Aleš Haman

Z generace literátů-osmdesátníků ubyl opět jeden člen

Naše generace dospěla do věku, kdy jí zbývají především vzpomínky. K vlastním názorům jsme dospívali ve složitých podmínkách zlomu, kdy systém autoritativního režimu začínal korodovat a začaly se objevovat první náznaky volnějšího myšlení, které se jen nesnadno začínalo prosazovat v oblastech, jaké zdánlivě ležely stranou hlavního proudu dějin, nicméně jež byly pod pečlivým dohledem strážců ideologické čistoty. Sítem jejich perzekučních opatření sice úspěšně pronikaly názory a díla těch, kdo se odhodlali vstoupit do konfliktu s politickou mocí a rozhodli se publikovat své práce neoficiálně v podobě rukopisů nebo pod pseudonymy v cizině. Nicméně byla tu ještě řada intelektuálů, zejména z oblasti uměnovědy a literatury, kteří poměrně záhy pocítili strohé regule ideologického systému jako zábranu, jež překáží volnému rozvoji, a začali jeho pouta narušovat. Zpočátku, v druhé polovině padesátých let minulého století, se snažili setrvat v rámci diskursu, který určoval meze jejich vyjadřovacích možností, ale později si uvědomili obtížnost, ba nemožnost zachovat jeho rámec a počali obracet svou pozornost za jeho hranice. To vedlo ke konfliktům s mocí, které je v konečném důsledku v některých případech vyháněly do emigrace.

To byl také případ estetika Květoslava Chvatíka, který nás nedávno bohužel opustil. V druhé polovině padesátých let jako začínající uměnovědec vstoupil na stránkách měsíčníku Nový život do diskuse o socialistickém realismu. Již na počátku následujícího desetiletí však zaměřil svou pozornost na pole moderního umění. I když se stále pohyboval v mezích povolených pro odborný diskurs, záhy narazil na potíže ideologické povahy. To bylo tehdy, když do jeho odborného obzoru vstoupila problematika české (a později i světové) avantgardy.

Knihou Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky otevřel problematiku moderního umění (na niž již dříve upozornil jiný jeho vrstevník a přítel Milan Kundera), do té doby pohřbenou pod nánosem ideologických schémat socialistického realismu. Tady začínaly estetikovy problémy, které se mu dařilo řešit do období, kdy v souvislosti s relativním uvolněním duchovního života mohl uplatňovat své názory v dobových časopisech, zejména v Orientaci. V prostředí příznivém pro myšlenkový rozvoj nalezl Chvatík živnou půdu ve snahách příznačných nejen pro něho, nýbrž i pro řadu generačních druhů, totiž ve snahách oživit ideologickým tlakem umrtvenou tradici českého strukturalismu. Tehdy se vrátil k svému tématu ve spisku Strukturalismus a avantgarda a v dalších pracích a studiích věnovaných těmto otázkám. V té době také uspořádal záslužný výbor z prací jedné ze zakladatelských osobností tohoto uměnovědného směru Jana Mukařovského (Studie z estetiky). Ještě poměrně dlouho se mu v době normalizace, do začátku osmdesátých let, dařilo překonávat ideologická omezení, která následovala po porážce reformních tendencí po sovětské okupaci.

Strukturalismus pro něho zůstal plodným tématem i v době, kdy odešel do emigrace. Po obtížných začátcích zakotvil v Konstanci, kde se dostal do kontaktu s předními představiteli kontinentální literární vědy. Tehdy se objevilo i jeho pojednání Tschechoslowakischer Strukturalismus (1981), jedno z nejobsažnějších pojednání o tomto směru vědeckého myšlení, které vyšlo v Mnichově. V emigraci se významně účastnil kulturního života českých exulantů a pokračoval v prohlubování a obhajobě českého pojetí strukturního přístupu k umění a literatuře, zejména v konfrontaci s úspěchy strukturalismu francouzského. Tehdy lze také u něho sledovat narůstající pozornost k současné české beletrii – souborně jeho články věnované moderní domácí i exulantské literární tvorbě vyšly po listopadu ve svazcích Pohledy na českou literaturu z ptačí perspektivy (1991) a Melancholie a vzdor (Čs. spisovatel 1992). Preferovanými autory se stali pro Chvatíka dva moderní moravští prozaikové: Milan Kundera a Jiří Kratochvil. O díle prvního stačil napsat knihu Svět románů Milana Kundery – vyšla u nás ve dvou vydáních (1994 a 2008) –, bilancující románovou tvorbu jednoho z mála českých autorů, kteří se v jednadvacátém století stali klasiky světové literatury; o Kratochvilovi mu bylo dopřáno napsat jen menší studii Pán příběhů (2008), v níž vzdal hold zejména fabulační vynalézavosti tohoto autora.

Možnost osobně poznat Květoslava Chvatíka jsem měl jen za letmých setkání na různých literárních konferencích po roce 1989; blíže jsme si byli v korespondenčním a telefonním styku za jeho pobytu ve švýcarském Kuessnachtu a později v Monaku. Obvykle v pátek se ozval u mne doma telefon a v něm se jeho jemný hlas ozýval s otázkami po událostech v současné literatuře. Vyměňovali jsme si názory na různé tituly a jevy v literární teorii, estetice i v českém literárním životě, o němž chtěl být zevrubně informován. V mnoha oblastech (postmoderna, soudobé umění) jsme shledávali podobné, ne-li shodné kritické názory, přestože někdy se mezi námi strhla i polemika (například o Kratochvilův román Avion). Škoda, že nám nebylo dopřáno přímé setkání, o kterém jsem s ním hovořil nedlouho po jeho bohužel tak krátkém návratu do Čech. Jeho odchodem ztratila naše estetika i literární kritika osobnost, která si v těchto oborech získala trvalé uznání nejen pro odborné znalosti, nýbrž i pro svůj vstřícný a nezištný vztahem k lidem.

Aleš Haman

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Aleš Haman

Z generace literátů-osmdesátníků ubyl opět jeden člen

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu