Pavel Kopecký

Klausovo pěkné porozumění

Že je Turecko neobyčejně národoveckým státem, není žádným tajemstvím. Občas též slýcháme, že tam s malým citem pro svobodu projevu trestají za takzvanou urážku turectví. Méně už je známo, že dost obyvatel Malé Asie projevuje svéráznou sebereflexi. Mají zvyk považovat tureckou mentalitu za v podstatě evropskou.

Možná na tom přece něco je. Turků na starém kontinentu přibývá a falšování historie patří k Evropě jako hory Anatolie do ankarské republiky. „Zakladatelskou lží“ kemalistů se stalo popírání či relativizace hrozivých masakrů křesťanských Arménů hlavně během první světové války. Zmíněný přístup trvá podnes, stejně jako úcta k velkému reformátoru Mustafu Kemalu Atatürkovi. Problémy kvůli tomu mívají intelektuálové, kterým není lhostejný účelový výklad dějin vlastní země. (Nejde přirozeně o něco v principu nového, třeba Československo hostilo koncem padesátých let pronásledovaného komunistického básníka Nazima Hikmeta.) Anebo trpí vztahy s Francií, kde vedle největší židovské komunity v EU žije také ekonomicky vlivná arménská diaspora.

Nevím přesně, nakolik evropskou se zdá Malá Asie, kde mají na růžových trnech ustláno Kurdové, prezidentu Václavu Klausovi. Ten tam byl v půli února po šesti letech znovu na oficiální návštěvě (a v tisku nezapomněl zveřejňovat příslušné „propisky z cest“). Nicméně pokaždé, když mohl, například už jako „železný kancléř“ 90. let, podporoval její „začíslení“ do Evropské unie. Však se také mezi tureckými elitami těší dlouhodobé popularitě. Dokonce se vyprávěla zkazka, že na závěr oficiální návštěvy jistého ministra Zemanova kabinetu zaznělo uctivé poručení předsedovi vlády Klausovi.

Samozřejmě že jinak nápadně proruský prezident České republiky svým přístupem nikdy nesledoval prospěch dynamicky, nad Peking hospodářsky rostoucí Ankary. Tím méně nyní chřadnoucí Unie. S největší pravděpodobností vždy usiloval jednak o úspěch našeho zahraničního obchodu (doprovázel jej rekordní počet podnikatelů, kteří se do jednoho vládního speciálu nevešli), za druhé o oslabení jím nesnášeného Bruselu. Neměl totiž nikdy problém s tím, že slábnutí Evropské unie zpravidla poškozuje i nás.

Svým zapřísáhlým vztahem k dotyčné nadnárodní struktuře se netají ani nyní. Pověděl to naplno, když si liboval, jak by začlenění víc než sedmdesátimilionového Turecka „zatřáslo“ systémem politické Evropy. Možná vlastně vyjadřuje určitý sen vychýlit pomyslné těžiště EU. Hlavně na úkor v podstatě protitureckého tandemu Francie a Německa. Snad kamsi poblíž Pražskému hradu...?

Při proslovu v ankarském Prezidentském paláci neskrblil český první občan uznáním hostitelům. Obdivoval jejich trpělivost s odmítavým „starým kontinentem“ a vyslovil pochybnost, je-li Evropa také dnes „atraktivním cílem“. I teď se s Turky v zásadě shoduje, i teď z jiného důvodu. Bruselský spolek není už Mekkou sekulární republiky déle, spíše si obtížně hledá vlastní identitu regionální mocnosti. Relativně vstřícné vůči teokratickému Íránu, avšak rozvaděné s řeckou částí Kypru, se starobyle křesťanskou Arménií (kvůli neuznané genocidě, popřípadě pro takzvaně zamrzlý konflikt o Náhorní Karabach) a rovněž s donedávna blízkým spojencem Izraelem. Nebo žijící v sousedství občanských konfliktů Iráku a Sýrie.

Ať se poměr Evropské unie, Turecké a České republiky vyvine jakkoliv, jedno je zřejmé: Václav Klaus si s rostoucí Malou Asií pěkně rozumí.

(Článek vznikl rozšířením příspěvku pro ČRo.)

Pavel Kopecký

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Klausovo pěkné porozumění

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu