po severni Texas a Georgii, takze snezi i na jihu! A samozrejme to zasahuje i sem. Tady sice nesnezi, ale je relativne chladno. Proste zmena klimatu.
Zima je ovsem vzdycky unavna.
Chci se ovsem zeptat, jak vam jde prace od ruky? Nemyslete si, ja jsem taky zavaleny praci, respektive cetbou, protoze se chystam napsat neco na ustredni ekonomicky namet a poustim se ted do poslednich vyznamejsich autoru, ktere jsem jeste necetl. Ostatne drive ci pozdeji to bude v Listech.
Tak mi prosim nekdy poslete par radek. Dekuju srdecne.
Vas – JH
Vážený příteli, děkuju vám, že to tak pečlivě vypravujete. Přeju vám hezký podzim.
Upřímně – JH
Milý příteli,
děkuju. Dostal jsem to už trojmo. Vy ovšem máte obrovskou zásluhu na tom, že konečný produkt byl tak dokonalý, a já jsem vám za to nekonečně vděčný. Ovšem snad především za to, že jste rychle poznal dobrý text. Na to musí mít člověk v sobě tu schopnost rozpoznat dobrý text. A to jsem rozpoznal před vámi já, když mi to David poslal k přečtení, a mně se to tak líbilo, že jsem to přeložil do češtiny, kterou jste pak vy vybrousil.
O něco se s vámi podělím. Počátkem 60. let, to se začalo pomalu rozednívat, mě k sobě pozval tehdejší šéfredaktor (nebo ředitel?) nakladatelství Čs. spisovatel. Jméno mi klouzá z paměti, ale vy to asi snadno ověříte. Byl to člověk velmi vlivný, ale taky velmi příjemný. Já jsem byl v té době zpravodajem RP v Paříži a mj. jsem otiskl korespondenci o posledních novinkách na francouzském knižním trhu, byl v tom jeden dobrý román a jedna dobrá novela, tu novelu napsala manželka Franty Monoda, který byl tehdy šéfredaktorem Les Lettres Francaises. A toho si všiml ten šéf Čs. spisovatele, a když jsem tam přišel, tak po mně chtěl, abych mu to tam hlídal a upozorňoval ho na dobrůtky. (Tenkrát ještě byli funkcionáři, kteří uměli francouzsky.) Tu Monodovou pak skutečně vydal.
Ale musím vám k tomu něco přidat: on mi taky řekl, že Marie Majerová, tehdy osmdesátiletá, chce, abych připsal kapitolky k její knize z počátku dvacátých let (reportáže ze severní Afriky), protože já jsem se v té době zabýval taky alžírskou válkou a byl jsem tam. To byl naprosto absurdní nápad, ale představte si, že ona to hnala přes Novotnýho. a já jsem v podstatě byl donucený svým pravým šéfem Vladimírem Kouckým, abych tam k ní chodil (do Dejvic), ona mi tam ukazovala krabice od bot plné jejích fotografií z mládí a přitom se pomalu ožírala červeným vínem. Co vám mám povídat. Já jsem to skutečně rychle napsal, Spisovatel to rychle vydal a vyšla příšerná kniha, Marie Majerová a já, Africké vteřiny včera a dnes...
A mně za to Koucký dal dvouměsíční dovolenou a dovolil mi cestu po západní Evropě, kde vyšla v překladech moje kniha Španělsko po dvaceti letech (tam jsem se dostal přes fotbal), takže já jsem si tam vybíral honoráře a za ty jsem si uskutečnil pohádkový pobyt v Toskánsku, prolezl jsem ty nejlepší galerie (nejen ve Florencii), taky jsem tam měl románek ve vesnici Valpolicela, jestli vám to něco připomíná (nejlepší Chianti).
A za pár let pak k nám přijeli na návštěvu Rusové.
Takže vám ještě jednou děkuju. Jak jsem vám řekl, kdybyste odtud něco potřeboval, já jsem tady.
Upřímně váš – JH
Mily priteli,
mam tady zadrhel na jazykove funkci, tak musim psat bez diakritiky.
Vite, je to pro me v podstate principialni zalezitost. Nez jsme odjizdeli z domova pryc v cervnu 1974, nedobrovolne, musim rict, tak jednu jarni nedeli se ke mne sjelo do Provodina snad padesat lidi, kamaradu a pratel, kteri me vetsinou znali velmi dlouho. A Jirka Hanzelka tam na me vytah papundeklovy lejstro a tam stalo: „Potvrzeni: Timto potvrzujeme, ze Jirka nikdy nebyl, neni a urcite nebude kurva.“ A pod tim byla spousta podpisu, skoro to vypadalo reprezentativne. Ja jsem nad tim stal a bylo mi k placi, az mi Mirek Galuska rekl: „Tak to zapijeme, ne?“
A podivejte se. Ja jsem byl takovej, ze se mi lidi sverovali. Vite, ja znam spoustu tajemstvi. A povolani me taky nutilo, ze jsem mnohe pameti precetl. Vite, z historiografickeho hlediska pametem se neda docela verit, protoze lidi do toho nakecaj spoustu volovin, a tem se veri. Psat pameti znamena, ze clovek pise o jinych lidech, a nektery ty lidicky clovek nemel rad, a tak je tu a tam nakopne. A ja jsem se uz davno rozhodl, ze ja pameti nebudu psat, protoze proste nikoho nakopnout nechci.
Takze tak to je, je mi velmi lito, nebudu. A jak poletim do nebe, tak se mi bude lip letet. Nebyl jsem svatej, vim na sebe jednu věc, kdy jsem, aniz bych si to bejval uvedomoval, ublizil jedne zene. Vite, muz to asi nekdy udelat musi, je to hrozne tezky se tomu vyhnout, a to se mi v tom pripade nepodarilo. Byl jsem v tom hlavne blbec, ale stalo se to. A to mi prispiva k rozhodnuti pameti nikdy nepsat. Velka vetsina lidi, o kterych bych psal, je uz stejne mrtva, a tak proste o mrtvejch jen dobry.
Jeste jednou vam za vsechno dekuju.
Budte zdrav – JH
Milý Jene,
jak vidíte, diakritiku jsem si spravil. Pomalu do toho pronikám, do té počítačové potvory.
Jsem ovšem velmi rád, že mi rozumíte. A vidíte, Standa Budín – můj důvěrný přítel, svěřovali jsme se jeden druhému myslím poměrně brzy. Znal jsem taky jeho ženu, a než jsem odjel v roce 1974, on byl vysoko na mém seznamu lidí, se kterými jsem se musel rozloučit. Jel jsem za ním na jeho chalupu, policajti samozřejmě za mnou, ale to nám už bylo oběma lhostejné v té době. Ale u Standy byl Mlynář navštívit své děti a toho jsem viděl na kopci z auta, jak přede mnou utíká do lesa, aby ho se mnou neviděli.
A samozřejmě jsem dobře znal Ritu, kterou pak Jirka Dienstbier poslal jako velvyslankyni do Washingtonu v roce 1990. A mě tam pořád honili, než přijel Miloš Chrobok, aby jí tam ty svině neubližovaly.
Se Standou jsme spolu zavírali Reportéra, když nás v květnu 1969 zastavili, tak jako jsme ho ostatně spolu zakládali, koncepčně, v roce 1962 nebo 1963. On mi řekl před mým odjezdem, že píše paměti, a šibalsky dodal: „Neboj, já vím, co můžu.“ Ostatně on mě odtáhl do Reportéra v květnu 1968.
Byl to moudrý, čestný člověk, rozuměli jsme si výborně. Kdybych psal paměti, tak bych na něho s velkou úctou vzpomínal.
A nakonec jsem neměl příležitost si jeho paměti přečíst...
Lydii samozřejmě znám. Ona byla pařížskou korespondentkou Mladé fronty už v roce 1945. Já jsem ji poznal mnohem později. To už vyhazovali zápaďáky a Židy z práce kolem procesu se Slánským. My jsme pro ně zařizovali přežití – Vašek Prchlík, Karel Kyncl, já a hrstka dalších. A pak jsme pomáhali pozůstalým po těch, které v tom procesu Rusové nařídili povraždit. Byla to hrozná doba.
Lydie byla mimochodem krásná žena, jak si vzpomínám. Prosím vyřiďte jí ode mně upřímné pozdravy a přání všeho dobrého. Můžete jí říct, že jsem už v Americe pokračoval ve svém starém přátelství s Kamilem Wintrem. On učil na takové malé univerzitě v jižní Illinois a my jsme žili v Oháju, takže jsme se často navštěvovali. Lydie byla Kamilova velká láska.
Snad jsem na všechno odpověděl, přeju vám zdraví.
Upřímně váš – JH
Děkuju. Ano, my jsme byli zvyklí na Le Monde, já jsem to chodil nenápadně číst do Opletalky k Jirkovi Pelikánovi už nejméně od roku 1953. To jsou ještě pořád výborné noviny. Já jsem tam chodil za spřátelenými hochy taky, když jsem byl usedlý v Paříži. Mimochodem nemohu vám zatajit, že české noviny jsou dosti špatné podle toho, co tu a tam čtu.
Já jsem byl v Tunisku taky několikrát v době alžírské války, protože jsem z Tunisu jezdil dolů do Ghardimaou, kde byl generální štáb alžírské lidové armády. A odtamtud jsem se po nocích pochodování dostával za války až to Velkého Atlasu, kde jsem se tak skamarádil s Boumedienem.
Víte, já jsem Lydii neznal tak dobře, abych věděl o tom, s kým byla vdaná a podobně. Jen pamatuju, že byla profesionálně, jako novinářka, velmi dobrá a že to byla krásná žena. Je to stejně náhoda, že jste mi o ní řekl, hlavně kvůli Kamilovi Wintrovi, se kterým jsem si byl mnoho let tak blízký. A Kamil byl svého času nejlepší český novinář. Ale jsem rád, když je teď sama, že jí pomáháte.
Píšete, že má bolesti v kyčlích. Četní moji zdejší přátelé kolem osmdesátky mají umělé kyčle, dělá se to tady takřka industriálně. Ale nevím, co se s tím dělá v Čechách.
Budínovu knihu bych si sice rád přečetl, ale prosím vás, přece mi ji nebudete posílat. Víte, kolik by stálo jenom poštovné? Já jsem nedávno musel do Prahy poslat kilový balíček, a tak jsem se dozvěděl, že jednotná sazba takové zásilky (základní) je $40!
Nepamatuju se, jak byl Standa starý, když jsem odjížděl v roce 1974. Ani si nepamatuju, kdy pak umřel. Jeho paměti z první republiky musely být ale zajímavé, protože od něho vím, že jeho pochybnosti o komunismu se začaly odvíjet v té době. To je prvek, který mně ohromně zajímá, protože sovětská zahraniční politika počínaje rokem 1935 popletla mnoho mých starších přátel, pozdějších „předválečných komunistů“ a španěláků. Naštěstí můj otec to viděl realisticky a v mnohém mě ochránil před zblbnutím.
Přeju vám brzké jaro – JH
Dekuju vam, mel jsem radost, ze si me Lydie pamatuje. Nerikejte ji to, ale odbornik, ktery mnoho let vymenoval ramena, lokty, kolena, kycle a kotniky (profesor M. D. v penzi; mame tady v akademickem klubu dva ortopedicke chirurgy), mi rekl, ze umely kloub, kdyz je upraveny pro prostor, do ktereho se vsadi, by po rehabilitacni kure nemel nikdy bolet. A mysli si, ze „it didn't fit“, nebylo to upravene presne, jak to ma byt. Jemu, jak rika, si zadny pacient nikdy na bolest nestezoval. Ale to je informace jenom pro vas.
Nez vam poradne odpovim, prectu si ten text, ktery jste mi laskave pripojil.
Budte zdrav – JH
Milý Jene,
tak jsem si to včera večer přečetl. Je to hezká, upřímná osobní vzpomínka, Standa takový byl. Já jsem o něm sice věděl z jeho článků už brzy po válce, ale osobně jsme se poznali až uprostřed teroru na počátku 50. let, když KSČ řídila čistku proti lidem, kteří byli před válkou a za války na Západě nebo v domácím odboji. Velká část z nich byli členové strany: španěláci, zápaďáci a lidé z domácího odboje. Tisíce z nich byli zatčení a týraní v dlouhých přípravách na proces s „československým Titem“.
Jako procesy v Bulharsku a Rumunsku (polští komunisté sice provedli různá zatčení, jako např. Gomulky, ale monstrproces odmítli provést), všechno byla Stalinova reakce na ztrátu Jugoslávie. Vy jste jistě četl Kaplanovu vynikající práci Zpráva o vraždě generálního tajemníka. Já jsem ji tady vydal v době, kdy jsem byl předsedou výboru pro řízení vydavatelské činnosti své university, Ohio State U., v roce 1989. Byl jsem v častém styku s Karlem Kaplanem v Mnichově, a nechal jsem to přeložit Karlovi Kovandovi, který žil v té době v Kalifornii. Kniha pak vyšla v Praze myslím v roce 1991. Umožňuje pochopit celou souvislost zločinné povahy celého ruského experimentu s komunismem od Lenina až ke Gottwaldovi. Standa Budín si to už bohužel přečíst nemohl, ani Franta Kriegel, se kterým měl mnoho společného. Oba velmi dlouho postrádali pochybnost.
Já jsem byl v té době poručík nebo nadporučík letectva podle paragrafu 39 branného zákona o prodloužené základní službě. Po ukončení roční Školy důstojníků letectva v záloze jsem sloužil nějakou dobu ve Kbelích, ale pak mě fofrem hnali do Obrany lidu, kde neměli nikoho do zahraničního oddělení. Tím jsem se stal novinářem, mohl jsem studovat a poznal jsem řadu obětí těch čistek. Standu jsem umístil v archivu Svazu novinářů v Pařížské ulici. Tam byl schovanej, tichej a zalezlej jako Zieris. Byl to zázrak, že ho nezapletli do toho procesu. Skutečně.
Pan Tomášek píše také o Liehmovi, to byl taky hroznej případ z „kádrového hlediska“, ale toho se nám podařilo vpašovat do Našeho vojska, kde pak přežil až do roku 1956. Hanu a Ritu jsem ovšem znal.
Můžete panu Tomáškovi říct, že Standa se narodil v Besarabii (východní Moldavsko), které carské Rusko ukrojilo z Rumunska v roce 1878. Tam žila velká židovská populace a to území je problematické dodneška.
Lenin usiloval o dohodu s poválečným Německem a roku 1922 uzavřeli Rusové tajnou smlouvu s Německem v Rapallu. Hlavním výsledkem této smlouvy byla vojenská spolupráce mezi Reichswehrem a Rudou armádou. Reichswehr dostal možnost zkoušet v Rusku nové tanky, jedovaté plyny a nové typy letadel, mj. Messerschmitty a Junkerse 88. Smlouvu vypověděl teprve Hitler v roce 1934 a Rusko se pak muselo spřátelit s Francií.
Píšu Vám o tom proto, že do mě zasil můj otec zavčas velmi silné pochybnosti, a protože jsem po něm zdědil jazykové vlohy a schopnost rychle číst (nejméně 350 stran denně), ty pochybnosti ve mně samozřejmě pracovaly. Můj otec jako záložní důstojník 5. oddělení GŠ toho spoustu věděl, ale současně byl taky ze staré socdem rodiny a v roce 1920 jako delegát 14. divize (tč. vyhánějící Maďary ze Slovenska) odhlasoval založení KSČ a vstup do KI, neznaje podmínky. Takže pak v roce 1929 z té strany vystoupil, což jsem já měl ovšem ve svých papírech. Ale v roce 1946 nám doma otec řekl, že „komunisti tady přijdou k moci tak nebo tak a bude pak lepší, když tam budeme, než když tam nebudeme“, což jsme pak všichni čtyři udělali 1. dubna 1946. Tím jsme se připojili k asi půl milionu lidí, kteří tam taky vlezli z opatrnosti a pak se všelijak přetvařovali až do roku 1968.
Můj vztah se Standou Budínem, když jsme se poznali, byl už ale intelektuálně vyrovnaný. On měl více zkušeností, ale já už jsem toho hromadu přečetl, včetně Karla Kautskyho Socialismus a demokracie, jeho hlavní práci v polemice s Leninem.
Současně jsem byl uklizený v novinách, nikdy jsem nepřijal žádnou mocenskou funkci, a v dohodě s řadou přátel (můj velmi raný a blízký přítel byl Vašek Prchlík) jsem to v necti, v necharakteru dožil až do roku 1968, kdy jsem vylezl z ulity.
Já jsem od Tomáškova článku čekal, že třeba něco řekne o tom, co si myslel v těch různých dobách Standa Budín, ale to tam není, bohužel. Ale já jsem občas vedl před Standou velmi nebezpečné řeči a zdálo se mi, že se mnou souhlasí, k čemuž se mi konečně úplně přiznal až potom, co přijeli Rusové.
Ano, to vím, že patřil k prvním signatářům Charty, to bylo myslím logické.
Musím vám říct, že já jsem se s tím problémem pochybností vyrovnával tak, že jsem si to všechno postupně přečetl – od Simonida až po Samuelsona. Kdybych měl dnes skládat doktorské zkoušky z ekonomie, tak bych myslím prošel, já ale používám jinou výzkumnou metodologii (historiografickou). Jsem si ale spolehlivě jistý, že jsme v posledním stadiu kapitalismu, jak to předvídal Schumpeter a jak to pak chytře spočítal Samuelson, Schumpeterův student. Tak nepočítejte s konjunkturou. Vyleze z toho ale smíšené hospodářství, bude zapotřebí velký veřejný sektor, který hlavně převezme centrální finanční funkce. Kapitalismus prostě selhal, je to už pro každou společnost příliš nespolehlivý systém, neschopný poskytovat potřebné sociální služby včetně pracovních příležitostí.
Pokud jde o ty paměti, ano, vím jak to udělám. Nejjednodušší bude, když to od vás převezme moje zběhlá žena Zuzana, která jezdí do Prahy každý rok od června do října. Ale na to je ještě spousta času.
Víte, já jsem taky býval velmi dobrý redaktor.
Takže vás srdečně zdravím – JH
Milý Jene,
k vašemu závěru chci napsat, že vaše pocity o situaci, ve které žijete, jsou velmi správné. Já ale příliš nesleduju situaci v ČR, sleduju situaci především tady. Jsem přitom v kontaktu s inž. Pickem a s Otou Turkem, předními českými ekonomy. Právě dnes jsem viděl na českých zprávách, že nezaměstnanost v ČR se zvýšila na 9,8 procenta. Já to považuju v nynější situaci za nejdůležitější indikátor ekonomické situace. Takhle vysoká nezaměstnanost má velmi negativní dopad na situaci společnosti a svědčí o tom, že uplatňovaný systém je nevyrovnaný – prostě nefunguje. Za snesitelnou se považuje pětiprocentní nezaměstnanost nebo menší.
Veřejný sektor musí mít rozumně velký prostor a musí být schopný se fiskálně upravovat podle toho, kolika lidem může poskytnout zaměstnání. Tady probíhá hluboká krize sektoru států a měst, protože se jim v krizi drasticky snižuje výběr daní. V takové situaci je absurdní mluvit o nutnosti vyrovnaného rozpočtu.
Buďte zdráv – JH
Milý Jene,
samozřejmě jsem to podepsal. Mně taky v roce 1970 ve Štětí rozemleli všechno, co jsem kdy publikoval, ale taky v tom byly dvě sračky, tak jsem toho raději nelitoval.
Je mi líto, že žádný recenzent se už neozval.
Moc vás zdravím– JH
Milý Jene,
já si ten váš mail nechávám u ruky, abych k tomu mohl příležitostně něco dodat. V Evropě probíhá tato krize trochu jinak než v USA, i když řada úkazů je podobná, respektive totožná. Tam, kde byl finanční kapitál postižený tak silně jako tady, například v Anglii, tam je to velmi podobné. Tam, kde jsou banky pod důraznějšími pravidly, například v Německu, by měl být průběh krize mírnější. Všimnul jsem si ale, že Deutsche Bank se horlivě zúčastnila obchodů s jedovatými deriváty, a to mě velmi překvapilo, nečekal jsem to. Já věnuju evropskému vývoji menší pozornost než tomu zdejšímu.
Ale je to především krize systémová, tj. krize systému, nikoli ta historická porucha z nadvýroby. Tomu se kapitalisté naučili předcházet proto, že používají počítací techniku. Toto byla krize způsobená spekulačními, riskantními manévry, kde se převádějí obrovské peněžní sumy jen elektronicky a stejným způsobem se to sleduje. Tato praxe byla výslovně zakázaná v roce 1935 tzv. Bankovním zákonem, jehož hlavním autorem byl demokratický senátor Carter Glass, osobní přítel Roosevelta. Ten zákon oddělil obchodní (normální) banky od peněžních ústavů, které se zabývají spekulativní činností. Ten regulační systém Nového údělu byl velmi účinný, a proto ho také postupně demontovali, a konkrétně tento Bankovní zákon zrušili až v roce 1999 (Clinton ho podepsal, když byl oslabený svou sexuální aférou). Ani loňský nový bankovní zákon (Frank-Dodd) dostatečně jasně neobnovuje pravidla z doby Roosevelta, a proto bude jen otázkou času, kdy dojde k dalšímu propadu. Ten by už mohl být poslední, což dedukuju z prací Schumpetera a Samuelsona. Ale účinné východisko z této krize se ještě neukazuje, nezaměstnanost zůstává příliš vysoká (u vás taky).
Víte, je velmi dobré si přečíst nějakou dobrou knihu o Novém údělu, i když já neznám dost dobře odborný český knižní trh.
Teď jsme asi všichni pod dojmem té strašné události v Japonsku.
Srdečně vás zdravím – JH
Milý Jene,
děkuju, Vašek mi to poslal. Celkem byly tři recenze, všechny dobré, ta první byla nejlepší. Já se zase ozvu. Víte, ani já nejsem ekonom, ale hodně jsem toho přečetl, protože jsem tomu chtěl rozumět. Já se vám zase ozvu.
Přeju dobré zdraví a srdečně zdravím – JH
Jan Šulc (1965) je knižní redaktor a editor
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
