Aleksander Kaczorowski

Jak se v Polsku diskutuje o národních zájmech

První polská encyklopedie z 18. století přináší slavný popis koně: „Jaký kůň je, každý vidí.“ Její autor považoval koně za zvíře příliš samozřejmé, než aby je popisoval. Podobně je tomu s národními zájmy. Všichni instinktivně chápeme, že jde o otázky spojené s bezpečností, financemi, energetikou, průmyslem, lidskými zdroji a demografickými vyhlídkami národa.

Nejpodstatnější otázka, o které se dnes v mnoha evropských zemích diskutuje, se týká toho, zda se mají vzdát dalších prvků vlastní suverenity, aby se mohly společně účinněji snažit o bezpečnost a rozvoj uvedených oblastí. Anebo právě naopak – zda mají proces evropské integrace zastavit, než povede k přesunu příslušných pravomocí na nadnárodní úroveň. Prozatím si ho však nedovedeme představit jinak než v podobě centralizované federace, o které mluvil polský ministr zahraničních věcí před několika měsíci v Berlíně. V zásadě se tedy tážeme, zda polský národní zájem – ale také národní zájmy ostatních členských států Evropské unie – spočívá v připojení k tvrdému evropskému jádru, které se formuje před našima očima, anebo v setrvání mimo ně.

Pesimista by řekl, že vznik evropské federace je v každém případě pro Polsko nevýhodný. Naše země totiž bude politicky i hospodářsky marginalizována, redukována do role mizerně placeného subdodavatele stejně tak tehdy, když se stane jejím členem, jako tehdy, ocitne-li se mimo ni. Optimista by upozornil, že takovou roli Polsko hraje už dnes. A že za nejdůležitější podněty hospodářského růstu a rozvoje lidského kapitálu vděčíme právě členství v Evropské unii. Realista by položil – řečnickou – otázku, jaká je alternativa. Ne členství Polska v Unii, ale Evropské unie jako takové. Vždyť je to v zásadě politický projekt, jehož cílem je spojit Německo, největší stát Střední Evropy, s románským, anglosaským a keltským Západem. Kdykoliv Německo přestávalo být částí evropského Západu, ocital se starý kontinent v úzkých, odkud musel hledat záchranu v Novém Římě nebo Novém světě. Kdykoliv Německo nalézalo strategického spojence na Východě, ztrácelo Polsko nezávislost. Nejen koncem 18. století, kdy na 123 let zmizelo z mapy Evropy, ale také roku 1939.

Ony tři uvedené postoje – pesimisty, optimisty a realisty – spojuje typicky středoevropská vlastnost, jakou je fatalismus. Vychází ze zakořeněného přesvědčení, že náš vliv na vlastní osud je omezený a takzvaná mezinárodní konjunktura je pouhou výslednicí zájmů velmocí.

Je to přesvědčení hluboce nesprávné.

Narazil jsem nedávno na text přednášky, kterou pronesl v lednu 1988 někdejší americký státní tajemník Zbigniew Brzeziński. Přednáška se jmenovala Návrat do Střední Evropy. Autor v ní nastolil tezi, která mnoha jeho posluchačům v londýnském Center for Policy Studies tehdy připadala příliš odvážná; prohlásil totiž, že se Polsko, Československo a Maďarsko ocitají před reálnou šancí na finlandizaci.

Za dva roky, v lednu 1990 se v Oxfordu konala francouzsko-německo-britská konference věnovaná otázce, co by měl Západ vzhledem ke změnám ve Východní Evropě dělat. Jak psal Timothy Garton Ash, významní politici, úředníci a diplomaté tehdy zděšeně reagovali na návrh, že by Polsko, Československo a Maďarsko měly přistoupit do NATO.

Po necelých patnácti letech už byly Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko nejen členskými státy NATO, ale také Evropské unie. Dokázaly tedy uskutečnit svůj nejživotnější národní zájem.

Nyní stojíme před podobnou výzvou.

Jak probíhá v Polsku diskuse o národních zájmech? Chtěl bych poděkovat tazatelům za tak vysoké mínění o polské politické sféře, domnívají-li se, že naši politikové vůbec o čemkoliv diskutují. Obvykle si veřejně nadávají do zrádců a šílenců, zlodějů a fanatiků, zkorumpovaných šejdířů a neschopných pitomců a obvinění ze zrady národních zájmů jsou tak častá, že už na nikoho nepůsobí. Možná se tak děje proto, že většina těchto sporů se týká otázek symbolických, které nemají nic společného s národním zájmem, třebaže bývají takto uváděny. Můžeme mít dojem, že čím víc si vlastně politikové uvědomují, že nejsou s to nebo se nedovedou starat o skutečné národní zájmy, tím hlasitěji se hašteří o druhořadých a třetiřadých věcech.

Vezměme si energetickou bezpečnost. Polská energetika je z více než devadesáti procent závislá na slezském uhlí a ruském plynu. Pokud se v této věci cokoliv od roku 1989 změnilo, pak hlavně v náš neprospěch: přese všechna vzletná oznámení a bájení o plynovodu z Norska nebo strategickém partnerství s Ukrajinou se nepodařilo vytvořit alternativu k dodávkám plynu z Ruska a Polsko za něj platí nejvíc v Evropě, mnohem víc než odběratelé v Německu. Záhy významně vzrostou také ceny elektrické energie, neboť polská vláda se zavázala omezit na několik nejbližších let emise oxidu uhelnatého, ale není s to nahradit uhlí jakýmkoliv jiným zdrojem energie. Dobývání břidlicového plynu v masovém měřítku – pokud bude proveditelné a rentabilní, což stále není jisté – bude možné teprve koncem desetiletí. Právě potvrzený plán výstavby první jaderné elektrárny počítá s jejím předáním do provozu ještě později, totiž teprve v roce 2025. Jinými slovy – polský průmysl stojí před hrozbou ztráty konkurenceschopnosti. Polskem obchází strašidlo – strašidlo deindustrializace.

V téže době Kreml důsledně rozvíjí nebo přebírá energetickou infrastrukturu ve Střední Evropě, upevňuje hospodářské vazby s několika vybranými státy západní Evropy a oznamuje, že část obrovských příjmů z obchodu se surovinami užije na největší zbrojní program od doby rozpadu SSSR v hodnotě šesti set miliard dolarů. Ještě větší zneklidnění vyvolává asertivní a selektivní evropská politika Číny.

Dějinám, jejichž konec zvěstoval před dvaceti lety známý americký politolog japonského původu, se nejen dobře daří, ale zcela jasně získávají na tempu. Bohužel Poláci uvěřili Francisi Fukuyamovi. Přesvědčeni, že členství v NATO a Evropské unii je dáno jednou provždy a představuje řešení veškerých problémů, jsme zanedbali seriózní debatu o jakýchkoliv tématech strategického významu. Nahradily je emotivní a ideologické spory o zúčtování s komunistickou minulostí nebo o místě náboženství ve státě. Místo o národních zájmech mluvíme dnes – v nejlepším případě – o tom, zda se nám podaří urvat další desítky miliard eur z unijní pokladny. Je naprosto nepochopitelné, že ani jedna politická strana ve čtyřicetimilionové zemi nepovažuje za nezbytné mít vlastní analytické středisko na způsob amerických think-tanků, které by činitelům dodávalo solidní poznatky o komplikovaných jevech současnosti, anebo aspoň účinnou propagandu, jež by přijatá rozhodnutí zdůvodňovala.

Uvedu jen jeden příklad nebezpečí, jaká z nedostatku strategického zázemí plynou. Nedávno rozhodl premiér Donald Tusk o přistoupení Polska k mezinárodní dohodě o ochraně duševního vlastnictví ACTA. Přijal rozhodnutí podepsat tuto úmluvu přes varování ze strany nevládních organizací, které upozorňovaly, že její články nepředstavují jen ohrožení svobody projevu a soukromí občanů, ale mohou být také v rozporu s národním zájmem, neboť zaručují zájmy mezinárodních koncernů na úkor takových států jako Polsko. Teprve když se ukázalo, že výhrady k dohodě nemají jen mladiství hackeři, milovníci pirátských kopií nebo vyznavači pornografie, ale rovněž voliči vládnoucí strany i vlády několika evropských států včetně Německa, rozhodl se premiér od této smlouvy ustoupit. Poněvadž to nebylo první takové uklouznutí jeho vlády během sotva několika měsíců, preference Občanské platformy poprvé za sedm let klesly o víc než deset procent a téměř se vyrovnaly s podporou největší opoziční strany.

Před dvaceti lety se v Tokiu poslední československý prezident otázal: „A tak si kladu otázku, zda není dnes přímo povinností skutečných intelektuálů, filozofů či básníků, aby se přestali štítit politiky a nebáli se do ní vstupovat i se všemi riziky a pro ně zcela neobvyklými nároky, které takový vstup s sebou nese.“ (Václav Havel, Intelektuál v politice). Nevím, zda je politika přiměřené zaměstnání pro básníky. Určitě je to však příliš vážná věc, než abychom ji nechali politikům. Diskuse o národním zájmu vyžaduje účast všech, kdo mají schopnosti a odvahu, aby se vyjadřovali k tématům, která mají pro jejich zemi životní význam.

Psáno pro konferenci České národní zájmy, 8.–9. 3. 2012, pořádané sdružením Bílá lilie
a pražskou New York University; mírně upraveno.

Aleksander Kaczorowski (1969) je bohemista a novinář.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Aleksander Kaczorowski

Jak se v Polsku diskutuje o národních zájmech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu