Jan Novotný

Ztracené nebe

Vyšel jsem večer z brněnského nádraží v nejpříhodnější chvíli. Špičky věží Petrova byly korunovány zářivými klenoty – Venuší a Jupiterem. Oživilo to ve mně dávnou vzpomínku. V létě jsme bývali v Kunčicích pod Ondřejníkem u tety. Ve znalosti nočního nebe jsem se tenkrát shodoval s většinou populace: Velký a Malý vůz, Polárka, Kuřátka, Orion, Večernice. Jednou jsem ale otevřel v knihovně spisek o orientaci v přírodě na astronomických stránkách.

V povídce Věry Panovové o zrání venkovského chlapce jsou dvě pozoruhodné věty: „Dříve se Serjoža o hvězdy nezajímal. Nevěděl, že mají jména.“ Když na ně dnes pomyslím, okamžitě se mi vybaví jiné dvě věty: „A co mi po jméně? Vždyť co růží zváno, pod jiným jménem vonělo by stejně.“ Julii ale k nim vede zjištění, že Romeo je Montek, a tedy syn nepřítele – kéž by milý měl jiné jméno! Romeo je ochoten říci, že se mu vlastní jméno protiví a že se jej zříká. Ale už za chvíli uslyší od Julie: „Ach Romeo! Řekni pravdu. Máš mě rád?“

Potřebujeme mít lidi i věci pojmenovány, abychom se do nich plně zamilovali. Nemají-li dosud jméno, je pojmenování prvním projevem zájmu, který může přerůst v lásku. Jména v knize působila opojně: Deneb, Altair, Vega, Aldeberan, Arktur, Betelgeuze... Divil jsem se, jak mohly pro mne být až do této chvíle nerozlišitelnými svítícími body, a radoval jsem se, že některé z nich ještě tento večer uvidím. Pro mě i pro bratra, který byl většinou ochoten sdílet mé vášně, nastal rok objevů hvězd a planet. Nejvíce jsme se těšili na nejjasnější hvězdu oblohy – Siria. Vylézali jsme ještě před svítáním z teplé postele do studené ložnice a sledovali jsme nedočkavě východní obzor. Jaký to byl nezapomenutelný milník života, když na něm konečně zazářila namodralá hvězda!

Od toho roku (který už nedovedu přesně zařadit v čase) jsou hvězdy – a také planety a občas nějaká ta kometa – mými kamarádkami a utěšitelkami. Nikdy je nezapomenu pozdravit pohledem, když jsem za šera či za tmy venku a neskrývá je mrak či mlha. Neváhám vyjít až za okraj města, aby mi neunikl Merkur, který je nad obzorem jen několikrát do roka, či Fomalhaut, který se krátce zjevuje na podzim. Rád si také „na síti“ čítám o skutečných, a ne pouze mediálních hvězdách, o jejich neviditelných průvodcích, minulé i budoucí historii a o poznatcích, které nabídly astronomům.

Jako mnohaletý pozorovatel a obdivovatel nočního nebe si nemohu nepovšimnout podstatné změny, která se odehrála za mého života. Kdysi stačilo vyjít na trochu větší prostranství mezi domy, aby člověk viděl nebesa obsypaná hvězdami, a dokonce i Mléčnou dráhu. Když přecházím takový prostor na předměstí od tramvaje ke svému paneláku, napočítám i za jasné noci nanejvýš pár desítek nejjasnějších – a přitom už dost vybledlých – hvězd. Z tvarů souhvězdí, které kdysi inspirovaly k velkolepým příběhům, lze rozpoznat opravdu jen ten Velký vůz a Orion. Jasná noc už nevábí vzhůru básníka a nechvěje se jako prérie pod údery hvězdné artilerie. Kdyby v ní Hospodin vyzval Abrahama, aby obrátil zrak vzhůru a pokusil se spočítat hvězdy, sotva by mu po sdělení výsledku mohl říci, že takto rozmnoží jeho národ. Anebo trochu civilněji – hvězdy už nejsou jako sedmikrásky nad Brnem. I kunčickou oblohu přesvěcuje severomoravská aglomerace a na Moravě uvidíme cosi z původní krásy nebe snad jen na Vysočině. Obávám se, že tato ztráta nočního nebe trápí kromě astronomů jen málokoho. Není však už to neblahým znamením?

Odpověď neznám, a když mi zbylo ještě trochu místa, dám čtenáři literární hádanku. Kdo napsal tyto verše?

Noc oblekla do pavučin
květ i ratolest,
potichu se říkat učím
krásná jména hvězd.

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Ztracené nebe

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu