Ladislav Šenkyřík

Soudnost

Bývala to kdysi ušlechtilá vlastnost, odvozená pocitově od nedokonavého slovesa usuzovat a spojená s představou rozvahy a moudrosti. Zdá se však, že dnes stále častěji vychází z dokonavého odsoudit, které se s nikým a ničím nepáře a s nímž jsme rychle hotovi, protože doba je rychlá. Soudíme a odsuzujeme, ačkoli dobře víme, že podle známé poučky všichni právníci přijdou do pekla.

Aktuálně se média předhánějí v rozborech hrubého kriminálního deliktu spáchaného všeobecně známým mafiánem, jehož hvězda beztrestnosti právě začínala pomalu hasnout, a téměř nikdo se neptá cui bono, tedy proč právě teď v nás chtějí vzbudit dojem, že se na něco přišlo a něco se objevilo – podezření, že účelem nebo přinejmenším vítaným zužitkováním celého toho mumraje může být snaha zastřít cosi mnohem aktuálnějšího než pět let staré, selektivně vytříděné telefonáty dvou kdysi mocných mužů, se přitom soudnému člověku přímo nabízí.

Soudnost nám schází nejen při posuzování společenského dění, ale často i v nástrahách vlastních životů. To třeba mladý, vysoce postavený exekutor, jemuž slušnost kouká z očí (opravdu, i když je to právník!), odejde do svého současného povolání po letech v advokacii, protože ho „začala unavovat nevyzpytatelnost českých soudů“, tedy dobře známý fakt, že český soud ve své většině nehledá spravedlnost, nýbrž možnost, jak zcela nahodile popsat skutečnost předem sepsanými paragrafy. A to ještě v lepší, nezkorumpované variantě. Otrávenost z takového rozhodování, bez ohledu na to, zda člověk své kauzy vyhrává či prohrává, je pochopitelná. Ale závěr, který si z toho pro sebe náš mladík vzal? „Jako exekutor nemusíte zkoumat, kde je pravda... nejsme tu proto, abychom posuzovali spravedlnost, od toho jsou soudy.“ (Sic!) No, nepřál bych si být pánovým psychoanalytikem. Vyhoření v pětatřiceti letech?

Máme to tedy pěkně rozdané společenské karty: na mocné, kteří „tu nejsou od toho, aby posuzovali“ (natož aby na něco měli názor, bůh chraň), a na zdivočelou masu (zdaleka nemyslím jen Holešovskou výzvu, to je jen špička ledovce), která, požadujíc hlavně chléb a hry, soudí hlava nehlava.

Není divu, že se nesoudnost šíří jako infekce a zřejmě jí do jisté míry podléháme všichni. Nesoudná je vláda, která ve svém ideologickém tažení neumí rozlišovat mezi knihou a alkoholem či mezi lobbistou a mafiánem. Ještěže se to naučila alespoň v případě pověstných špinavých peněz, a ty hodně umolousané nechala štítivě ležet na švýcarských kontech privatizátorů Mostecké uhelné společnosti. Nesoudná je opozice, která se chystá vládnout se stranou, jež je otevřeně antisystémová a destrukčně antidemokratická, nemluvě o její hanebné minulosti.

Někdy má nesoudnost úsměvnou podobu, když třeba můj zdejší kolega fejetonista Václav Jamek navrhuje ministru financí, aby čelil demografické křivce růstem mezd – i když připouštím, že to může být věc názoru, a míra idealismu v té myšlence obsažená je hodna obdivu, obzvlášť není-li naštěstí naděje na její realizaci (V. J.: Spálené v mozku ganglie a další sprostá malůvka, Listy 1/2012). Ostatně fejetony Václava Jamka věru nečteme kvůli tomu, abychom se poučili o ekonomických teoriích. Jindy na sebe nesoudnost bere podoby ďábelštější – když si například já myslím, že jsem docela soudný člověk.

Nechci ale soudnost a nesoudnost démonizovat a klást mezi ně uměle nějakou ostrou hranici, obě přispívají k pestrosti života. Ostatně už Boris Vian nás přece dávno poučil, že hlavní věcí v životě je vynášet o všem apriorní soudy. Tak jsem tu jeden takový přidal.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Soudnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu