Miroslav Sígl

Nedokončitelný rozhovor přes oceán

Poznali jsme se už na začátku padesátých let v redakci tehdejšího armádního deníku Obrana lidu. Jiří Hochman se narodil o několik měsíců dříve ve stejném roce 1926, oba jsme vystudovali obchodní akademii. Oběma nám končila v roce 1950 dvouletá základní vojenská služba. Kolega Jiří ještě nějaký čas zůstal v Obraně lidu a později nastoupil do redakce Rudého práva, já jsem se vrátil do své redakce Mladé fronty.

V létech šedesátých byl zahraničním zpravodajem. V roce 1968 nastoupil do redakce nového týdeníku Reportér. Otvíral témata do té doby tabuizovaná, psal o politických procesech z let padesátých, podporoval reformní kroky a rozvoj občanských aktivit. Nezapomenutelná je jeho spolupráce s generálem Václavem Prchlíkem, šéfredaktorem Reportéra Stanislavem Budínem nebo šéfredaktorem Televizních novin Kamilem Winterem, který ještě v srpnu 1968 emigroval do Velké Británie. A také s Karlem Kynclem, jemuž úřady nedaly pokoj, a tak opustil rovněž vlast. I Jiří Hochman pracoval několik let po srpnu 1968 manuálně jako „nespolehlivý živel“, až v roce 1974 s rodinou odešel. V USA zakotvil jako pedagog na univerzitě Ohio State University.

Napsal několik publicistických knih a cestopisů, mj. Zápisky z Berlína (1954), Patria o muerte (1961), Svítání nad Džebely (1963). V exilu vyšly dvě knihy parodující poměry v Československu – Kronika místodržení v Čechách (Kolín nad Rýnem 1973, doma až v roce 1991) a Český happening (Toronto 1978). Později sepsal vzpomínky Alexandra Dubčeka Naděje umírá poslední (1993).

Nejen pro společné vzpomínky jsme s Jiřím obnovili vzájemné vztahy, tentokrát již přes oceán. Sledoval jsem jeho publicistiku v Listech a zajímal se o jeho život. Psal mi, jak je stále velmi aktivní: „Publikuji zde a jsem činný v Demokratické straně na slušné úrovni, jsem členem Democratic National Committee.“

Co tvůj vztah k Americe?

Mám Ameriku rád už od dětství. Na Albertově jsem jako kluk sbíral míčky a ti bohatí tam nosili gramofon a hráli jazz. Hráli Kida Oryho, hráli Emmu Barrettovou (klimpr), poprvé jsem tam slyšel Louise Armstronga. Do té muziky jsem se zamiloval. Za dalších třicet let, když jsem byl v Americe, jsem při první příležitosti sebral ženu, malého Davida a jeli jsme do New Orleans. Najali jsme babysitterku a večer vyrazili do Preservation Hall. To tam hrál Jim Robinson na trombon a Percy Humphrey na českou trumpetu Made in Bohemia 1910 v Hořovicích. O přestávce jsem s ním stál na záchodě, on měl trumpetu pod paží, čůrali jsme a mluvili o českých trumpetách. No a já jsem byl v sedmým nebi. A teď už jsem starej kus nábytku, ale každej druhej rok sednu do džípa a jedu po silnici číslo deset do New Orleans a pak tři dny po sobě sedím v Preservation Hall.

No, já mám taky rád André Rieu a evropskou muziku, i letos pojedu v prosinci za dcerou do Tampy a půjdeme spolu na Rieu's concert a budu tam brečet při těch melodiích, které zpívala moje maminka, a budu tam s dcerou tancovat v uličce Na modrým Dunaji. Ale ta Preservation Hall, tam nechávám srdce. Já jsem tam toho Armstronga viděl a slyšel, jak troubí a zpívá Blueberry Hill, a to zůstává moje. To je Amerika. Je tam každodenně nabito, všichni tam zpíváme, ale je tam už asi osmá generace těch dědečků, kteří se před 120 lety přetrubovali v noci přes Mississippi, bílí napravo a černý nalevo.

Co americké začátky?

Už v 60. letech, kdy jsem byl zpravodajem Rudého práva ve Washingtonu, jsem publikoval ve dvou satiricko-humoristických amerických časopisech. Skamarádil jsem se s mnoha lidmi včetně Howarda Fasta, Arthura Millera, Waltera Lippmanna, Jima Restona, Tada Szulce... A když přijeli do Prahy Rusové, hádej, kdo jim tam psal a nemuseli to upravovat (novináři z New York Times; pozn. M. S.)! Byl jsem v přátelském vztahu se senátorem Mansfieldem a se senátorem Tedem Kennedym... Stýkal jsem se taky s některými poúnorovými emigranty a mluvil jsem s nimi velmi otevřeně. Když přijel do Washingtonu v roce 1966 kardinál Josef Beran, já jsem ho přišel diskrétně přivítat.

Takže se ti v Americe líbilo...

Chtěl jsem se sem vrátit a zůstat tady. Mám rád teplo, mám rád moře, mám z války poškozené průdušky (pytloval jsem v podzemí nehašené práškové vápno) a potřebuju čistý vzduch, obzvlášť když už jsem starej.

Když jsem byl v Ruzyni zavřený, moji američtí přátelé se za mně postavili a našli mi dobrou práci, profesuru na fakultě historie univerzity v Ohiu. Takže po našem vynuceném odjezdu v červnu 1974 jsem nikde netrpěl, za rok jsme si koupili dům a žili jsme spokojeně. Syn David se zde narodil už v roce 1964, a byl tedy automaticky americkým občanem, my ostatní jsme to dostali za šest let.

Do penze jsem odešel v sedmdesáti letech, odjel jsem na Floridu, koupil jsem si tady pohodlný dům dva kilometry od moře a žiju tady pohodlně. Někteří sousedi ani nevědí, že nejsem z „Ohája“.

A vztahy s českým domovem?

Jsem velmi soukromý člověk a je pro mně nepřijatelné, abych měl na internetu nějakou osobní volovinu a přes ni si korespondoval s hromadou lidí, které ani neznám. Ani na to nemám čas. Píšu si v Česku s několika starými přáteli. Alba s rodinnými fotografiemi jsem v roce 1974 nechal u Čestmíra Suchého, pak jsem je u něho zapomněl, a když umřel, někam se to ztratilo. Mám tady pár fotografií z posledních patnácti let, jak mě fotografují děti s vnoučaty. Sám nefotografuju a už ani nemám aparát.

Piju denně jednoho bourbonka před večeří, s jídlem holandský pivo, fajfku jsem přestal kouřit asi před pěti lety. Nemám žádnou dietu, jím všechno, ale rozumně, s výjimkou zmrzliny, kterou se pravidelně přežírám. Vážím pořád kolem 80 kilo a netloustnu ani nehubnu. Před odchodem do penze jsem si udělal dva semestry medicíny, vím tedy, kde mám konečník a kde štítnou žlázu. Rád střílím, mám doma tři pistole a jednu pušku, jezdím střílet jednou za měsíc, vyhrál jsem tady dvě soutěže, a jsem tím pádem také členem pravicové National Rifle Association, ale neplatím příspěvky.

Jsem taky členem zdejšího Akademického klubu, to jsou penzisti – univerzitní profesoři z různých univerzit, scházíme se jednou za měsíc, abychom si pokecali. A členem zdejšího sportovního klubu, kam chodím cvičit do tělocvičny, plavat nebo hrát tenis. Taky chodím na ryby, které si pak uvařím a sežeru. Jezdím s džípem, to byl vždycky můj sen.

A čteš...

Původně jsem četl až 450 stran denně, teď už jenom 200 stran, „abych nebyl blbej“, jak říkával klasik Vašek Lacina.

Rozhovor s Jirkou se uskutečňoval po částech, těch mailů je nepočítaně. Ještě o Vánocích a na Nový rok jsme si vyměnili mnoho PF společných známých doma i v zahraničí; o mnoha z nich jsme si psali. Uhodilo to těsně vedle mne, to mi věřte, když jsem se dozvěděl o jeho náhlém skonu. Abych splnil Jirkovo nevyslovené (možná naznačené?) přání, sepsal jsem stručný nekrolog pro ČTK a média. A do Listů posílám zlomky z nikdy neuzavřeného rozhovoru s novinářem, pedagogem, vzácným člověkem, kolegou, přítelem.

Miroslav Sígl (1926–2012) byl publicista a spisovatel.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Miroslav Sígl

Nedokončitelný rozhovor přes oceán

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu