Ivan Vlček

Krugman, Obama a rostoucí nerovnost

Památce Jiřího Hochmana, který nás mockrát rozesmál – a nejednou poučil

Pokud si nějaká profese po roce 1989 pomohla k větší vážnosti, jsou to ekonomové. Na ekonomické školy je nával. Charakter výuky se změnil, mnohé teorie se vyučují ve vysoce matematickém rouše, což zvyšuje úctu okolí. Zároveň se vytratilo mnoho ze starého zaměření, otázky distribuce bohatství se staly čímsi skoro neslušným, širší společenský kontext je také stranou zájmu.

Vyučenci často slynou velkým sebevědomím a své soudy a rady jiným (TV „ekonomičtí analytikové“) provázejí vážnou jistotou přírodovědců. Zároveň zastávají ve velké většině silně pravicové politické názory, spojené s naprostým nezájmem o osudy jiných lidí nebo o to, mohou-li se jejich radami řídit. Jejich jednostrannost a vliv, kterému se těší, pochopitelně rozčilují příslušníky jiných profesí a také zastánce jiných názorů. Ne náhodou napsal nedávno Václav Bělohradský, že „podmínkou překonání krize je zbavit ekonomii jejího privilegovaného postavení v politickém systému, vrátit jí status pouhého názoru – a názorů je mnoho“.

Taková jednostrannost však není pravidlem, jak by se snad mohlo zdát u nás. Existují význační ekonomové, kteří postavení ekonomie ve společnosti chápou. A někteří dokonce nejsou ani pravičáci. Možná nejznámějším příkladem je Paul Krugman.

P. Krugman (*1953) je princetonský ekonom, kterého už počátkem 90. let označil The Economist za „patrně nejtvořivějšího ekonoma své generace“, laureát velmi ceněné Clarkovy medaile a od roku 2008 i Nobelovy ceny (za základní příspěvky k teorii mezinárodního obchodu a vytvoření tzv. nové ekonomické geografie). Krugman vládne velmi ostrým perem a kromě mnoha odborných prací napsal řadu knih populárního charakteru a široké veřejnosti je znám jako komentátor listu New York Times. Ve svých sloupcích s nebývalou důsledností a velmi ostře kritizuje americkou pravici a zejména předchozí administrativu Bushe mladšího.

Nejde však, jak by rádi tvrdili početní pravicoví odpůrci, o lepšího propagandistu. V nedávné anketě se ukázalo, že Krugman je vlivným „ekonomem ekonomů“. V květnovém čísle Econ Journal Watch byly uveřejněny výsledky ankety, jíž se zúčastnilo 300 profesorů ekonomie z amerických univerzit, kteří byli dotazováni na svého nejoblíbenějšího ekonoma (či takového, který na ně má největší vliv). Mezi ekonomy zvítězil právě Krugman (338 bodů) před harvardským G. N. Mankiwem (123).

Zpět k politické ekonomii

Jednou z věcí, které Krugman prohlédl brzy, je „hra na fyziku“, již dnes provozuje mnoho známých ekonomů a ke které jsou vedeni studenti. V jedné ze svých prvních knih Krugman vypráví anekdotickou historku o převtělení ekonomů: ti hodní, poslušně plující s mainstreamovým názorem se v příštím životě stanou za odměnu fyziky. Ale z těch zlobivých, neposlušných budou za trest sociologové... Tato historka podle něj znamená nejen, že se ekonomové pokoušejí dodat oboru, který v zásadě pracuje s lidskými bytostmi, matematickou jistotu „tvrdých věd“, ale také že ekonomie je těžší (a méně rozvinutá, dodáváme) než fyzika. Ale není tak těžká jako sociologie. Krugman se zde projevuje jako pokračovatel J. K. Galbraitha. Ten žádal návrat ekonomie k politické dimenzi, tedy k politické ekonomii ve starém smyslu, předtím než byla unesena „neúspěšnými adepty matematiky“.

Spektrum témat Krugmanových populárních článků je neobyčejně široké a autor zřetelně směřuje k syntéze daleko překračující samotnou ekonomii. Což je velmi důležité, když uvážíme, že ekonomika je zasazena do širšího kontextu společenských procesů interpretovaných sociologií, politologií, historií atd.

Krugman je především tvrdým zastáncem pomoci ekonomice státními výdaji, například formou veřejných prací (budování infrastruktury), a to spíše než jen daňovými úlevami nebo monetární politikou. Patří k menšině ekonomů, kteří tvrdí, že současná situace odpovídá keynesiánským receptům a vyžaduje silnější výdajový stimulus a nutnost soustředit se nejprve na snížení nezaměstnanosti. Obavy z inflace jsou podle něj u ekonomiky, která je v depresi, liché. Tolik z pohledu krátkodobého.

Naproti tomu vůbec nepopírá, že USA mají fiskální problém, jenže v dlouhodobém horizontu. A ten je třeba řešit v první řadě reformou zdravotnictví na všeobecně přístupné bázi, která by snížila bující náklady. Ty je třeba připsat především systému mnoha komerčních pojišťoven bez konkurence velké pojišťovny veřejné. (USA, podle WHO na 37. místě v kvalitě zdravotnictví, utrácejí na zdravotnictví nejvíce na světě, přes 17 % HDP, kdežto Francie, která je v hodnocení WHO první, kolem 10 %; podle projekcí Rozpočtového úřadu Kongresu se zdravotnictví po roce 2025 stane neufinancovatelným).

Tyto názory Krugmana pochopitelně činí objektem mnoha útoků, jenže – jeho předpovědi fungují. Jako první z nové generace odchovanců moderní matematické ekonomie se opět začal věnovat studiu finančních krizí, tedy klasickému tématu dřívější ekonomie. Už v roce 1979 – v době, kdy konvenční moudrost tvrdila, že krize už moderním, vyspělým ekonomikám nehrozí – vytvořil klasický model (měnové) krize, tzv. model krize první generace. (Od té doby se problematika vyvíjela a dnes jsme už u modelů čtvrté generace.) V 90. letech se k problematice vrátil poté, co si vybudoval odborné renomé svými pracemi o mezinárodním obchodu a komentoval rostoucí výskyt krizí, mexickou, asijskou, ruskou, přičemž se netajil názorem, že se to může brzy stát i v USA. Když začal psát komentáře do New York Times, stal se postupně možná nejsilnějším hlasem varujícím, že se kvůli opakování starých chyb svět řítí do vleklé krize, jíž se rozsahem vyrovná jenom velká hospodářská krize z 30. let. Čímž myslí především vlnu úsporných opatření a přiškrcování vládních výdajů v USA a hlavně v Evropě; vidí v tom opakování politiky Hooverova ministra financí Mellona.

Velmi skepticky komentoval oživení za Bushovy vlády po roce 2001 a nejpozději od roku 2003 patřil k ostrým kritikům monetární politiky tehdy idolizovaného A. Greenspana. Viděl např. realitní bublinu. V jednom ze svých článků (ze srpna 2005) napsal:

„V těchto dnech se Američané živí tím, že si prodávají navzájem domy, a platí za ně penězi půjčenými od Číňanů. Bohužel to ale nevypadá jako příliš udržitelný způsob života.
Jak pevné je tedy americké hospodářské oživení? Britové mají přísloví, které se tady hodí: Bezpečné jako domy. Naše ekonomika je stejně bezpečná jako domy. Bohužel vzhledem k jejich současným cenám a naší závislosti na zahraničních věřitelích nejsou domy bezpečné vůbec.“

Dva roky poté se ceny domů zřítily o 30 % a začala hypotéční krize.

Podobně už v roce 2007 předvídal vleklý průběh tehdy pomalu začínající krize a opakovaně poukazoval na japonské „ztracené desetiletí“ v deflační pasti.

Zdaleka nepíše jen o ekonomických otázkách, ale mnoho také o politice, dále třeba o energetice, ekologii a jiných tématech. Byl například ostrým odpůrcem irácké války; už na jaře 2004 upozorňoval – jako jeden z prvních v mainstreamovém tisku –, že síly US Army jsou přepjaty a válka nedopadne zdárně, přičemž se jednalo o seriózně založenou odbornou analýzu, která mohla vzejít z pera vojenského publicisty. Zřejmě k malé radosti kolegů se stal nejvlivnějším sloupkařem v USA, aniž by byl profesionálním novinářem.

Pochopitelně existují pokusy ho za tuto širokou a politicky angažovanou produkci kritizovat nebo znevěrohodňovat. Když dostal Nobelovu cenu, český prezident mluvil o tom, že „cena už se nedává za vědu“. Jeden český novinář to tehdy nevydržel a napsal, že tato kritika je nepravdivá: „Vedle svých politických a publicistických ambicí je Krugman stále plodným a excelentním ekonomem. Při pohledu do svodky relevantních vědeckých výstupů na Web of Science vyjede u jeho jména úctyhodných 149, naposledy letos. Ještě větší úctu ale vzbuzuje 771 vědeckých citací jeho slavného textu Increasing Returns and Economic Geography.“ (LN, 15. 10. 2008) Laskavý čtenář se může pokusit odhadnout, má-li na onom serveru nějaký záznam zmíněný kritik.

Krugman vždy dobře psal, ale praxí psaní dvou sloupků týdně po 12 let (vedle ještě mnohem většího počtu blogů) si natolik „vypsal“ ruku, že bývá srovnáván už ne s Galbraithem, ale dokonce s Maynardem Keynesem, který proslul jako nejlépe píšící ekonom. Často píše ironickým stylem, srozumitelně a neformálně: tvrdí totiž, že ekonomika je málo zábavný předmět a je nutné čtenáře úplně neuspat. Pro New York Times píše tzv. Op-edy, nezávislé komentáře, často odporující linii novin. To byl třeba případ války v Iráku, kterou NYT zprvu podporovaly (aby se za to po nějaké době čtenářům omluvily).

Kritici to s ním nemají snadné, jeho úspěšné předpovědi je plní nejistotou. E. Thomas v Newsweeku napsal: „Jste-li, jako já, na straně establišmentu [míněn Obamův], cítíte se při čtení Krugmana nepříjemně. Doufáte, že nemá pravdu... zároveň ale máte takový divný pocit, že vidí něco, co ostatní vidět neumějí nebo nechtějí.“ Také harvardský historik ekonomie Niall Ferguson, známý častým vystupováním v médiích, nedávno narazil. Vedl několik let veřejný spor s Krugmanem o to, že USA nemohou svůj aktuální dluh ufinancovat. Nedávno zdráhavě přiznal, že Krugman měl pravdu a že kritická dluhová mez je mnohem výš, než si myslel (inflace i cena státních dluhopisů USA totiž proti jeho předpokladům klesala, místo aby prudce rostla). Nad tím Krugman patrně jen pokrčil rameny a pomyslel si něco o neznalostech základů makroekonomie. Je to však příznačné. Dnešní hlavní proud ekonomie donedávna Keynesovo učení vytěsňoval a většina mladších ekonomů si nejspíš odnesla z univerzity dojem, že je to něco překonaného. Až krize situaci poněkud změnila.

Míchání polévky

Krugman ve své druhé – řekněme post-ekonomické – etapě překračuje úzký rámec specializace na ekonomii nebo na jeden její podobor a směřuje jinam než hlavní proud. Ne k větší a elegantnější matematizaci oboru, ale k sepětí s ostatními vědami o společnosti. S historií, sociologií, politikou a politologií atd. To je do jisté míry dědictví Keynese, Schumpetera a dalších klasiků. Je zajímavé zaznamenat, co o svém vývoji říká sám v knize Svědomí liberála (česky Vyšehrad, Praha 2010). Zejména ekonomický, ale i politický vývoj USA ve 20. století a průhledy k aktuálním problémům jsou zde shrnuty v mistrovské zkratce.)

„Jedním z možných vysvětlení je, že otěže v rukou drží sociální nerovnost – tedy, abychom použili jiných metafor, že ukazatel příčinné souvislosti míří od ekonomiky k politice. Z tohoto pohledu vypadá příběh posledních třiceti let následovně: Neosobní tržní síly, jako jsou technologické změny a globalizace, způsobily, že rozložení příjmů je v Americe stále nerovnoměrnější a menšinová elita se rychle vzdaluje od zbytku společnosti. Republikánská strana se rozhodla hájit zájmy této vzmáhající se elity – snad proto, že co této elitě schází na početnosti, to vrchovatě vyvažuje schopností i ochotou štědře dotovat různé kampaně. Mezi oběma hlavními politickými stranami se tak rozevírá propast, přičemž republikáni se stávají stranou těch, kdo z rostoucí nerovnosti těží, zatímco demokraté zastupují ty, kteří zůstali pozadu.

Takový je víceméně obraz, jemuž jsem věřil, ještě když jsem tuto knihu začínal psát. Něco na něm doopravdy je. Například bližší pohled na kampaň za zrušení daně z nemovitostí dokazuje, že ji z převážné části financovala hrstka rodin disponujících obrovským pozemkovým vlastnictvím... V tomto případě tedy prohlubující se ekonomická nerovnost pomohla strhnout republikánskou stranu doprava.

Přesto jsem nabýval stále pevnějšího přesvědčení, že příčinná souvislost je často právě opačná – že hlavním důvodem prohlubující se nerovnosti jsou politické změny projevující se rostoucí polarizací... Takový je alternativní obraz posledních třiceti let a z tohoto úhlu pohledu se skutečnost jeví následovně: v průběhu sedmdesátých let se do vedení republikánské strany dostali pravicoví radikálové, odhodlaní zredukovat výdobytky Nového údělu, a rozevřeli politickou propast mezi sebou a demokraty, kteří tak převzali roli skutečných konzervativců – stali se strážci starých dobrých pořádků založených na myšlence rovnosti. Posílení skalní pravice povzbudilo podnikatelský svět k frontálnímu útoku na odborové hnutí, což vedlo k drastickému omezení vyjednávací síly dělníků, k osvobození manažerů od politických i společenských tlaků, které v minulosti brzdily překotný růst jejich platů, a k prudkému snížení zdanění vysokých příjmů, což ve svém úhrnu výrazně prohloubilo již tak sílící nerovnost.“

Vidíme, že Krugman zde popisuje, jak se postupně zbavoval pohledu vzniklého úzce ekonomickým vzděláním se snahou dívat se na společnost očima snad molekulární fyziky (s jejími nezávisle se pohybujícími částicemi). A vidíme, jak obnažuje své současné hlavní téma, ostře rostoucí majetkovou nerovnost a její dopady na americkou společnost a politický systém. Toto téma s ním sdílejí také J. Stiglitz, R. Reich a další, kdo si uvědomují, že ekonomie nakonec míří k lidské společnosti.

V nedávném blogu Růst pro koho (NYT 8. 11. 2011 http://krugman.blogs.nytimes.com/2011/11/08/boom-for-whom/) si, ve stylu staré politické ekonomie, všímá (re)distribuce bohatství. Klade si otázku, proč vytrvale přežívá chvála politiky deregulace, které byly západní společnosti vystaveny od 70. let, jako období vysokého růstu, neodpovídá-li to skutečnosti. Odpověď je prostě v tom, říká, kdo tento růst zažíval. Zatímco v období 26 let 1947–1973, kdy platily regulace zavedené New Dealem a další reformy jako Medicare a Medicaid (1965) ještě přibyly, vzrostl příjem průměrné americké domácnosti skoro na dvojnásobek (o 95 %), zatímco v témže období vzrostl příjem jednoho procenta nejbohatších domácností pouze asi o 38 %. Ve druhé etapě – osmadvacetiletém období deregulací – 1979–2007 je vše naopak. Průměrné domácnosti vzrostl příjem o 32 %, zatímco procentu nejbohatších se příjem skoro ztrojnásobil (+184 %). Ve skutečnosti je příjmová diferenciace ještě mnohem strmější, protože nejprudší nárůst příjmu se týká jen malé části těch ještě bohatších uvnitř onoho 1 %. Problém je zřejmě v tom, že nejsou dostupná věrohodná čísla o tomto rozvrstvení, a odhady jsou záměrně zpochybňovány. (Nic neobvyklého, naše média také raději nevěnují velkou pozornost mediánové mzdě, ta by vrhala na českou společnost chmurnější světlo než mzda průměrná.)

V článku Oligarchie na americký způsob (New York Times 4. 11. 2011, www.nytimes.com/2011/11/04/opinion/oligarchy-american-style.html?_r=1) Krugman říká: podle starší studie rozpočtového úřadu Kongresu (CBO) asi 2/3 příjmů onoho 1 % nejbohatších připadají ve skutečnosti horní jedné desetině, tj. tisícině nejbohatších Američanů, jejichž reálné příjmy vzrostly o víc než 400 % v období 1979–2005.

Kdo je v této jedné tisícině, snad nějací heroičtí podnikatelé vytvářející nová místa? Ne, většinou je to vysoký management firem, lidé z Wall Streetu, právníci a realitní obchodníci. A proč na tom tak záleží? Důvodů je víc, ale „ten hlavní je, že extrémní koncentrace majetku není slučitelná s reálnou demokracií. Náš politický systém je deformován vlivem velkých peněz. Sama podstata americké společnosti je v sázce“. Tolik Krugman (v mírně zkrácené podobě).

Je zřejmé, že pochopil širší problém: klíčové je udržet soudržnost společnosti. Obrazně řečeno – je třeba míchat polévku, aby se nepřipálila. Všechny fantazie zbohatlíků a jejich intelektuálních příručích jsou v tomto ohledu směšné. Na českých dálnicích to vidíme v názorné zkratce. Sociální darwinisté (možná neuvědomělí) v předimenzovaných vozech by nejraději svrhli ostatní ze silnice, a zřejmě si vůbec neuvědomují, že jen pro ně by dálnice nikdy nemohly vzniknout. Naprostá neznalost toho, že moderní ekonomika vznikla ze společnosti masové spotřeby, a ta je také podmínkou její další existence. Což je zase nemyslitelné bez koupěschopné široké veřejnosti, speciálně silné střední třídy. Proto je také Krugmanovým politickým idolem Franklin Roosevelt a za zlatý věk USA považuje 50. a 60. léta. V citované knize dochází k analogii mezi současným stavem a koncem 20. let, kdy se vyhrotila příjmová nerovnost. A lékem byly reformy Nového údělu, které vedly v 50. a 60. letech k příjmové kompresi (nijak velké ovšem, jen relativní) a růstu reálných příjmů širokých vrstev i růstu jejich podílu na celkových příjmech společnosti. A dále ke vzniku sociálního pojištění, pojištění v nezaměstnanosti a v polovině šedesátých let ke vzniku programů zdravotního pojištění Medicare a Medicaid. Proto také Krugman volá po „novém“ Novém údělu.

Jde samozřejmě o myšlenky blízké umírněné sociální demokracii, přičemž v Evropě jsou obecně sociální záchranné sítě mnohem silnější a všeobecné zdravotní pojištění je samozřejmostí. Krugman ovšem není socialista ani radikál, jak se snaží dokazovat protivníci. Ze známých amerických ekonomů to byl Nouriel Roubini, který vyvolal v loňském létě mírné pozdvižení, když připomněl Marxe: „Marx měl pravdu. V jistý okamžik se kapitalismus může sám zničit. Nemůžete neustále přesouvat příjmy z práce do kapitálu, aniž by to vedlo k nadbytečným kapacitám a nedostatku agregátní poptávky.“

Krugman je přitom politicky značně nezávislý, ač nepochybně volí demokraty. Pro jeho kritickou náturu, jdoucí bezohledně za tím, co považuje za pravdu, je typické, jak od soustavné a extrémně silné (ale vždy argumentované) kritiky G. W. Bushe přešel skoro spojitě ke kritice Obamovy hospodářské politiky.

Kritika začala už před nástupem Baracka Obamy do úřadu (The Obama Gap, 9. 1. 2009), když kritizoval plán nastupujícího prezidenta jako nedostatečný; stimulus měl podle něj být asi trojnásobný. Hned vzápětí měl výhrady k nekonkrétnosti inaugurační řeči a postupně kritika dále sílila, i když například zdravotní reformu podpořil i v okleštěné podobě. V Bílém domě jsou tak Krugmanovy sloupky zase očekávány s pramalým nadšením.

Podívejme se ještě na to, v jakém stavu je – právě z hlediska liberálů – letošní prezidentská kampaň.

Truman 2012?

Krugmanova kritika sílila úměrně tomu, jak se zdálo, že Obamovi chybí odvaha prosazovat svou agendu dost energicky. V tomto směru vyjadřoval názory liberálů, které postupně opouštělo nadšení z Obamova zvolení, pokud ho vůbec měli (Krugman ostatně v kampani původně podporoval zkušenějšího a radikálnějšího Johna Edwardse, advokáta, který měl jako centrální téma boj s chudobou.) Obamu viděl jako konvenčního centristu. A vskutku, postupně se ukázalo, že Obama není žádný F. D. Roosevelt. Ale kdo je? Tato deziluze – nejen – liberálů měla řadu důvodů.

V první řadě to byl vstřícný postoj k bankám a zároveň nedostatečná akce proti rostoucí nezaměstnanosti. Vysvětlení je možná docela snadné. Prezident nemá o ekonomii větší znalosti a spoléhá na poradce, jako byl L. Summers a dosud je ministr financí Tim Geithner. To jsou lidé bývalého Clintonova ministra financí a bankéře Roberta Rubina, v podstatě reprezentanti zájmů Wall Streetu. Také proto byly banky zachraňovány přednostně a na účet daňových poplatníků, kdežto polovičatý stimulus vyjadřoval mnohem menší zájem o úroveň nezaměstnanosti. Keynesiánská opatření typu výdajů na veřejné práce navíc vyšla v ekonomickém mainstreamu z módy a k jejich použití a k obhájení menšinové pozice je třeba odvahy. Málo pozornosti se věnovalo ekologické agendě. Prezident také nesplnil některé sliby v zahraniční politice (uzavření Guantánama, Afghánistán), což ale zajímá spíše politicky aktivní občany, sotva běžné voliče.

Především se však snažil o středovou, smířlivou politiku, kooperaci obou stran. Což je velmi špatný nápad proti extrémistům, jaké představují exponenti hnutí Tea Parties, zvolení v mezivolbách 2010 za republikány do Kongresu. Ti praktikují taktiku čím hůře, tím lépe a negují jakékoliv Obamovy návrhy. Tento nedostatek tvrdého vymezení vůči protivníkům vnímali nepochybně téměř všichni, podporovatelé i protivníci. Není jasné, co přesně stojí u Obamy v pozadí, nejspíš špatně pochopený centrismus. To je stará chiméra mnoha lidí, i v Čechách; někteří bývalí členové Občanského hnutí ji možná zastávají dodnes. David Brooks, konzervativně laděný komentátor New York Times, například v tomto smyslu publikoval rady prezidentovi: snižovat řevnivost mezi stranami, zklidnit tón diskuse, snižovat deficit po dohodě a ve spolupráci s republikány. Politolog Tom E. Mann z Brookingsova institutu tyto předpoklady rozebral a vyvrátil. Kdo jsou tzv. nezávislí voliči? Většinou lidé málo se starající o programy, lidé, kteří se orientují podle svých zkušeností. Obama by měl naopak výrazně ukazovat, že právě republikánský Kongres obstruuje kroky ke snížení nezaměstnanosti, daní ze mzdy apod.

Obamova slabost názorně vyvrcholila při rozpočtové tahanici v červenci 2011; tehdy šlo o zvýšení výdajových stropů rozpočtu, opatření, které mnohokrát v minulosti rutinně prošlo. Tentokrát zástupci Grand Old Party obstruovali tak dlouho, až jedna z agentur snížila zemi rating. Nešlo přitom ani tak o akci vedení Republikánské strany, to se spíš cítilo ohroženo nově zvolenými fundamentalisty z Tea Parties. Kdekdo se ptal, proč Obama nespojil koncem roku 2010 tuto otázku se svým souhlasem s prodloužením Bushových daňových úlev. Prezident sám k tomu tehdy řekl, že spoléhá na konstruktivnost protivníků. Poučení v tomto ohledu se mu rozhodně dostalo. Na podzim 2011 nestály Obamovy šance na znovuzvolení za zlámanou grešli.

Jenže situace se v poslední době změnila. Ekonomika začala oživovat, nezaměstnanost klesla během několika měsíců z 9 % na 8,3 % a republikánské primárky poskytují zarážející divadlo; žádný z kandidátů nemá převažující podporu voličů strany. Přitom je jasné, že proti Obamovi má šance jen Romney, ten však pro mnohé není dost pravicově pravověrný. Zároveň prezident přitvrdil: buď se z rozpočtové krize poučil, nebo ho k tomu nutí realita volebního roku. Začal se místo konkurenceschopnosti a jiných v podstatě odtažitých témat zabývat daněmi, nechal připravit dva další stimulační balíky, z nichž ten druhý má výrazněji pomoci se splácením duhů vzniklých u hypoték. V řeči o stavu Unie mluvil o rostoucí nerovnosti (jež se stává frekventovaným tématem) a prezentoval jako příklad na galerii sedící sekretářku miliardáře Buffeta, která platí vyšší daně než její šéf, atd. Zkrátka v posledních měsících se prezident Obama zase stal favoritem.

Ve sloupku v Listech 5/2008, který předpovídal Obamovo vítězství, jsem poukázal na dva problémy: jeho neurčité výroky a zřejmě i představy o ekonomice (právě díky Krugmanovým průběžným komentářům bylo možné se o tom mnohé dozvědět) a problematický vztah k americké židovské komunitě. Nejde ani tak o řadové voliče, ti Obamu volili ve velké většině, ale o vlivnou proizraelskou lobby, reprezentovanou především organizacemi, jako je AIPAC, které podporují pravici v izraelské politice a snaží se zajistit pro Izrael bezvýhradnou podporu USA. Právě nyní v krizi kolem íránského jaderného programu se ukazuje jejich vliv na americkou vnitřní politiku a výsledky voleb (mj. přes bohaté sponzory). Obama se nejeví dost povolný, aspoň ne aktivistům AIPAC, a podle mnohých analytiků (na Googlu lze k tématu najít mnohé; třeba článek Ehuda Eirana What Happens After Israel Attacks Iran) se tak vlastně stává obětí nátlaku ze zahraničí. Jak na to, radí proslulý Karl Rove, hlavní stratég domácí politiky Bushe ml. a jeho mistr špinavých triků. („Každý prezident má svého čubčího syna a já jsem ten Nixonův,“ řekl kdysi Bob Haldeman.)

Rove (How to Beat Obama, Foreign Policy 27. 2. 2012) zřejmě usoudil, že je nebezpečné kampaň opřít jen o stav ekonomiky, a radí přijít proti Obamovi také se zahraničněpolitickými tématy. „Republikánský kandidát,“ píše Rove, suverénně ovládající rozložení amerických voličů, „musí dát jasně najevo, že jaderně vyzbrojený Írán je existenční hrozbou pro Izrael – nejen proto, že to povede k lepší politice, ale také proto, že to sníží prezidentovu podporu v klíčových státech jako Florida, Michigan, Ohio a Pensylvánie.“ Dále pak radí také nařknout Obamu z nedostatečného vlastenectví. To je pro Evropana pasáž těžko stravitelná, faktem ale je, že americký excepcionalismus (výlučnost) je oficiální politologickou kategorií, jistými kruhy v USA branou zcela vážně: „Republikánský kandidát musí přijmout sebejistý, nacionalistický tón s důrazem na americkou výlučnost.“ A Obama má být denuncován, že v tento postoj dost nevěří, a dokonce připouští, že i Amerika dělá chyby. „Nakonec, tento prezident řekl: Věřím v americkou výjimečnost, jen mám podezření, že Britové věří v britskou výjimečnost a Řekové věří v řeckou...“ Co k tomu dodat? Jasné je, že za konflikt kolem Íránu, nebo i jen za zvýšenou cenu ropy, by ve volebním roce zaplatil nejspíš Obama. Nakonec právě tohle může být hlavním motivem celého toho řinčení zbraněmi.

Strategickým cílem republikánů je udělat z Baracka Obamy prezidenta na jedno období, což je v USA symbol neúspěchu a „lůzrovství“ (ošklivý novotvar, používaný ale hojně českou mládeží). Greg Evans v minulých Listech (1/2012) záslužně připomněl, že Jimmy Carter, jenž je právě symbolem takového neúspěchu, byl ve skutečnosti člověk s vizí (například v energetice – Carter měl jako snad jediný prezident ve 20. století technické vzdělání) a že jeho zažitá charakteristika je v mnohém nespravedlivá. K tomu by se dalo ještě leccos dodat. Byl to Carter, kdo začal dělat SSSR vážné problémy s lidskými právy, dávno před Reaganovým tzv. „uzbrojením“. A Z. Brzeziński se před několika lety pochlubil, že právě tato administrativa pomohla vytvořit pro Sověty jejich vlastní Vietnam – v Afghánistánu – a pak je do této pasti vlákala.

Barack Obama – a každý prezident s programem – však druhé období nutně potřebuje. Teprve potom může opravdu dokončit, tj. upevnit reformu zdravotnictví; jinak bude nejspíš zrušena nebo znetvořena. Existují i další oblasti, na které se kvůli ekonomické krizi nedostalo. Zvýšení energetické soběstačnosti USA, rozvoj zelených technologií aj.

Progresivisté (jak si dnes někdy říkají liberálové) prezidentovi nakonec určitě pomohou. Rozhodně realisté mezi nimi, jako je Paul Krugman, kteří od Obamy mnoho neočekávali, ale vědí, že je to pořád mnohem lepší volba než cokoliv, co mohou nabídnout republikáni. Větším problémem mohou být zklamaní nadšenci z roku 2008, pokud například nepřijdou k volbám. Ale skoro nejvíc záleží na stavu ekonomiky koncem léta. Zatím (to je třeba zdůraznit) nevypadá vývoj v USA špatně. Benzín ovšem stojí kolem 4 dolarů za galon, a to je věc pro voliče velmi citlivá. Poválečná statistika dále říká, že úřadující prezident nebyl nikdy znovuzvolen s vyšší nezaměstnaností než 7,2 % – a k tomu je ještě dlouhá cesta. Obama ovšem už prokázal, že je zdatný právě ve vedení kampaní. Rozhodně to není Franklin Roosevelt, ale možná by mohl napodobit Trumana. Ten byl podobně jako on ve Washingtonu outsiderem, ale bojovnou kampaní roku 1948 se dokázal prosadit proti médiím i politické třídě, a to především poukazem na nicnedělající Kongres.

Rozhodně to letos nevypadá na jasné volby jako v roce 2008, naopak, může to být ještě napínavé!

Ivan Vlček (1948) je politický analytik.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Vlček

Krugman, Obama a rostoucí nerovnost

Zpět k politické ekonomii

Míchání polévky

Truman 2012?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu