Michal Bartoš

Krátký pobyt v obci Zapomnění

Obec Zapomnění existuje od mé nepaměti. Byla už, než jsem se narodil. Narodili jsme se tam všichni. Když po dlouhém odloučení přicházím jako poutník do naší rodné vsi, když se k ní blížím, stávám se čím dál více zřetelným. Jsem najednou více svůj. Přicházím totiž do místa, které mi vtisklo podobu. Jsem zde viděn, poznáván, rozpomínán. Rodiče, kamarádi, nepřátelé, listonoš, prodavač, blázen, potulný pes, divně vonící jarní vítr po dešti, červená voda pod vrbou u křížku, puch z vepřína. To vše je jakoby moje. Spíše ale já toho všeho jsem.

„Tady je kruh, tady je dvůr, tady bydlí,“ zpívá Vlasta Redl v Přijdu hned. Domov si nejde naplánovat, předem přichystat, on se nám stane a až po narození, vrženi do světa, zíráme na to, jaký je. „Tohle je stůl, tohle je čaj a tohle papír, mávni tužkou a tvoji mrtví ožijí. Je to tak snadné, až to mrzí, že nejde chtít být tak drzý a stvořit si svět jenom z vět a melodií.“ Měl jsem štěstí, Zapomnění bylo poklidné a malebné. Aspoň teď to tak cítím. „To vpravo je les, to dole je vřes, a tudy sever. Téhle cesty už je konec na dohled.“

Konečně do něj vstupuji. Do Zapomnění. Nepoznávám ho. Fotbalové hřiště je zastavěno, v místě nepatřičně působícími, domy. V kulturním domě, jehož součástí byla kinokavárna, už dávno nevoní káva. Dokonce se tu ani nehraje, protože po tom, co zemřel „pan řídící“, se už nikdy nesešlo pět lidí, což byla povinná účast, aby spustil na promítačce širokoúhlý barevný film v české řeči. Těch pět lidí udržuje nyní při životě hernu, oddělenou nějakými plechy od skladových prostor, naplněných stále přibývajícím nepotřebným zemědělským haraburdím. Svahy nad Zapomněním zežloutly. Na zavřeném obchodě cedule, že plynové bomby se budou odebírat v pátek před třemi roky. Ulice jsou prázdné. Domy barevné.

Z oken domů navíc blikají nadějně životadárná světýlka. To všichni sami u svých počítacích strojů sní svoje sny, baví se s přáteli, jsou tak nádherně vlastně spolu. A při tom mohou být ve skrytu. Mohou si dokonce hrát na jiného. Ale paradoxně se i jako jiní stále zaplétají do dalších a dalších sítí, bohužel jen ve svých hlavách, virtuálně, ne tělesně. Pokud by chtěli být opravdu zcela cizí, museli by s nadměrnou flexibilitou měnit svou totožnost. Stali by se tak avatáry fantaskního světa Raye Bradburyho, kde se jeden z dětských hrdinů neustále mění podle přání rodičů, kteří hledají své pohřešované děti. V závěrečné scéně běží ulicí a všichni jej volají domů a on se doslova, když plní jejich přání, rozteče do břečky bezdomoví před jejich očima. Všem nám dnes říkají, jak velkou devízou je, když se naučíme být právě takovými trvale udržitelnými bezdomovci.

Rainer Maria Rilke napsal o návštěvě Vrchotových Janovic svému bratru: „Leží mi především na srdci, abych se mohl někam vracet domů. Věřte mi, Janovice mají pevné místo v takových myšlenkách na domov. Jsou silně vrostlé do mého citu a do mých vzpomínek velmi silně.“ Myslívá na červeň pláště Sidonie Nádherné, která mu v tom místě přišla vstříc. Na společné procházce do lesa „Miláčova“ vidí Sidonie louku očarovanou tmavým lesem, vynořují se básně, domů jdou kolem příšerně tmavého černého rybníka. Sidonie naslouchala okolí svého domova, stejně jako svým slavným mužským protějškům, vždy skryta spoluvytvořila svět, kde se potkávalo nebe se zemí, park, který Karl Kraus nazval: „Ráj proti peklu Vídně.“ Zde se mísí lásky Sidonie, láska k přírodě, bolest ze smrti otce i obou bratrů, láska přírody. Femme fatale, osudová závislost na všem živém. V parku se odvíjející příběh, který otevírá člověka světu, kosmu, životu. Krajiny domovů jsou plné takových příběhů, stačí naslouchat, čekat, obohacovat se otázkami, které k nám s nimi přicházejí.

Vcházím do školy v Zapomnění. Vida, je tu plno. Žákům se na hrudi houpají kovové cedulky s barevnými grafy. Červený sloupek určuje jejich cituplnost, šedý ekonomickou vzdělanost, modrý vzdělanost jinou, žlutý poslušnost plnit zadané úkoly. Číslo v levém rohu nahoře je IQ. Svítící kolečko dole říká, že školné bylo zaplaceno. Učitel taky sedí u počítače a sumarizuje vše přehledně do různých výkazů, co mu stále více šetří práci. Pro rodiče, pro ředitele, pro inspekci, pro ministerstvo, jeden navíc, kdyby přišel nečekaný host. Všichni pod dohledem bezpečnostních kamer. Všechno je možno dosledovat, dovyhodnotit, evaluovat. Nikoho to ale nezajímá. Žáky, učitele, ani rodiče. Ministr naštěstí občas prohlásí, že něco, co se tvrdí, není pravda, když je přece na první pohled jasné, že ukazatele rostou. Všechny je tak možno uvést na definitivně pravou míru. Všichni flexibilně plní, co je jim zadáno. Je jedno, že nikdo nezná zadavatele. Prostě je to tak.

Když jsem zděšeně přeskočil elektronickou uklízečku, vyběhl jsem, trošinku dezorientovaný, ze školy, z naší obce, ven, za humna Zapomnění. Tam jsem uviděl podivnou učitelku, která se zapomněla se svými žáky za školou. Nespěchali. Učili se společně názvy starých míst i s příběhy, které se v nich udály. Všimli si při tom, že všechny ty příběhy jsou součástí příběhů jiných a tvoří život. Snažili se porozumět tomu, co jim sděluje osvětí. A k rozumu při tom použili i své tělo. Oživili své smysly, s jejichž pomocí se pokoušeli znovu objevovat svět. Třeba to, že „hovězí“ z nedaleko se pasoucí krávy musí být přece levnější než „hovězí“ z Kanady, a to navzdory tomu, že se jim při tomto objevu na hrudi výrazně snížil šedý sloupek. Zaslechl jsem dokonce smích, který svědčil o tom, že žáci své problémy nechali ve škole, aby v krajině domova našli tajemství, na které zcela zapomněli. Kupodivu bylo zjevné, že je baví toto učení, na jehož neviditelném konci je orientace v tom, proč jsou tím, čím jsou. Dokonce to umějí říct ostatním. Jaká krása.

Právě přibíhá předem rozčilený školní inspektor, aby tu krásu proměřil!

Psáno pro: Metodika tvorby vlastní regionální učebnice. Jak pracovat s regionem školy při výuce (D. Zouharová a kol.) a Listy; citáty z dokumentárního filmu Josefa Platze o Sidonii Nádherné (ČT) a knihy Aleny Wagnerové Sidonie Nádherná a konec střední Evropy (Argo, Praha 2010).

Michal Bartoš (1964) je absolvent katedry ekologie Přirodovědecké fakulty UP v Olomouci. Je vedoucím Střediska ekologické výchovy Sluňákov olomouckého magistrátu a organizátorem festivalu Ekologické dny Olomouc.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Michal Bartoš

Krátký pobyt v obci Zapomnění

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu