Pavel Kopecký

Elity omylem

V ČR už uplynulo hodně času od konce Týdne neklidu. Nic moc to vlastně neznamená. Nespokojenosti a tenze probíhají ve společnosti dlouhodobě a zjevně narůstají. Jenže teď šlo o zvláštní proud odporu k vládní politice, jíž je do ohně přiléván olej vysokoškolských poplatků a kerosin nezákonné plzeňské akreditace.

V čem je ta zvláštnost? Doposud převážně pasivní studenti, při posledních sněmovních volbách zejména elektorát pravice, postupně mění názor. V nápadné shodě se svými učiteli dali najevo, jak se jim zajídají nedomyšlené nápady ministra školství, mládeže a tělovýchovy Josefa Dobeše a ministr samotný. Člověk, jenž by byl již dávno odvolán předsedou vlády, kdyby nad ním nevisela neviditelná ochranná ruka prezidenta.

Protestující se dokonce pokoušeli o naivní identifikaci s odkazem Listopadu 1989. Svými kritickými názory, co zazněly bezmála unisono z veřejných vysokých škol (velmi pozoruhodnou výjimku tvořila pražská VŠE), rozezlili především nejvýraznějšího politika zplozeného sametovou revolucí Václava Klause. Uznáním v podstatě nenasytitelného jedince, jenž si teď založil po sobě pojmenovaný odborný Institut pro výzkum a propagaci sebe sama.

Ve světle těchto sdělení má prezident k pohněvanosti svým způsobem logické důvody. Nikdy nejevil slabost pro projevy občanské společnosti, a ty navíc zaútočily na nominanta Věcí veřejných. Rychlokvašené, ale přesto vládní partaje. Současně strany Hradu, skrze niž první občan překračuje své ústavní pravomoci.

„Nejlepšího“ ministra školství, dalšího krajně výstředního člověka, se před pár dny neobyčejně zvláštní náhodou zastal též někdejší rektor AVU a exředitel Národní galerie profesor Knížák. Zašel ještě o notný kus dál než profesor Klaus. K dlouhodobé – nebojím se rovněž říci – krizi vysokého školství vystoupil opakovaně tvrdě. Hlavně vlastně, oproti svému příteli, jenž zrušil rozpravu s brněnskými univerzitány, diskusi neodmítl.

A sdělil leccos smysluplného. Správně nastínil nevhodnost řady akceptovaných uchazečů vyššího studia či neustávající úpadek připravenosti posluchačů obecně. Což je, dodávám, nešvar, jejž mnozí akademičtí funkcionáři kvůli osobnímu prospěchu kryjí. Knížák však při horlení za reformu akademického pole překročil bludný kořen. „Chytil slinu“ a do svých názorů se zapletl. V jednom periodiku na síti napsal, že protesty studentů připomínají úpadkovou situaci po únoru 1948. Eventuální možnost různého výkladu svého výroku sám zrušil, když dále pronesl báječně bolševickou myšlenku. Pravil, že učitelé, kteří nespokojence podporují, „nepatří na vysoké školy“. Současně na tomtéž místě obvinil z narušování akademických svobod, k nimž náleží především svoboda myšlení a vyjadřování, ony skupiny neklidných. Vrcholem výlevu se stalo jejich následující označení – lůza.

Je tristní dávat si uvedené události do kontextu doby. Mohlo by se totiž zdát, že útok na nejvýsostnější občanská práva má podporu mezi politickými i kulturními elitami. Ty by v tom případě neměly být elitami nazývány. Ani badatelským omylem.

Pavel Kopecký

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Kopecký

Elity omylem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu