Radek Malý

Hospoda na hranici

Básníci a jejich místa (19)

Máme my na Moravě hospody bez hospodářů, nálevny bez naděje a krčmy, kde se jeden raději skrčí v koutě, aby ho nedostal letící půllitr. Výčepy víry i barbarské bary – ale jen jedna je putyka pro padlé. Já tu svou mám v dědince Posluchov, dříve Posluchau, a slouží jako kacířské zastavení na soukromé bezmála poutní cestě ze Svatého Kopečka u Olomouce do Mariánského údolí u Hluboček.

Na té cestě nemůžete minout Liriodendron Tulipifera, liliovník tulipánokvětý. Roste si, původem nepatřičně ze Severní Ameriky, na zahradě hájenky, která jako jediná budova zbyla ze zaniklé vesnice Zdiměř – poslední, hraniční obce. Pak už byli Němci, pak začínal Reich. Proto Posluchau a proto německý nápis na božích mukách před slepičárnou. Pod slepičárnou hrachové pole a dál už Sudety, kopce a pláně studené, jak mají být, jen nějakých deset kilometrů za nafoukaně hanáckou Olomoucí a dalších deset před vojenským prostorem Libavá.

Lidé jsou tu dobří, ať výčepní, štamgasti, chataři nebo běžkaři. Ponurá bezútěšnost hlubočské Hospody U potkana, která stojí hned pod kopcem, je odtud vzdálena na hony. V posluchovské putyce totiž mají krb. A ten, i v létě často sálající, dělá z nás padlých jednu velkou rodinu, jeden klan.

Osazenstvo mívá zde procentuálně proměnlivou, obsahem však neměnnou a přehlednou strukturu: u zdi blíže pivu i záchodkům hlučnější domácí, v umaštěných modrácích a s hlavou vyvrácenou do rohu. V rohu televize. U oken hosté: poznají se zejména podle papouščích elastických úborů a podle toho, že tiché samičky občas srkají bílé víno. Kdo v hostech tipoval cyklisty, uhád. Bývá jich tu požehnaně a většinou středního i vyššího věku – olomoucká zlatá mládež mezi rentiéry.

Bývala to asi krčma významná, soudě podle přilehlého neobývaného sálku s kulečníkem. Takové malé milé Sudetky, které to vzaly za správný konec. Mám tu hospodu rád, třeba i proto, že jinde se nestává, aby se štamgasti v úterý odpoledne bavili o tom, čím krmit suchozemskou želvu.

Hospodo

Hospodo, hoří! Malé ohně v hubách
a v očích místních pánů štamgastů.
Za dveřma mrznou matky v marastu
rodin a tady hřeje šedý rubáš.

V pět půjdu. Na vlak. Nebo na smrt. Štěstím.
Hospodo, hořkou! Jinou nechci dnes.
Kde Bůh šel kolem, ďábel musel přes
a člověk zůstal trčet na rozcestí.

Na účet vrchní všecko mi to napsal.
Co měl, co chtěl jsem, za koho to táh,
Co pil, co žil jsem, na co nedosáh.
Hospodo, platím! Za sebe a za psa.

(Malá tma)

Liriodendron tulipifera

Die dünne Sonne. Matt und schwach und scheu.
Viděli včera v kraji Ahasvera.
Sytý stín kašny sahá na orloj.
Liriodendron tulipifera.

Pohublé slunce. Matné, slabé, plaché.
Den vykrojený z carrarského mramoru.
Klácení ořechů. List plave v lavoru.
Über's Feld schreitet schweigsame Rachel.

(Radíkov–Posluchau 14. 9. 2003. Větrní. Zcestné verše.)

Vypitý voči paní z Vedlestolu.

Kočka se mihla, olízla se, fuč.
Putyka puklá, sami, a tak spolu.
Kočárek venku, dcerka uvnitř. Uč

se žít, jo, už teď. Otylý muž volá
své dívce. Vlak se opozdí, tak čau.
Na pivu pěna spadla mu už zpola
a napůl nikdy nebyla tam. Howgh.

(Mariánské údolí 14. 10. 2004)

To už je konec listopadu

a já bych myslel na září
Dýně mi hnijou kdesi vzadu
v zahradě, bez těl, bez tváří

a já jsem toho tolik nestih
Kde mi teď burčák nalejí?
V neděli advent práskne pěstí
do stolu věncem z IKEY

V Hlubočkách pod vlak žena vběhne
bude mít – i on – vypito
Za měsíc jiná v chlívě slehne
glória glo glo bolí to

(Malá tma)

Jsi, naše lásko, sklenkou piva.

Nahoře pěna, dole kal.
Ježíši, ty seš ještě živá?
Fuj, tak to jsem se polekal!

Kdo chce (či může), ptáčkům sype.
Kdo chce (či musí), střílí je.
A ty se mě ptáš cestou k pípě,
kdo z nás tu sklenku vylije?

A přece se točí

Hvězdáři kdysi roztočili Zemi
a pozvedli ji z širých kalných vod.
Od těch dob marně hledáš pevný bod,
Človíčku Červe. Ukřičený, němý.

Tak se to mele: kosti, slova, šrot,
peklo a nebe, nahoře a dole.
Zem semlela se na válečné pole,
hrot katedrály v křivý hromosvod.

Rveme se s větrem, vesmírem a těmi,
kdo chtějí Boha dělit třemi
a v botě tají kopyto.

Giordano Bruno, odvolej, ty vole!
Tělo mi láme duši v kole.
Mám žízeň. A mám dopito.

Radek Malý (1977) vystudoval bohemistiku a germanistiku na Univerzitě Palackého, kde dnes působí. Vedle toho vede (od 2011) katedru tvůrčího psaní na pražské Literární akademii (Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého). Píše básně (čtyři sbírky; Cena Jiřího Ortena, Cena Magnesia Litera aj.), překládá poezii z němčiny (Trakl, Rilke, Kästner, expresionisté), je autorem jedné divadelní hry, recenzemi a studiemi přispívá do literárních časopisů a je také spoluautorem učebnic českého jazyka, čítanek pro základní školy, slabikářů, písmenkářů a básnických i prozaických knih pro děti.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Radek Malý

Hospoda na hranici

Básníci a jejich místa (19)

Hospodo

Liriodendron tulipifera

Vypitý voči paní z Vedlestolu.

To už je konec listopadu

Jsi, naše lásko, sklenkou piva.

A přece se točí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu