Dušan Havlíček

Květoslav Chvatík v exilových Listech

Literární kritik a jeden z nejvýznamnějších autorů Listů Květoslav Chvatik se narodil 19. ledna 1930 v Bystřici pod Hostýnem a zemřel 16. ledna tohoto roku v Kostnici (Konstanz); na tamější univerzitě pracoval, když odešel z vlasti. Chvatíkovo působení v Listech připomínáme zkrácenou kapitolou z knihy Listy v exilu (Burian a Tichák, Olomouc 2008). Nekrolog Aleše Hamana přinášíme na straně 105.

Květoslav Chvatík – před odchodem do exilu žil až do roku 1980 v Praze – začal publikovat v Listech od konce jedenáctého ročníku a vytrval až do ročníku posledního. Hned z jeho prvního příspěvku o funkci kritiky ve společnosti v krizi je zřejmé, že na stránky Listů vstupuje vzdělaný a koncizní literární teoretik. Chvatík vychází ze zjištění, že česká literární kritika jako kritika celku české literatury již po deset let neexistuje, a klade si otázku, zda může existovat národní literatura jako životaschopný, organický celek bez fungující kritiky. Navazuje tak i na otázku, kterou Kundera položil ve svém referátě na sympoziu ve Filadelfii:

„Jak dlouho může národ pouhou silou své kultury odolávat gigantickému politickému tlaku?“ – Tak formuloval otázku Milan Kundera ve svém příspěvku Sázka české literatury na symposiu ve Filadelfii v minulém roce. Formuloval ji jako výzvu Čechům kdekoliv na světě a jako výzvu celé západní kultuře, jíž by neměl být lhostejný osud jedné z národních kultur, po staletí k ní organicky náležející...

... Pohlédneme-li na třicetiletí 1918–48 a 1948–78, která tvoří určité vnitřně jednotně strukturované kulturní celky – přirozeně s hlubokými přelomy v letech 1938 a 1945 v celku prvním a v letech 1968 a 1969 v celku druhém, můžeme zjistit toto: V prvním období, v období pluralistické demokracie a z ní vyplývající kulturní struktury dala česká literatura evropské kultuře nejen dílo Haškovo, bratří Čapků, Vančurovo, Voskovce a Wericha, Hostovského, Seifertovo, Nezvalovo, Halasovo, Holanovo a dalších, ale dosáhla oné evropské úrovně právě i díky kritické a teoretické činnosti F. X. Šaldy, O. Fischera, A. Nováka, R. Jakobsona, J. Mukařovského, K. Teiga, A. M. Píši, V. Černého a dalších literárních kritiků, teoretiků a historiků. V druhém období, zejména v letech šedesátých a sedmdesátých, vyzrává dílo Kundery, Škvoreckého, Hrabala, Havla, Koláře, Skácela, Šiktance a dalších do úrovně, která snese srovnání nejen s předchozím třicetiletím, ale i měřítka světové literatury. Tato díla se však rozvíjela většinou navzdory kritice nebo bez adekvátní kritické interpretace. Dospíváme tedy k oné fatální otázce, proč nemá česká literatura v onom druhém třicetiletí svého Šaldu...

Chvatík se zamýšlí na úlohou kritiky, která podle jeho soudu není ani vědou, ani uměním, ale je specifickým druhem publicistiky, vymezeným specifickou funkcí:

... Kritika je vysloveně programová estetická činnost; kritik vychází ve svém hodnotícím soudu z představy, jaké by umění mělo být – v souladu s jeho pojetím světa a umění. Kritik, který chápe vše, není žádný kritik. Kritika usiluje o pozvednuti úrovně uměleckých hodnot tím, že se angažuje za určitou představu umění proti jiné. Kritik – na rozdíl od vědce – je nesnášenlivý. Ale právě tím prokazuje umění i společnosti neocenitelné služby. Učí rozlišovat hodnoty, tříbit smysl pro jejich odstupňování nejen v umění, ale i v jiných oblastech společenského života.

Podle Chvatíka umění není jen model, ale i projekt života a světa, spoluvytváří skutečnost, spoluformuje charakter národa:

... Jeden ze základních paradoxů umělecké kritiky spočívá v tom, že čím důsledněji obhajuje autonomii uměleckých hodnot, tím více přestává být pouze literární a uměleckou kritikou a stává se kritikou života, životních hodnot. Pomáhá vytvářet hodnotovou hierarchii i mimo umění, ve společnosti, vtiskuje tvář celé národní kultuře. Ne sama ze sebe, ale právě tím, že interpretuje smysl nejlepších uměleckých děl současnosti i minulosti, že překládá jejich umělecké poselství do jazyka etických kritérií a norem, mění umělecká a literární kritika estetiku v praktickou etiku. Vždy mne fascinovalo, když jsem v padesátých letech četl v Šaldově Zápisníku stať Stát střílející, v níž přední umělecký kritik protestoval proti střelbě četníků do stávkujících dělníků. A představoval jsem si, co by se stalo, kdyby některý z renomovaných marxistických kritiků té doby, Nejedlý, Štoll nebo Taufer, napsali stať Revoluce střílející, protestující podobně proti popravě Kalandry nebo Clementise a zanesli ji do Tvorby. Absurdita této představy je děsivá. Nejen proto, že jmenovaní fungovali v politických procesech jako experti, posílající své včerejší druhy na smrt, nejen proto, že již za první republiky psali dobrovolně oslavné články na moskevské procesy. Ale především proto, že kdo by takto chápal funkci kritiky v socialistické společnosti, skončil by – tehdy jako nyní – buď ve vězení, nebo v blázinci.

Vyjmenoval jsem v úvodu svého příspěvku některé české spisovatele a básníky, kteří dosáhli toho, že jako čeští autoři vstupují do povědomí evropské a světové literatury. Kdo by však dnes chtěl v Praze napsat do Literárního měsíčníku – a jiný literární časopis v celých Čechách dnes neexistuje – kladné slovo o poslední knize Kunderově nebo Škvoreckého, o sbírce Skácelově nebo hře Havlově, skončil by stejně – ve vězení nebo v blázinci. Stačí však zajet do nedalekého Krakova, tedy do města v zemi téhož „tábora“, a tam lze číst v knihách a skriptech polských bohemistů slova uznání o tvorbě těchto českých autorů, kteří ve své vlasti nesmějí být ani jmenováni...

Chvatík charakterizuje kulturní strukturu, která se začala realizovat po únoru 1948 a zejména v letech 1949–1950:

... Sovětský model tzv. „socialistického realismu“ se stal závazným pro celou českou kulturu, i když byl – zejména ve své stalinské podobě – zcela v rozporu s její duchovní tradicí. Literární kritika se na této institucionální základně mění v soudní ortel nad osudem jednotlivých autorů a knih...

Patří ke cti české kultury – říká Chvatík –, že proti mechanismům, vnuceným jí zvenčí počala sama protestovat již koncem padesátých a začátkem šedesátých let:

... Začaly ony vleklé „Spory dědické“, které zahájil Milan Kundera stejnojmenným článkem v Novém životě již roku 1955, spory o Halase, o poetistickou a surrealistickou avantgardu, o Škvoreckého román Zbabělci, o Franze Kafku, a konečně na závěr šedesátých let o celou šíři české literatury, z níž by nebyl vylučován např. Zahradníček, Hostovský, Čep nebo Durych.

Paradoxně se staly významnou etapou zápasu o rozšíření prostoru pro literaturu a kritiku právě sjezdy Svazu spisovatelů, počínaje II. sjezdem roku 1956 a konče známým sjezdem roku 1967, který se stal jedním ze signálů celospolečenské krize. – Z podnětu sjezdů byly zakládány nové časopisy, umožňující názorovou a generační diferenciaci literatury a kritiky – významnou roli zde sehrály zejména časopisy Host do domu, Květen, Tvář a sborníky prací okruhů autorů do té doby nepublikovaných. Kritika se počala opět rozlišovat podle různých uměleckých a myslitelských koncepcí. Na závěr šedesátých let již existovala škála diferencovaných kritických stanovisek od Václava Černého po kritiky v Orientaci, Tváři, Sešitech aj. Vyzrávaly kritické osobnosti střední generace, Brabec, Sus, Červenka, Opelík, Karfík, Lopatka a další. V akci na obranu Tváře se poprvé i lidé jiné orientace stavěli za právo na existenci názoru opačného.
Kritické myšlení tak přispělo v průběhu šedesátých let k destrukci řady mýtů a falešné ideologické monolitičnosti. Umělecké kritika se stala modelem kritického působení kultury jako celku vůči společnosti. – V tom tkví společenský význam obhajoby principu umělecké autonomie: stává se paradoxně základem nikoliv l'art pour l'artismu, nýbrž školou plurality kritérií a hodnot i v mimouměleckých oblastech života, v sociologii, ekonomii, politice, filosofii. Neboť lidský smysl bytí se artikuluje vždy jen v dialogu s jinými smysly, minulými, současnými i budoucími...

Chvatík pak hodnotí obrat v kulturní politice v letech 1969–1971, který měl pro českou literární kritiku katastrofální následky:

... Kdo neprožil uplynulé desetiletí tzv. normalizace v Čechách, může si jen stěží učinit představu o rozsahu a tíze duchovní, kulturní a především mravní katastrofy, kterou vyvolala soustavná devastace hodnot a politika veřejné lži v myslích občanů. Lidé, kteří ještě včera podepisovali veřejná prohlášení solidarity, nyní tvrdili ochotně opak toho, co viděli na vlastní oči. Byly zkonfiskovány stovky knižních titulů, byly zastaveny všechny literární, kulturní a umělecké časopisy. Po dva roky neexistoval v Čechách žádný literární a po šest let žádný výtvarný časopis. Co pak vzniklo na jejich místě, jsou karikatury časopisů, neboť kritická výměna názorů prostě nemůže existovat bez existence různých koncepcí a jejich tiskových základen. – Je to situace, která nemá obdoby ani v čase hitlerovské okupace českých zemí, ani v žádné jiné zemi „východního bloku“...

Květoslav Chvatík uzavírá svou analýzu alarmující výzvou:

... Organizujme ze všech sil předpoklady pro záchranu a obnovení funkcí české kritiky. Vytvořme centrum, v němž by byly soustředěny všechny tři složky současné české literatury v jejich úplnosti. Vytvořme ediční základnu pro spolehlivá, textově kritická vydání nových děl české literatury, pro publikaci bibliografií a obsáhlejších kritických studií formou ročenek. Bez této ediční a textologické základny, nezávislé na mocensko-politických zápasech a zvratech, je česká literární kritika nemožná a její zánik by měl negativní důsledky i pro další vývoj české literatury jako duchovního celku.

Neboť není pochyb o tom, že čeští spisovatelé v zahraničí, Kundera a Linhartová ve Francii, Škvorecký v Kanadě, Filip a Brousek v Německu se postupně integrují do literatur hostitelských zemí. Jde však o to, aby se stali součástí oné goethovské „světové literatury“ právě jako čeští spisovatelé, to jest v jednotě s oněmi spisovateli, působícími v dalších vrstvách české literatury, v jednotě se Seifertem, Skácelem i Závadou, s Havlem, Peckou i Páralem. K tomu může přispět fungující česká literární kritika, schopná interpretovat jejich tvorbu jak z hlediska smyslu českých dějin a české literatury, tak i v souvislostech literatury hostitelské země, zde v Německu např. v souvislosti s Grassem a Böllem, Martinem Walserem a Reinerem Kunzem a dalšími. – Jen česká literární kritika může také zodpovědět otázku, čím může přispět česká literatura literatuře světové. – Snad právě onou houževnatou, tvrdošíjnou, i když často naivní a nerealistickou touhou po spravedlnosti, po uskutečnění království lidského bratrství na zemi. A ovšem i varováním před úskalími, která na každý pokus reformovat lidskou společnost, ve světě, v němž žijme, nevyhnutelně čekají. Je i osudovou otázkou evropské kultury, nepřeslechne-li toto varování.

V 5. čísle XIII. ročníku uveřejňuje v Listech objevnou srovnávací literární úvahu o Josefu Švejkovi a Dannym Smiřickém. O dva roky později se věnuje rozboru poezie Jaroslava Seiferta a obdobně se v roce 1987 zamýšlí nad druhou etapou básnického díla Jana Skácela. V roce 1986 otiskuje v Listech ostrou kritickou glosu o slovníkové příručce Čeští spisovatelé 20. století, kterou za redakce Milana Blahynky vydalo počátkem roku 1986 nakladatelství Československý spisovatel a v níž jsou vynechány desítky spisovatelů i literárních historiků.

V pátém čísle XVI. ročníku přetiskly Listy text diskusního příspěvku, který autor přednesl na sympóziu Tání po XX. sjezdu KSSS a jeho důsledky v červnu 1986. Pořádalo je Výzkumné pracoviště pro východní Evropu (Forschungsstelle Osteuropa) na univerzitě v Brémách. V Chvatíkově příspěvku je cenné zejména shrnutí českého kulturně politického vývoje od roku 1956, málo známého aspoň části mladé generace. Redakce Listů v úvodní poznámce upozornila zejména na pozoruhodnou autorovu myšlenku o dlouhodobém – přímém i nepřímém – účinku XX. sjezdu KSSS na tento politický vývoj.

Shrnující pohled na českou literaturu dvacet let po Pražském jaru přináší Chvatík v úvaze Rozpolcená literatura. Chvatík vyslovuje úvodem domněnku, že administrativní zásahy počátku padesátých a počátku sedmdesátých let poznamenaly umělecký vývoj české literatury hlouběji než nacistická okupace:

Počet českých autorů, popravených a vězněných za 6 let nacistické okupace, převyšuje patrně počet autorů perzekuovaných po letech 1948 a 1968. Přesto však poznamenaly administrativní zásahy počátku padesátých a počátku sedmdesátých let, nazývané eufemisticky „deformacemi“, nesporně hlouběji a trvaleji umělecký vývoj české literatury než hrubé násilí nacistické okupace.

Pro toto tvrzení lze uvést řadu argumentů:
1. Okupace 1939–1945 trvala relativně krátce a situace během ní byla zcela jednoznačná – cizí vojsko okupovalo zemi a perzekuci prováděly německé okupační orgány, pokoušející se zvenčí „zglajchšaltovat“ i českou kulturu.
2. Odpor české inteligence proti nacistům byl spontánní, procento perzekuovaných vysoké a počet „kolaborantů“ z řad spisovatelů mizivý.
3. Okupační orgány nezasahovaly do uměleckého vývoje české literatury; počet hodnotných literárních děl, která tehdy vznikla a byla publikována, byl značný...

Situace po únoru 1948, kdy komunistická strana převzala všechnu moc, byla podle Chvatíka zcela odlišná:

... Mocenské zásahy, které tak hluboce poznamenaly umělecký vývoj české literatury, měly jinou povahu než přímá perzekuce osob – i když i k té docházelo, zejména ve vztahu ke katolickým a jinak světonázorově orientovaným autorům. Označil bych je předběžně jako „strukturní násilí“, tj. jako rozrušení institucionálních podmínek literárního života...

... Nevznikla nová, beztřídní, svobodná kultura, nýbrž paradoxně daleko striktnější podrobení kultury tvorby administrativní reglementaci a státní cenzuře.
Brzy po únoru 1948 byla zrušena všechna soukromá nakladatelství a literární a kulturní časopisy, všechna literární a umělecká sdružení. Byly ustaveny jednotné umělecké svazy, řízené přímo sekretariátem ÚV KSČ. Byl vyhlášen obligatorní program „socialistického realismu“, o jehož podobě však panovaly jen vágní představy. Centralizace a byrokratizace literatury byla úplná. Vydat útlou sbírku básní mimo tuto státní hierarchii bylo nemožné a šířit ji v rukopise se rovnalo zločinu podvracení republiky. Stranická kritika byla soustředěna v týdeníku Tvorba a proti jejím verdiktům nebylo odvolání...

V průběhu šedesátých let se však tento systém – píše Chvatík – počal uvolňovat a vymykat se stranické kontrole:

... Sjezdy Svazu spisovatelů se od roku 1956, od slavného vystoupení Seifertova a Hrubínova, staly kritickými tribunami celospolečenského významu, Literární noviny, časopis Svazu spisovatelů, se staly nejčtenějším společensko-kritickým týdeníkem; vznikala nová nakladatelství a časopisy. Povědomí nutnosti jiných, pluralitních strukturních předpokladů rozvoje kultury bylo příliš silné, než aby je bylo možno vyhladit...

Chvatík nepovažuje za nutné zabývat se podrobnostmi procesu, který nastal po vojenské intervenci a který podle jeho názoru už pronikavě analyzoval Milan Šimečka v knize s ironickým názvem Obnovení pořádku:

... Společnost, v níž jediným zaměstnavatelem je všemocný stát, nemusí nadužívat fyzického násilí. Součástí Pražského jara byla rozsáhlá rehabilitace obětí politických procesů padesátých let a neostalinisté se z ní patřičně poučili.

Stačilo jim vypracovat tajné seznamy těch, kteří měli být vymazáni z historie, znemožnit jim publikovat a pracovat v jejich oborech, stáhnout z knihoven jejich knihy. Stačilo zastavit kulturní tisk, vyměnit ředitele nakladatelství, zničit milióny knih již vytištěných a zakázat tisk dalších. A po letech politického hřbitova obnovit jeden časopis, jedno nakladatelství, kde neproklouzne ani stín původní a necenzurované myšlenky. – V Praze vyšel roku 1985 unikátní slovník s názvem Čeští spisovatelé 20. století (red. M. Blahynka), který má 826 stran, ale v němž chybí M. Kundera, P. Kohout, V. Havel, J. Škvorecký, J. Kolář, I. Diviš, V. Černý a desítky dalších významných spisovatelů. Na jejich místo nastoupili grafomani, podprůměr a autoři jedné brožury. To je jen jeden z příkladů toho, co nazývám strukturním násilím...

Chvatík pak zaznamenává důsledky pookupační „normalizační politiky“, ale vzápětí oceňuje rozvoj paralelních struktur:

... Administrativními zásahy byla znovu rozvrácena celá literární struktura, potlačena nezávislá literární kritika a literární věda...hodnotová hierarchie byla převrácena naruby. Potvrdilo se, že literární struktura s její hierarchií hodnot a norem, s rozvrstvením funkcí estetických, poznávacích a zábavných, tendencí avantgardních a tradičních, žánrů náročných a oddechových, je velmi křehká stavba. Řád hodnot, budovaný po desetiletí a staletí, byl během 1–2 let nemilosrdně rozvrácen. Na místo lidské slušnosti, věcnosti, tolerance, úcty k hodnotě díla a přesvědčení druhého nastoupila lživá koncepce tzv. normalizace a bezpodmínečný souhlas s ní. Byla formulována v Poučení z krizového vývoje, nejkurióznějším falzifikátu českých moderních dějin: Kdo nesouhlasil s okupací, která měla potřít kontrarevoluci, jež v zemi neexistovala, byl označen za „pravicového oportunistu“, umlčen nebo donucen k odchodu. – Tak odešli po kratší či delší době i spisovatelé J. Škvorecký, V. Linhartová, M. Kundera, J. Kolář, tak byli „odsunuti“ P. Kohout, J. Vladislav, O. Filip, J. Gruša i desítky dalších autorů, kteří rozvinuli plně své dílo až v emigraci. – Nový Svaz spisovatelů, který byl po delším váhání ustaven, sdružoval – až na několik výjimek – především průměr a podprůměr, nahrazující nedostatek talentu ochotou sloužit a udílet si vzájemně tituly a řády.

Novým a v tomto rozsahu nebývalým jevem byl vznik a rozvoj paralelních struktur takzvaně nezávislé kultury. I nositel Nobelovy ceny za literaturu básník Jaroslav Seifert„uveřejňoval“ nové sbírky nejprve ve strojopisné edici Petlice, redigované Ludvíkem Vaculíkem. Tato řada, která není zdaleka jediná, přinesla již přes 200 svazků, svou hodnotou často převyšujících úroveň novinek oficiální literatury. Důležité je i to, že svazky edice Petlice a dalších strojopisných řad jsou postupně ve výběru vydávány v exilových nakladatelstvích Sixty-Eight Publishers Toronto a Index Köln. K jejich shromažďování a zpřístupňování bylo založeno Dokumentační středisko české nezávislé literatury v Scheinfeldu v Německé spolkové republice. Roste i význam periodik v samizdatu, nahrazujícím neexistující časopisy...

Poté, když krátce popsal osud čtyř z nejvýznamnějších prozaiků soudobé české literatury (Josef Škvorecký, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Pavel Kohout), konstatuje Chvatík tragické rozštěpení české literatury na dvě vzájemně izolované části, které se podle jeho soudu rovná neproniknutelnosti berlínské zdi:

... V Praze vychází např. po léta výborně redigovaná revue Světová literatura, založená před lety Škvoreckým a Řezáčem, z níž se čtenář může dovědět pohotově o významných novinkách soudobé literatury nejen evropské a americké, ale i méně známých literatur třetího světa. Tentýž čtenář se však nemůže a nesmí dovědět, že v Praze a Brně žijí a píší tak významní čeští spisovatelé jako Havel, Vaculík, Trefulka, Pecka, Šiktanc, Kriseová, Kantůrková, Procházková, stejně jako se donedávna nesměl seznámit s novými knihami Seiferta, Skácela, Mikuláška a Hrabala. O tom, že v zahraničí úspěšně tvoří Kundera, Kohout, Škvorecký, Gruša a desítky dalších ani nemluvě.

Tato velká schizofrenie svědčí především o zoufalé nekulturnosti soudobého vedení v Praze, které se po období trapného vyčkávání slovně přihlásilo k novému Gorbačovovu kursu, ale v praxi dělá stále pravý opak. Je pochopitelné, že síly, které se dostaly k moci tím, že na Brežněvův rozkaz zardousily Pražské jaro, mohou po dvaceti letech stěží změnit své zaběhnuté neostalinské praktiky administrativního komandování a policejního šikanování. Mašinérie strukturního násilí běží dál navzdory krásným proklamacím a drobným kosmetickým úpravám. Její zastavení by vyžadovalo odchod okupačních vojsk a výměnu vládnoucí garnitury od shora dolů a rehabilitaci všech diskriminovaných a ze země vyhnaných občanů. Na to je zatím málo naděje.
Ale již dnes je třeba uznat nesporný fakt, že tak malá středoevropská literatura, jakou je literatura česká, si nemůže dovolit přepych izolace od Evropy a rozdělení na dvě části, na sféru literatury oficiální a na neoficiální literaturu domácí a zahraniční.

Šíři Chvatíkových zájmů a znalostí dosvědčují i další jeho příspěvky. Rozebírá německy koncipovaný a v němčině vydaný román Libuše Moníkové Die Fassade, ale i v němčině vydané paměti Oty Šika. Spíše k politickému glosování inklinuje výjimečně v úvaze o duchovním dědictví Pražského jara v roce dvacátého výročí. Literární kritice se věnuje ovšem nadále, například v příspěvcích o Kunderově Umění románu či o tvorbě Bohumila Hrabala.

Dušan Havlíček

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Dušan Havlíček

Květoslav Chvatík v exilových Listech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu