Knihy, knihy, knihy... Samé knihy, kam se podíváš. Tisíce, desetitisíce, určitě víc. U jste někdy byli na kniním veletrhu? A neodcházeli s depresí? Teď na jaře je jejich doba, ale bývá i na podzim, jak kde. To přece nemůe nikdy nikdo přečíst, a snad ani koupit, i kdy důvodů jiných ne čtení je hromada. Můete v duchu vyřadit kuchařky, návody k pouití, domácí lékaře a co já vím, pořád zbudou ty nikdy nepřečtené a tak často zbytečné tisíce.
U dávno na tyhle veletrhy nechodím, ne ze strachu z deprese, ten mě za leta přešel, ale protoe mě bolí nohy, záda, krk, chodí se mi špatně, stojí ještě hůř a sednout si většinou není kam ani na co. Take to zkouším vlee...
Kde? Doma přece. Jene málo platné. Otevřu oči, a zase všude knihy. Byt není velký, ale na všech stěnách police a na policích knihy, od podlahy ke stropu a nazpátek. Po zemi noviny, časopisy, prostě čtení, stoupnout není pomalu kam. Jak se to proboha stalo? Prošel tudy prostě ivot. Sotva mě naučili slabikovat, u jsem zalézal do kouta a prohlíel obrázky, klikyháky pod nimi – ne v nich, to mě jaksi obešlo, obrázkové seriály, co se jim říká komiksy, neumím číst dodnes (ale zato miluji Jiránka, Renčína, Síse, Sima, kdysi Lawa...) – a jsem dospěl k Malému čtenáři, mayovkám, dívčím románkům své sestry, nestydím se ani za Jiráska či Raise, dál u to neumím, ale je to z velké části na nekonečných policích kolem mě. Polovičku jsem nikdy nepřečetl nebo nedočetl, k té druhé se většinou u nevrátím, a pořád jich přibývá. První velká knihovna zůstala před bezmála půlstoletím v Praze, druhá vznikala a putovala oběma směry přes oceán, třetí je zatím na stěnách kolem. V různých jazycích, co souvisí s Prahou, s oceány (apod.), ale také s tím, e knihy putovaly a dodnes putují samy od sebe za mnou, a já je přece nevyhodím, ne?
Přece jen by se to mělo probrat a vyházet, říká mi hlava i jiní. Občas beru knihu po knize a znovu a znovu zjišťuji, e to jaksi nejde. Kniha má buď osobní historii, původ, anabázi. Jindy zůstala nepřečtená či nedočtená se slibem, e zítra, jindy, a ten slib jako by se na ní podepsal. Co to tedy zkusit ne po kusech, ale na kila, se zavřenýma očima? Jene kam, komu? Nikdo dnes u knihy nechce, nato aby kupoval (a na pár vzácných výjimek, ale ty se mě drí zuby nehty). A kdo je taky odnese, odveze? I kdy to zanedlouho bude kdosi stejně muset udělat, se skřípějícími zuby. Knihovny, památníky písemnictví (Vy jste se zbláznil, kam bychom to dali a kdo by to zpracoval, zkatalogizoval...?) Lepší vyhořet ne se stěhovat, pravda?
Nepřečtené, nedočtené zůstává i to, co bych si rád přečetl znova, z jiné perspektivy, nebo prostě připomněl. Celý ivot jsem rád četl večer, pozdě večer, v noci. V mém věku však u bolí oči, i kdy třeba vidí a nechtějí se zavřít. Budou zvukové slepecké knihovny, připomněl mi kdosi. Ta myšlenka mi nedala, i kdy jsem se takové představě budoucnosti bránil. (Poloslepý Sartre mi jednou řekl: U nepíšu. – Co diktovat? bránil jsem se... – Kdy nevidím psaný text? Snad ještě odpovídat na otázky... Začínám chápat, jak je to pravda.) Ale rozhlas přece v neděli po obědě četl pohádky, a já jich dodnes spoustu znám, většinou ovšem sotva do poloviny... Rádio přitom u taky nečte. A jsem jednou na kniním veletrhu v Lipsku zjistil, e má čtené literatury celý pavilon. Světové! V němčině. Bez škrtů a dramatizací. Prostě profesionální čtení. Začal jsem pátrat a ukázalo se, e to je i jinde, a stále víc (onehdy jsem dostal darem Vojnu a mír, německy, šedesát hodin).
Dnes u se mi čtená cédéčka různého původu zase málem nikam nevejdou (desítky, stovky hodin, původně tisíce stránek), jen česká police je skrovná (ale Švejka mám). To však jistě nepotrvá, vynikajících předčitatelů (ne recitátorů) je víc, ne si myslíme. A o ty přece taky jde, jako o literaturu. Werich, Somr...
Je půlnoc, moná víc, oči bolí a mám co dohánět. Nemůu se dočkat, a spustím cédéčka a ráno si znovu poslechnu, co moná zaspím.
Tak dobrou.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.