Pavel Kopecký

Reformní cestou k chudobě a sociálním konfliktům?

Petici „Proti nespravedlivé důchodové reformě a za odchod vlády Petra Nečase“ podepsalo přes devadesát tisíc lidí. Zabývala se jí Poslanecká sněmovna, jakož i Senát PČR, který se na své 18. schůzi dne 29. února mimo jiné usnesl, že jeho členové ve většině odmítají „zavedení dobrovolného důchodového spoření, založeného na vyvedení části pojistného z průběžného důchodového pojištění, a vyzývají vládu, aby se soustředila na transformaci stávajícího penzijního systému.“

Obě poselství jsou jasná a stejně zřejmý je též fakt, že vláda Petra Nečase smetla obě sdělení pod stůl. K tomuto vzkazu horní komoře, voličům senátní většiny a především petentům bychom si měli položit „sinuhetovskou“ otázku: „Proč se tyto události staly?“ V následujících řádcích se pokusím stručně postihnout alespoň něco.

Takřka každodenně jsme bombardováni svéráznými vládními proklamacemi, které jako by vzešly od scénáristů špatných seriálů pro pubescenty. Slýcháme výlevy, že „mejdan skončil“ a „žijeme si nad poměry“, což v zemi, kde prokazatelně vzrůstá počet lidí živících se z ruky do úst, vyhlíží v lepším případě jako velmi drzá dojmologie. Poněkud evokující logické chyby typické pro řadu českých pravicových receptů na správu státu. Díky nim jsme kupříkladu svého času zvěděli, že paušální poplatky u lékaře mají zamezit zneužívání lékařské péče. Z čehož buď plyne předpoklad, že vedeni plezírem nebo vychytralostí chodíme do ordinace zbytečně v podstatě všichni, nebo je uplatňována kvůli nežádoucímu chování minority kolektivní vina.

Mnoho údajně pro většinu společnosti hodnotných kroků je dnes prosazováno děj se co děj. Za pomoci čirých, snadno vyvratitelných nepravd. Výrok stále méně v kramflecích pevného premiéra Nečase o chřadnoucím Španělsku coby příkladu zjevného selhání sociálního státu je jedním z nich. Přinejmenším proto, že v zemi koridy pravý sociální stát – třeba jako ekonomické krizi dobře odolávající systém Německa či Skandinávie – nikdy nevznikl.

Mávání červeným hadrem argumentačních chyb – protože kdyby šlo o něco jiného, přibyly by další důkazy o rozsáhlé korupci na nejvyšších místech ČR – představují i plány na změny v posledních dosud neprivatizovaných oblastech státu. Ve vysokém školství, nad nímž zavládl duch Josefa Dobeše, jenž bude nesporně kráčet dál i po svém odvolání (profesor politologie Fiala nemůže být než lepším paravanem), a v sociálních službách, kde dosavadní představa o jejich fungování pociťuje značný tlak zájmů zaštítěných ministrem Drábkem. Mužem technického vzdělání, po spoustu předchozích let tvrdě zastupujícím zaměstnavatelské svazy.

Technicistní uchopení sociálních otázek v Česku je zřejmé. Nedbá se třeba varovných signálů, že již nyní máme – v poměru k obyvatelstvu – asi třikrát víc chudých domácností nežli už zmíněná Skandinávie. Chudých tak, že příslušné jednotky (asi 6 % z nich) nevycházejí s penězi, aby mohly bez problémů každý měsíc zaplatit účty za nájemné či energii nebo mít aspoň týden dovolené mimo domov a podobně.

Je až s podivem, nakolik se pořád ještě daří – přes nejrůznější výstřelky neoliberální hospodářské politiky posledních let – držet společenskou soudržnost v naší zemi na obstojné úrovni. Kráčí především o ukazatel míry příjmové chudoby a sociálního vyloučení seniorů, jenž je v evropském srovnání dosud na nejnižší úrovni. Často se tím de facto demagogicky operuje, jenže hlavní důvod tkví v začátku 90. let, kdy byl dosti vhodně nastaven dosud v zásadě fungující systém sociální ochrany a mezigenerační solidarity. „Na vině“ je tradiční rodinná a celospolečenská solidarita, na které se v tuzemsku tradičně podílí stát. Rubem mince je fakt, že základní pilíř českého penzijního systému tvoří v mezinárodním kontextu krajně vysoký stupeň přerozdělování od vyšších skupin k nízkopříjmovým.

Rozhodnutí o penzijní reformě, nedávnou peticí a opozicí rozporované, kabinet prosadil, byť se ekonomika nachází ve fázi dlouhodobé stagnace, český HDP ani letos nepřekročí úroveň dosaženou již v roce 2008. Přitom systém veřejných financí je nastaven tak, že nyní každoročně automaticky vytváří asi 200 miliard korun schodku. K čemuž lvím podílem přispívá, že konsolidovaná složená daňová kvóta je vůči průměru Evropské unie nižší asi o šest procent.

Důsledkem popsaného stavu se nejspíše stane zvýšení a sjednocení DPH na úrovni nejméně 20 %, zavedení dalších spotřebních daní na všechny druhy energií, úplné zrušení některých sociálních dávek a v neposlední řadě přinejmenším pro penzisty nepříjemná změna valorizačních schémat starobních důchodů. Konečně poslankyně TOP 09 přece podotkla, jak snadno si na úpadek životní úrovně zvyknou válečné ročníky.

Aby toho nebylo dost, zdá se, že přes poměrně odhodlané vládní kroky v úpravách příjmů i výdajů nebude možné vytvořit dostatečnou rozpočtovou rezervu ani pro vykrytí rozpočtových dopadů počátku důchodové reformy. Ta pravděpodobně zhorší rozpočtový deficit o přibližně 20 miliard, zesoukromní další část státní sféry a oslabí příjmovou solidaritu. A tudíž notně přispěje k pravděpodobnému zrušení sociálního smíru. Leccos o budoucnu prozrazuje samotná koalicí ignorovaná petice.

Pavel Kopecký (1979) je politolog, vysokoškolský učitel a publicista.

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Reformní cestou k chudobě a sociálním konfliktům?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu