Jiří Pehe

Demokracie a spravedlnost

Korupční kauza dnes už bývalého středočeského hejtmana za sociální demokracii Davida Ratha, kterou zahájilo jeho zatčení při údajném přebírání úplatku za zmanipulování veřejné zakázky na opravu buštěhradského zámku, je dvojsečná zbraň jak z politického hlediska, tak z hlediska věrohodnosti liberální demokracie u nás.

Politici z vládního tábora se vcelku pochopitelně snažili a snaží skandál využívat jako příklad rozsáhlé korupce v opoziční sociální demokracii i jako důkaz korupčního jednání na krajské úrovni, kde vládne ČSSD, popřípadě jako jednání, které ohrožuje čerpání evropských fondů. Hodně jsme také slyšeli o tom, že byla konečně chycena pověstná velká ryba, což prý může být jakýsi bod obratu v boji s korupcí.

Jenže už první reakce veřejnosti, jakkoliv většinově pozitivní, pokud jde konkrétně o zatčení nepopulárního Ratha, naznačovaly, že až se uklidní první emoce, může si leckdo začít klást znepokojivé otázky, které k celkovému boji s korupcí a větší důvěře občanů v demokratický proces příliš nepřispějí.

Po první euforii ze zatčení prvního politicky významného korupčníka se například někteří komentátoři začali vcelku logicky ptát, jak věrohodná je verze justičních orgánů, že dopadení Ratha nebylo výsledkem politické objednávky.

Na jedné straně téměř nikdo nezpochybnil oficiální verzi, podle které se Rath takříkajíc připletl do vyšetřování korupce při nakládání s evropskými fondy v Severočeském a Středočeském kraji, a že šlo tedy o „šťastnou souhru okolností“. Na druhé straně enormní snaha příslušného státního zastupitelství a policejního týmu vyšetřování utajit, a to dokonce i před nadřízenými, rozsáhlé odposlechy a nasazení rozsáhlého vyšetřovacího týmu může leckomu připadnout jako výsledek v moderní české historii všeobecně rozšířeného „odečítání ze rtů“ mocných. Jinými slovy, lze se ptát, jakou roli hrála v enormním úsilí, které nakonec vedlo ke zdárnému výsledku, skutečnost, že Rath byl významným představitelem opozice a krajským hejtmanem, přičemž průzkumy ukazovaly, že v krajských volbách obhájí ČSSD většinu svých mocenských pozic v krajích, které s výjimkou Prahy ovládá všechny.

Ve světle předlouhé řady korupčních podezření, které obklopují politiky vládní koalice, jakož i ve světle nikdy nerozpletených kauz, v nichž jde o miliardy a v nichž se tak či onak objevují jména vládních politiků nebo „kmotrů“ z politického zákulisí zejména vládní Občanské demokratické strany, není možné se neptat, zda by při stejném nebo dokonce i dost menším úsilí vyšetřovacích orgánů nebylo možné dopadnout už dávno „velkou rybu“ z vládního tábora. Jenže jak si ještě všichni pamatujeme z případu Jiřího Čunka, po něčem takovém není politická poptávka.

Navíc i kdybychom nikterak nezpochybňovali politickou nezaujatost vyšetřovatelů před dopadením Ratha, je z hlediska procesní spravedlnosti nešťastné, jakým způsobem státní moc zacházela s Rathem po jeho zatčení. Zatímco známý „lobbista“ Roman Janoušek, v minulosti spojený především s magistrátem v Praze pod vedením ODS, zůstal po činu, který může leckdo považovat za úmyslný pokus o zabití, na svobodě, a mohl si dokonce ponechat řidičský průkaz i pas, na Ratha byla uvalena vazba. Údajně ze strachu, že by mohl ovlivňovat svědky.

V následujících dnech jsme pak byli svědky doslova šaškáren, kdy byl zadržený poslanec převážen z vazby ozbrojenci na předem neznámé místo k setkání se členy mandátového a imunitního výboru a kdy se kolem něho vytvořila atmosféra, která připomínala zacházení se zatčeným bossem mocné mafiánské skupiny někde na Sicílii. Vedly se také nekonečné úvahy o tom, zda má poslanec Rath vůbec právo promluvit k Poslanecké sněmovně před tím, než ta rozhodne o jeho případném vydání k trestnímu stíhání.

Předsedkyně PS Miroslava Němcová ustaraně sdělovala veřejnosti prostřednictvím ČT, že si nedokáže představit, že by Rath měl do Sněmovny přijet, a vůbec už ne, že by v budoucnosti hlasoval o zákonech, pokud se odmítne vzdát svého mandátu. Jakkoliv je taková situace samozřejmě složitá jak z hlediska ústavního, tak z hlediska politické hygieny, i zde se vůči zatím neodsouzenému Rathovi postupovalo naprosto nepřiměřeně, vezmeme-li v úvahu, že ve Sněmovně dál sedí a hlasují v první instanci pro trestné činy již odsouzení Vít Bárta a Jaroslav Škárka.

Jinými slovy, okolo Ratha se rozpoutalo místy až fraškovité politické divadlo, režírované částečně vládními politiky. V kontextu, kdy justice na organizování této frašky zatím plně spolupracuje, se dá cynicky předpokládat, že proces s Rathem začne „čirou náhodou“ nedlouho před krajskými volbami a bude mít vyvrcholení před volbou prezidenta republiky.

Výše řečené nemá zpochybnit Rathovu vinu ani to, že má být potrestán po zásluze. Je to spíše varování, že vládní politici i část médií ve své horlivosti vytěžit z kauzy Rath politicky co nejvíce obnažují dosti účelové chápání spravedlnosti u nás a případný význam chycení první „velké ryby“ devalvují.

K tomu začala přispívat už vyjádření některých vládních politiků ke kauze Rath jen několik hodin po zatčení. Ministr financí Miroslav Kalousek například prohlásil, že ČSSD v krajích ohrožuje čerpání evropských fondů, a okamžitě pozastavil regionální operační programy pro střední Čechy, jakkoliv Rath byl zatčen nikoliv za manipulaci s evropskými fondy, ale za úplatek týkající se veřejné zakázky na opravu buštěhradského zámku.

Ačkoliv je možné, že policejní šetření ukazovalo, že Rath v minulosti nějakým způsobem evropské fondy manipuloval nebo že se k tomu chystal, jisté je, že Středočeský kraj před jeho zatčením na rekonstrukci buštěhradského zámku žádné evropské peníze nedostal.

Jisté také je, že ačkoliv některé kraje měly s průhledným čerpáním evropských fondů problémy, největší problémy vznikly jak kvůli neschopnosti centrální vlády nastavit lepší pravidla pro čerpání peněz z EU, tak kvůli zpackaným, ba možná dokonce úmyslně zmanipulovaným projektům některých ministerstev. České republice tak hrozí úplné zastavení čerpání peněz z EU ve výši stamiliard korun, přičemž kraje jsou jen menším viníkem takového karambolu.

Je bohužel dost pravděpodobné, že v hluboké defenzivě operující vládní koalice se bude snažit v příštích měsících „vytěžit“ kauzu Rath nejen k odvedení pozornosti od vlastních kolosálních selhání při čerpání evropských peněz, ale i od potenciálně zkorumpovaných projektů, jako jsou elektronické zdravotní knížky neboli IZIP.

Problém pro současnou vládu je v tom, že na Ratha, popřípadě ČSSD, bude možné svalovat „průšvihy“, které má na svědomí v první řadě vládní tábor, jen tak dlouho, dokud se nerozptýlí kouřová clona způsobená mediálním přeexponováním kauzy Rath. Ta může ještě nějakou dobu gradovat, například v podobě obvinění i proti některým dalším hejtmanům za ČSSD nebo v podobě tyjátru, který nás čeká, až začne proces s Rathem.

Jenže dlouhodobě nebude možné odvádět pozornost od skutečnosti, že jakkoliv má ČSSD na systémové korupci svůj díl viny, většina systémové korupce tak či onak souvisí nejen s projekty pravicových vlád a radnic v posledních letech, jako jsou například zmanipulované zakázky na stavby dálnic, tunelů či obchvatů nebo schémata typu IZIP či financování Pražských dopravních podniků, ale také souvisí s téměř programovou liknavostí současné vlády při zavádění protikorupční legislativy.

Systém liberální demokracie stojí a padá s principem spravedlnosti. Ten je v současné České republice v těžké defenzivě, a to dokonce i případě, kdy se konečně podařilo chytit pověstnou velkou rybu. Dál tak bude panovat přesvědčení, že vláda může mít je těžko právo požadovat o občanů ekonomické oběti v situaci, kdy pokračuje v neztenčené míře systémová korupce, v níž podle odhadů mizí ročně až stamiliardy, jakož i v situaci, kdy vláda vyzývající k úsporám není schopná ani vytvořit pravidla a funkční systém pro čerpání stovek miliard z evropských fondů.

V této situaci může případ Rath vnímání demokratického systému u nás ještě zhoršit. Nejenže může být stále více lidí pobouřeno účelovostí, s níž vládní tábor tento případ zneužívá k zastírání vlastních problémů i k ovlivňování nadcházejících voleb, ale mnoho občanů také nejspíš dojde k závěru, že zkorumpovaní jsou opravdu všichni politici, ať už jsou z levice nebo z pravice. A to je přímo pozvánka pro nové „čisté“ politiky, kteří budou slibovat, že Augiášův chlév české politiky pěkně vymetou, anebo pro masová hnutí, která odmítají stranickou politiku jako nevyléčitelně zkorumpovanou.

Jiří Pehe (1955) je politolog, ředitel New York University v Praze.

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Pehe

Demokracie a spravedlnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu