Knihy 2/2012

Zátišie číslo 6

Monika Maronová (1941) je berlínska rodáčka. V rokoch 1951–1988 žila v NDR, kde vyštudovala divadelné vedy a dejiny umenia. Debutovala románom Flugasche (Letiaci popol, 1981), tematizujúcim stav životného prostredia v NDR, a tak kniha vyšla vo vydavateľstve S. Fischer Verlag. Maronová, ktorú odvtedy sledovala Stasi, smela v roku 1988 vycestovať s rodinou do Hamburgu. Odtiaľ sa po štyroch rokoch vrátila do rodného mesta. Ťažiskom jej tvorby, vyznamenanej mnohými prestížnymi literárnymi cenami, sú nemecké dejiny, nazerané pod uhlom osobnej skúsenosti. U nás ju poznáme najmä vďaka politicko-kritickým článkom a esejam i ako účastníčku Stredoeurópskeho fóra, ktoré sa uskutočnilo minulý rok v Bratislave. Zátišie číslo 6 (Stille Zeile Sechs) sa odohráva v polovici 80-tych rokov, vo vilovej štvrti prominentov v berlínskej štvrti Pankow. Historička Rozalinda Polkowská jedného dňa rezignuje na zamestnanie vo výskumnom ústave, kde jej hlavnou pracovnou náplňou je štúdium dejín nemeckého proletárskeho hnutia. Náhodne sa zoznámi so starším chorým mužom, ktorý ju angažuje ako prepisovateľku svojich pamätí. Vysvitne, že ide o profesora Herberta Beerenbauma, kedysi vplyvného funkcionára, referenta pre ideologické otázky na Berlínskej univerzite, stále „neochvejného stalinistu“ s náležite vyvinutým „triednym inštinktom“. Prepisovanie na stroji sa čoskoro zmení na konfrontáciu dvoch svetonázorov, ktorá so sebou prináša nové a ďalšie dôkazy o vine a zodpovednosti. Rozalinda vedie s umierajúcim starcom otvorený boj. Poníma ho ako svoju spoločenskú úlohu, no je frustrovaná nemožnosťou vyhrať ho i doterajším životom v totalitnom štáte, je znepokojená vracajúcimi sa pocitmi zadosťučinenia a pomsty, ktoré len s námahou potláča. Tento zúfalý pokus o akési oneskorené zúčtovanie preruší profesorov odchod z tohto sveta, ktorý Rozalinda nechtiac urýchli po jednej roztržke; je v istom zmysle pokračovaním neuskutočnených rozhovorov s jej zosnulým otcom, čo – bez vzdelania ako Beerenbaum – dlhé roky prednášal dejiny triedneho boja. Kniha napísaná s formálnou a obsahovou suverenitou, dobre preložená Katarínou Szehérovou.

Monika Maronová: Zátišie číslo 6, Q111, Bratislava 2010, 176 s.

-mah-

Konec nadějím a nová očekávání

Patří k zvláštnostem tzv. soudobých dějin, že historici, kteří se jimi zabývají, hlavní pozornost věnují téměř výhradně jejich politickým a ekonomickým aspektům. Stranou badatelské pozornosti většinou zůstává ostatní problematika společenského vývoje – sociální, hodnotová, diferenciace životních podmínek obyvatelstva (vzdělanostní, příjmová, mentální) atp. V tomto směru vzácnou výjimku představují publikační aktivity doc. Lenky Kalinové. Signalizovala to již její první kniha, vydaná v roce 2007 nakladatelstvím Academia pod titulem Společenské proměny v čase socialistického experimentu v letech 1945–1969, která podnítila diskusi i badatelů z jiných společenských věd, zejména sociologů a ekonomů. Totéž nakladatelství nyní vydalo volné pokračování její práce, zahrnující období od roku 1969 do roku 1989, s přitažlivým názvem Konec nadějím a nová očekávání. V souladu se svým dosavadním pojetím autorka neomezuje výklad na přehled politických událostí. Chod dějin pojímá jako sociální proces se všemi jeho aspekty. Kniha je rozdělena do tří částí. V první charakterizuje autorka situaci po srpnu 1968 a analyzuje změny fungování společenského mechanismu, zejména z hlediska jeho návratu k předreformní podobě. V druhé části věnuje pozornost tzv. normalizované společnosti. Rozebírá důsledky přerozdělování na spotřebu domácností a zamýšlí se nad změnami ve způsobu života obyvatelstva. Upozorňuje přitom na rozdílnost mezi ideály a skutečností vzdělanostní společnosti. V závěrečné, třetí části Kalinová věnuje pozornost opozičnímu hnutí, v němž vedle řady nezávislých iniciativ nejvýznamnější roli hraje Charta 77. V závěru se autorka stručně zamýšlí nad spory o různých podobách reforem, které by měly vést k takové transformaci společnosti, jež ji vyvede ze současné krize.

Lenka Kalinová: Konec nadějím a nová očekávání, Academia Praha 2012, 396.

-zš-

Stalo sa prvého septembra

Tři kamarádi po třicet let soupeří se střídavými úspěchy o přízeň jediné ženy. První je Žid, druhý Čech, třetí podle okolností Slovák či Maďar. Poprvé se s nimi setkáváme na konci prázdnin 1938 na levickém koupališti. To ještě netuší, jak historie jejich životy zamotá. Hrdinové knihy se ocitají – někdy společně, někdy každý sám – v jejích uzlových místech a chvílích – zažijeme s nimi nálet na Brno, vznik Izraele, maďarské povstání... Nakonec se po sovětské invazi sejdou v emigraci. Počet kapitol odpovídá prožitým rokům, každá z nich je výraznou sondou do života hrdinů i do historie. Kniha je především poutavou četbou – je nesnadné se od ní odtrhnout. Mladému čtenáři přiblíží v kostce jednu etapu dějin, myslím však, že ani pamětník nebude zklamán či pohoršen. Pozorný čtenář v ní najde i hlubší povznášející poselství – lidské přátelství a solidarita obstojí ve všech bizarních a tragických vírech „velkých dějin“.

Pavol Rankov: Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy). Historický román z rokov 1938 až 1968, Kaligram, Bratislava 2010, 327 s., cena 10 eur.

-jn-

Básně a brundibásně

Kniha shrnuje básnické dílo Jiřího Pištory – sestává ze sbírek Hodiny v řece, Země přibližných a Mezery v paměti, k nimž se připojují nonsensové Brundibásně. Úvodní báseň Povodeň jako by předznamenávala básníkův osud, závěrečná Lapkové, pro kterou jsme kdysi sháněli Mateřídoušku, vyznívá dnes jako tragická tečka. Je připojeno několik Pištorových esejů, úryvek z jeho dopisu na rozloučenou, smuteční a vzpomínkový projev Jiřího Gruši a památce přítele věnovaná báseň Pavla Šruta. Jiří Gruša je také autorem doslovu, v němž upozorňuje na určitou divergentnost básníkova díla na pozadí obecně optimistických šedesátých let. Otřesným dokladem doby je hlášení fízla z Pištorova pohřbu. Pištora se řadí k básníkům, kterým byl dopřáno mluvit jen krátce, ale říci podstatné. V přílohách ani na záložce nenacházíme žádnou zmínku o jeho minirománu Léto na draka, který jsme připomněli v Listech 2/2009. I ten by si zasloužil knižní vydání.

Jiří Pištora: Básně a brundibásně. Soubor básnického díla, Host, Brno 2011, 358 s., cena 299 Kč.

-jn-

Ballada o kapciach

Když se v Polsku řekne Aleksander Kaczorowski, pomyslí každý na Čechy. Tak to bylo donedávna. Ve své nové knize nás ceněný překladatel a publicista nevede do Prahy jako v románu Praskie łowy ani do států visegrádské skupiny jako v souboru rozhovorů Europa z płaskostopiem ani do světa románů Bohumila Hrabala (Gra w życie), ale pro Poláka mnohem blíž, tam, kde leží Żyrardów, Grodzisk Mazowiecki, Bródno a Żelazowa Wola. Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam směřujeme? Tyto základní otázky si klade Aleksander Kaczorowski, častý autor Listů. Odpovědi hledá tak, že ze zlomků paměti sestavuje osudy vlastní rodiny. Ostatně ne v celku, chybějí očití svědkové, dokumenty a paměť těch, s nimiž hovoří, dovede dělat pěkné kousky. A ani sám autor si nedokáže všechno zapamatovat, jména strýčků a tet se mu neustále pletou. Tato nemožnost zkonstruovat celistvé historické vyprávění silně kontrastuje s potřebou pochopit, kým člověk je a jaké jsou jeho kořeny. O tom je celý první ze tří Kaczorowského textů – titulní Ballada o kapciach (Balada o pantoflích). V dalších dvou autor neopouští rodinnou perspektivu docela, ale důraz klade na hledání literární a historická. Nahlíží do knih Władysława Reymonta, Pawła Hulky-Laskowského, překladatele Švejka, nebo Isaaka Babela. Potýká se s polskými démony a polskou historií. Inspirativní četba, velice hodná doporučení.

Aleksander Kaczorowski: Ballada o kapciach, Czarne, Wołowiec 2012, 168 s.

-łg-

Leningrad

Obležení Leningradu, zvláště zima roku 1941, během níž zemřely statisíce obyvatel, patří k nejhrůznějším událostem lidských dějin. Autorka je dokázala přesvědčivým a strhujícím způsobem připomenout nejen proto, že bohatě čerpala z deníků obležených a z osobních rozhovorů s pamětníky, ale zejména díky své hluboké a přirozené empatii. Panoramatický obraz zahrnuje různé stránky života hladovějících v obleženém městě, ale zavádí nás také mezi jeho obránce a německé obléhatele. Autorka uvažuje i o stupni viny sovětského režimu na zanedbání včasné evakuace a nedostatečném zásobování. Všímá si dozvuků blokády, které se projevovaly například v Stalinově trvalé nepřízni k městu a které přetrvávají až do dneška. Knihu doplňuje bohatý seznam literatury, spolehlivý rejstřík a nerozsáhlá, ale výmluvná fotografická příloha. Drsný realismus líčení blokády nepopírá ani heroické stránky, mezi něž patří například provedení Šostakovičovy symfonie, staví je však do širšího kontextu. Při čtení knihy pomyslíme na Pascalův výrok o velikosti a bídě člověka.

Anna Reidová: Leningrad. Tragédie obleženého města, 1941–1944, přeložil Jan Krist, Jota, Brno 2011, 466 s., cena 403 Kč.

-jn-

Bezpečnostní a strategická kultura

Autor z Ústavu mezinárodních vztahů se zabývá problematikou bezpečnosti desítky let. Nedávno napsal publikaci Terorismus a války v době globalizace a nyní se začal věnovat problematice bezpečnostní a strategické kultury, a to komparativně ve Spojených státech, EU a v České republice. (Následovat má publikace věnovaná bezpečnostní a strategické kultuře v Ruské federaci, Číně, Indii a Latinské Americe, zejména Brazílii, v NATO a OBSE.) Eichlerova monografie se zabývá základní charakteristikou hlavních rysů bezpečnostní a strategické kultury klíčových aktérů dnešního světa. Chce odpovědět na tři otázky: Jaké jsou historické a politické faktory oné kultury, čím se vyznačují klíčové doktrinální dokumenty schválené v posledním desetiletí a jaký byl dopad bezpečnostní a strategické kultury států či skupin na vývoj globálních vztahů na počátku 21. století. Je tedy založena především na analýze dokumentů. Pojem bezpečnostní kultura vychází z poznatku, že kultura v nejobecnějším slova smyslu funguje „jako forma, vzor, jako model, který po generace ovlivňuje vědomí a chování lidí“. Bezpečnostní a strategickou kulturu autor vymezuje jako významnou myšlenkovou konstrukci, která ovlivňuje chování aktérů i vzájemné interakce.

Jan Eichler: Bezpečnostní a strategická kultura USA, EU a ČR, Karolinum, Praha 2012, 216 s.

-raš-

Paměť české levice

„Od demokratického socialismu jsem přešel ke komunismu a nakonec se vrátil do mateřského přístavu.“ Takto snad autor chtěl nejhutněji vyjádřit svou životní cestu. Ale co všechno bylo v onom oblouku! Již dětská zkušenost se sekularizací českého venkova, hledání místa na levici, jeho nalezení – za protektorátu – v komunistickém hnutí, odboj, pomoc židům, čekání na popravu a konec války, období komunistické, ba stalinské ortodoxie, rozrušované tíhnutím k otevřenosti a dialogu, osmašedesátý rok, Charta 77, Obroda, obnova sociální demokracie a proudy v ní, určované různými životními osudy. Miloš Hájek píše věcně, o sobě zejména z doby poválečné i drsně, což se nevylučuje s imponující zdrženlivostí vůči soukromí vlastnímu i jiných. K odpovědi na onu pochopitelnou, ale často k banalitám vedoucí otázku „jak jste mohli...?“ poskytuje především fakta. Mimořádná kniha vzácného svědka.

Miloš Hájek: Paměť české levice, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2011, 360 s.

-vb-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů