Fotografujete-li rodné město, snaíte se podělit o jeho ducha? Nebo ho objektivem hledáte?
Obojí: zkoumám vztah lidí k architektuře, snaím se popsat, jak se ve městě cítí, ale zkoumám i sám sebe, zajímá mne, jsem-li nějak výlučný oproti bezejmennému davu.
Publikovali jsme snímky z Amazonie, Středního i Dálného východu. Není obtínější objevovat zajímavé v tom, co člověku připadá všední?
Snad ano, ale neuvauji o tom. Kdy se vypravím s aparátem na určité místo, prostě hledám situace, které vystihují atmosféru, hledám správné světlo. A z těchto praktických důvodů je lepší, kdy to místo dobře znám.
I vy jste ale fotografoval v exotických končinách. Fotografie z Vorkuty, kterou jste pořídili s Martinem Wágnerem (jeho snímky vyšly v Listech č. 6/2009), loni získaly 2. cenu v jedné z kategorií Czech Press Foto. Jak jste se dostal za polární kruh?
Předloni při svých závěrečných zkouškách ve škole mě Martin lákal na cestu do Ruska, uskutečnila se a loni. Volbu lokality jsem nechal na něm. Ani on ve Vorkutě ještě nebyl, navíc jel poprvé vlastním autem. No a já jsem mu byl dobrým nástrojem jako druhý řidič.
Jsou fotografové dlouhodobě zaměření na jedno téma, vaše objekty zájmu jsou různorodé. Je to záměr, nebo třeba to své téma hledáte?
Moná i hledám, dvěma a třemi tématy se ale zabývám dlouhodobě. Nejspíš je to však tím, e jsem trošku roztříštěný člověk, věnovat se jedné věci mě nebaví.
Jednou z vašich aktivit je výuka digitální fotografie. Fotografujete pouze digitálně?
V poslední době fotím digitálně mnohem víc ne dřív, ale třeba právě nyní experimentuji se sochařkou Janou Kulhánkovou s převodem analogové fotografie na sochu.
Jak ovlivňuje technika v umělecké dokumentární fotografii výsledek?
Kadá technologie má svá specifika, a těch se snaím vyuít. Negativů vyuívám z praktických důvodů, třeba právě u soch – k projekci na ně pouívám klasický zvětšovák. Při fotografování dokumentů a reportáí je digitální technika nenahraditelná kvůli okamité zpětné vazbě.
Na co se v budoucnu chystáte?
V opavském Institutu tvůrčí fotografie na mne čeká bakalářská práce o veřejném prostoru v moderní architektuře. A pokračuji ve fotografování aktů. Doposud jsem se inspiroval figurami Rodina a Štursy, teď bych chtěl podobně vyuít postav z grafik Ladislava Sutnara, které mne nedávno zaujaly.
-tt-
Jan Vermouzek (1979) je z fotografické rodiny, fotografovali jeho dědeček, otec i strýc. Sám začal soustavně fotografovat na obchodní akademii. Po jejím absolvování odešel z rodného Brna do jiních Čech, kde pracoval jako programátor. Fotografoval kulturní dění v regionu, spolupracoval s občanskými sdrueními Česká Kanada nebo Slavonická renesanční společnost. Do Brna se vrátil v roce 2005. Spolupracuje zde s galerií Wannieck, od loňska je jedním z kurátorů nové galerie Jiří Putna (www.galeriejiriputna.cz). Jako autor je členem volného uměleckého sdruení Něná louka. Samostatně zatím vystavoval v Českých Budějovicích, Brně a na Landštejně. Více na adrese www.jan.vermouzek.cz.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.