Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Jiří Němec: Obžalovat, nebo zamést pod koberec?

Jiří Němec

Obžalovat, nebo zamést pod koberec?

Tak nevím... Na jedné straně jsou státní zástupci a Vrchní státní zastupitelství v Praze a jeho šéf Rampula především nejen médii velmi kritizováni, a možná právem, když vyšetřování podezření z trestného činu neskončí podáním obžaloby proti konkrétním obžalovaným k soudu a věc je tak podle médií zametena pod koberec. Na druhou stranu, když je obžaloba podána (jako například nedávno v Liberci ohledně fakturace dodávek-nedodávek pro potřeby Technické univerzity a MS v lyžování) a soud pak vynese rozsudek, že skutek se nestal nebo nebyl trestným činem, jsou státní zástupci, opět asi právem, kritizování především obžalovanými, že obžaloba byla podána neprávem a oni byli neprávem podrobeni stresu soudního jednání a tlaku možnosti, že budou odsouzeni třeba i k nepodmíněným trestům, když, jak nakonec řekl soud, nic trestného nespáchali.

Je nesporné, že jdete-li jako obžalovaní k soudu kvůli násilnému trestnému činu, váš advokát, ale možná i vy sami, pakliže máte pojem o právu nebo jste zkušený recidivista (což se vůbec nevylučuje), dovedete si předem odhadnout, jak to asi dopadne, jak bude znít rozsudek o vině a jaká bude asi tak výše trestu. Když vás však něco obdobného potká u hospodářských trestných činů (např. zneužití informace a postavení v obchodním styku nebo porušování povinností při správě cizího majetku), jdete velmi často (a byla-li či nebyla obžaloba podána právem se zjistí až po rozsudku!) k soudu a ani váš zkušený obhájce vám nezaručí, zda se domů vrátíte hned nebo až za několik let. Předvídatelnost těchto rozsudků je prostě velmi... nepředvídatelná!

Navíc je pravda, kterou si policisté a státní zástupci a soudci (třeba když rozhodují o vazbě) umí stěží vzhledem ke svému profesnímu zaměření a každodenní rutině představit: stres „normálního“ člověka, který se soudem dosud neměl nikdy ani vzdáleně nic společného, protože se ani nerozváděl, a teď byla na něj podána obžaloba a on sedí na lavici obžalovaných, je skutečně nepředstavitelný a obrovský. Zároveň čte o sobě v novinách často, jako by trestný čin nejen stoprocentně spáchal, jako by byl již vlastně odsouzen a málem již trest ve vězení vykonává... Pokud soud pak vysloví „nevinen“, je to určitě o to větší úleva, ale trest byl vlastně už stejně v jistém smyslu vykonán; pro „normálního“ člověka jím je už jen posezení na lavici obžalovaných!

Tak nevím... Co s tím? Na jednu stranu jsou státní zástupci tlačeni ministrem spravedlnosti a nadřízenými, aby konali a podávali obžaloby, a to i v případech kdy není důkazně věc ani zdaleka nepochybná, v pochybnostech přece rozhodne právě nezávislý soud! Na druhou stranu škoda způsobená obžalovaným, které až soud obvinění zprostil, je nevratná. Psychická a často i fyzická, o škodě na dobrém jménu a pověsti nemluvě. A domáhat se pak na státu náhrady škody je více než komplikované. Co s tím? Nevím... Možná pro začátek neostrakizovat a nehodnotit negativně práci státních zástupců, když věc vyhodnotili tak, že není důvod podávat obžalobu. Zdaleka ne vždy to musí znamenat zametání pod koberec, ale někdy velmi komplikované hledání práva a i přiměřené spravedlnosti. Málo se také možná připomíná, že státní zástupci nejsou jen od toho, aby ve spolupráci s policií sbírali výhradně důkazy o vině, ale mají rovnocenně také za povinnost opatřovat důkazy svědčící o nevině! Nemělo by být ani zdaleka na profesní újmu státního zástupce, když shledá, že důkazy jsou takové, že obžalobu nepodá. Na druhou stranu by měli policisté a státní zástupci asi cítit větší odpovědnost, profesní i lidskou, za posazení člověka na lavici obžalovaných. A kdo má a priori názor opačný, a je jich určitě mezi čtenáři většina, tomu bych přál (ve skutečnosti nepřál!), aby se na lavici obžalovaných někdy posadil... a teprve po mnoha měsících by soud třeba i v jeho kauze vyslovil ono „Nevinen!“. Samozřejmě je všechno mnohem složitější, ale tím spíš by se nemělo generalizovat, ale posuzovat vše velmi individuálně a se znalostí věci!

Obsah Listů 3/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.