Jan Keller

Pro koho se dělají reformy

Blíží se konec střední třídy?

Neinformovaný člověk by předpokládal, že reforma zdravotnictví se provádí proto, aby se zlepšil stav zdravotní péče, reforma důchodového systému kvůli tomu, aby senioři měli zajištěno klidné stáří, reforma školství proto, aby se zvýšila vzdělanost národa. Pokud by reformy prováděné pravicovými vládami v České republice měly skutečně takové cíle, musely by vypadat úplně jinak. V navrhované podobě poslouží něčemu zcela jinému.

V průběhu posledních zhruba dvaceti let došlo v naší zemi k tomu, že především velké firmy a horní příjmové kategorie výrazně snižují svůj příspěvek do státní pokladny. Počátkem devadesátých let odevzdávaly firmy na daních 55 procent ze svého zisku, horní příjmové kategorie byly zatíženy daní ve výši 47 procent. Do současné doby klesla daňová zátěž firem na 19 procent, tedy o dvě třetiny. Příjmy fyzických osob jsou zdaněny pro všechny rovnou patnáctiprocentní daní (počítáno ze superhrubé mzdy to činí fakticky 23 %), zdanění nejvyšších příjmů kleslo tedy na polovinu.

Nejnižší příjmové kategorie daně neplatí, nemají z čeho. Hlavním sponzorem se tak stávají střední vrstvy, tedy ti, kdo pobírají mzdu či plat od zhruba průměrného příjmu až řekněme k jeho dvojnásobku či trojnásobku.

Peníze, které odevzdají bez jakýchkoliv úlev do státní pokladny střední vrstvy, jsou z určité části rozkradeny. Výše korupce se odhaduje od nějakých 40 miliard korun až po trojnásobek této sumy, ba i na ještě víc ročně. Korupce v tomto kontextu znamená, že oklikou přes stát (skrze podezřelé státní zakázky a dalšími kanály) jsou peníze středních vrstev přesměrovány k vlivné části těch nejbohatších. Musíte mít určitý kapitál, máte-li mít šanci v oblasti skutečně velké korupce. Jste-li bez peněz, nemůžete financovat ani kampaně účelově založených stran, které jdou do voleb pod neodolatelným heslem boje proti korupci.

Jestliže má část vlivných a bohatých profitovat ze snížení daní, zastropování pojistného a z významných částek, jež každoročně mizí v černé díře korupce, potřebuje tyto peníze nechat pracovat. Výhodnou, neboť přímo státem garantovanou oblastí zhodnocení soukromých zdrojů je privatizace až dosud veřejných systémů či jejich částí. Privatizované pojistné systémy (penzijní, zdravotní, školský aj.) budou inkasovat pojistné především od středních vrstev. To znamená, že velká část toho, čeho se nyní lze zmocnit korupcí, bude napříště odevzdávána vlivným skupinám zcela legálně.

Právě tuto zásadní transformaci peněžních toků provádějí reformy. Reformátorům nejde o naše klidné stáří, o naše zdraví či o kvalitu vzdělání pro naše děti. Reformy umožní legalizovat transfer peněz od středních vrstev směrem nahoru.

Na nižší vrstvy reformy v tomto ohledu příliš nemyslí. Zůstanou prakticky nepojištěny. Zvláště pokud bude průběžný penzijní systém dále postupně rozkládán, pokud ve zdravotnictví vznikne segment podstandardní péče a pokud se vysokoškolské vzdělání stane pro potomky nižších příjmových vrstev prakticky nedostupné. Nejnižší příjmové kategorie nebudou odvádět peníze mocenské elitě skrze pojistné systémy, myslí však na ně daňová reforma. Zaměstnanec s příjmem 10 tisíc korun zaplatí po reformě daní měsíčně na daních o 600 korun více než dosud, tedy ročně odevzdá navíc téměř jednu celou výplatu. Ti, kdo daně neplatí (například důchodci či nezaměstnaní), budou inkasováni prostřednictvím zvýšené daně z přidané hodnoty na základní potraviny, léky, teplo, hygienu, veřejnou dopravu.

Kromě tohoto ideového plánu mají probíhající reformy i své zcela prozaické pozadí. Jde o to, že stát v posledních zhruba pěti letech ročně vybírá pravidelně o zhruba 200 miliard méně, než by bylo zapotřebí na zajištění chodu státu a veřejného sektoru alespoň na dosavadní úrovni. Zhruba tři čtvrtiny této sumy jsou každým rokem připsány ke státnímu dluhu, o zbylou čtvrtinu se oseká veřejný sektor a příjmy zaměstnanců. Až bude stát takto vyhladověn, bude zprivatizován hluboko pod cenou, podobně jako se to přihodilo mnoha podnikům v devadesátých letech.

Od nerovnosti k nesouměřitelnosti

Na první pohled je to zcela absurdní. Planeta, na níž my patříme mezi ty zámožnější, je dnes zhruba dvakrát bohatší, než byla kolem roku 1970. Zároveň na nic nejsou peníze a obrovsky vzrostla zadluženost všech, od států a krajů přes firmy až po domácnosti.

Co zbylo z prosperující společnosti šedesátých a sedmdesátých let? Tehdy byl na vrcholu výkonnosti nejen sociální stát. Zároveň se mluvilo o vzniku společnosti jediné masivní střední vrstvy. A také o obrovských perspektivách společnosti vzdělání. Dnes z toho nezůstalo prakticky nic. Ekonomicky vyspělé země jsou zadluženy v míře, kterou dříve znala jenom Afrika, sociální stát je v hluboké krizi.

Pokud budou pokračovat současné trendy, nebude možno sociální stát udržet. Až dosud ho financovaly tři hlavní kategorie přispěvatelů: firmy, horní příjmové vrstvy a střední vrstvy.

Firmy se přestávají v podmínkách globalizace chovat sociálně zodpovědně. Čím jsou mobilnější, tím snáze se zbavují závazků vůči zemi, ve které momentálně působí. Část firem odchází do daňových rájů, jiné zůstávají, ale požadují nejrůznější úlevy, aby neodešly. Poté repatriují své zisky.

Horní příjmové vrstvy výrazně snižují svůj podíl na financování sociálního státu. Mají k tomu řadu nástrojů: optimalizaci daní, daňové úniky, rovnou daň, zastropování pojistného aj. Zvýšené zisky firem a nejvyšších příjmových vrstev zároveň hledají prostor, kde budou reinvestovány. Z důvodů, jež byly zmíněny, rozvíjejí podnikání s pojištěním – především středních vrstev. Z historického pohledu se jedná o velice paradoxní proces: právě ty instituce, které po zhruba sto let kompenzovaly zaměstnancům jejich podřízenou pozici, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkých peněz.

Vzniká zde velký rozpor: Ti, kdo investují do klasické výroby, potřebují (kvůli konkurenceschopnosti), aby mzdy byly pokud možno nízké. Naopak ti, kdo investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější mimopracovní aspekty lidské existence (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty.

Tím se dostáváme k situaci třetího tradičního přispěvatele do pokladny sociálního státu – středních vrstev. Bude sílit tlak, aby střední vrstvy odevzdávaly maximum z toho, co si vydělají nad příjem nižších vrstev, na soukromé pojištění své mimopracovní existence. To bude mít důsledky jednak pro střední vrstvy, jednak pro sociální stát. Kupní síla středních vrstev se v podstatě srovná s kupní silou vrstev nižších. To, co vydělají navíc, odevzdají na reálné či fiktivní pojištění u soukromých fondů. Středním vrstvám už nezbudou prostředky na financování zbytků asociálního státu. Právě proto, že to, co vydělají navíc oproti vrstvám dolním, investují do svého soukromého pojištění, aby se od nich aspoň nějak odlišily.

To může vést až k tzv. repatrimonializaci společnosti. Velké rodinné majetky se budou stále více zhodnocovat, příjmy ze zaměstnání budou pro většinu stále víc stagnovat. V repatrimonializované společnosti není příliš místa pro sociální stát a je v ní stále méně místa pro střední vrstvy. Jak připomíná francouzský sociolog Louis Chauvel, střední vrstvy jsou vymezitelné pouze na křivce distribuce příjmů ze zaměstnání, nikoliv na křivce distribuce rodinných majetků.

Nejdále pokročily v tomto směru Spojené státy. Nejbohatší procento Američanů vlastnilo před dvaceti pěti lety 33 procent majetku, nyní už vlastní více než čtyřicet procent veškerého majetku, zatímco čtyři pětiny obyvatel USA drží jen sedm procent majetku. Podobně na jedno procento Američanů s nejvyššími příjmy připadají už 24 procenta celkových příjmů, zatímco v polovině sedmdesátých let 20. století to bylo jen devět procent. A konečně jedno procento Američanů vlastní polovinu všech akcií, obligací a podílových fondů, zatímco dolních padesát procent Američanů drží pouhou polovinu jediného procenta uvedených cenných papírů.

Tento způsob distribuce nejen majetku, ale i příjmů nelze už považovat za obyčejnou nerovnost. Jedná se o naprostou nesouměřitelnost, kdy majetková, příjmová a mocenská elita opouští zbytek společnosti. Lze předpokládat, že v důsledku probíhajících reforem bude podobná nesouměřitelnost nastolena také v České republice.

Jak zkasírovat střední vrstvy

Hlavním cílem reforem je omezit ty vrstvy, které si prý žijí nad poměry. Týká se to jak středních vrstev, tak vrstev příjmově nižších. Co znamená konstatování, že lidé se žijí nad poměry? V podstatě se nám tvrdí, že v kapitalismu si kromě těch nejbohatších všichni žili a žijí nezodpovědně na dluh.

Z tohoto tvrzení ovšem plyne, že západní země dosahovaly lepší životní úrovně než Východ díky tomu, že se přechodně a neudržitelně zadlužovaly. Nyní, když Východ padl, začnou žít podle svých skutečných možností. Možná se ukáže, že to bude někde na úrovni dřívějšího Východu.

Totéž platí pro nás. Žili jsme si prý posledních dvacet let vysoko nad poměry. Kam se máme s životní úrovní vrátit, abychom se už přestali zadlužovat? Někam do doby normalizace? Do kterých let přesně?

V našich podmínkách lze předpokládat, že reformy sníží početnost středních vrstev ještě dříve, než se stačily vůbec v nových poměrech ustavit. Existenci těch zbylých naváží na soukromé fondy. Oba tyto cíle umožní, aby nejsilnější finanční skupiny a horní vrstvy mohly mít stále více, a to dokonce i v podmínkách světové hospodářské krize.

Nižší a vyšší patra středních vrstev budou kasírována poněkud odlišně:

– Nejnižším skupinám středních vrstev budou na straně příjmů odejmuty dávky, na které zatím mají nárok, dávky státní sociální podpory. Na straně výdajů budou výrazně postiženy především zvýšením daně z přidané hodnoty a deregulací nájmů. Celé jejich části tak spadnou mezi vrstvy dolní.

– V případě vyšších pater středních vrstev dojde na straně příjmů u řady profesí a semiprofesí ke znehodnocení nároků na lépe odměňovanou práci, jež byly zatím garantovány vysokoškolskými diplomy. Na straně výdajů dojde k již zmíněnému napojení na fondy soukromého pojištění.

– Od zbylých příslušníků středních vrstev bude vyžadováno, aby pracovali v podmínkách, na které byli dosud zvyklí spíše jen sezónní dělníci. Zároveň budou fungovat jako poslední sponzor zbytků sociálního státu, jehož pomoc samy očekávat nemohou, dokud neklesnou ještě níže.

Světová sociologická literatura referuje o špatných vyhlídkách středních vrstev stále častěji. Americká socioložka Barbara Ehrenreichová to naznačila již v roce 1989 v knize Fear of Falling. The Inner Life of the Middle Classe. Konstatuje, že v osmdesátých letech došlo v americké společnosti k seismickému posunu. Extrémní bohatství a chudoba se od sebe stále více vzdalují a střední vrstvy jsou napínány za jakoukoliv bezpečnou mez. Úspěšná část společnosti se stahuje do chráněných lokalit, přestává podporovat financování veřejných institucí, neposílá své děti do veřejných škol, nenavštěvuje veřejné parky, které se mění v nebezpečná místa, nevyužívá veřejných nemocnic, ze kterých se podobně jako v 19. století stávají ústavy pro chudé pacienty, pro roznašeče nakažlivých chorob a pro bezdomovce.

O necelých dvacet let později, v roce 2006 formuluje Louis Chauvel v práci Les classes moyennes a la dérive prognózu generačního propadu potomků středních vrstev. Zatímco senioři zažili plný rozmach budování společnosti masivních středních vrstev, jejich děti a vnuci zažijí pravý opak. Zhruba polovinu z nich čeká v příštích patnácti až dvaceti letech sociální propad. Pokud by neexistovala vydatná pomoc ze strany rodičů, byl by propad mnoha ještě rychlejší a výraznější. Jejich vlastní děti už takovou podporu očekávat nemohou. Společnost založenou na „rodinné žebrotě“ čeká dříve nebo později civilizační slepá ulička.

Italští sociologové Massimo Gaggi a Edoardo Narduzzi v knize Il fino dei classi medii z roku 2006 konstatují, že euroamerické střední vrstvy zažijí šok v důsledku ekonomické globalizace. V rovině ekonomiky bylo úlohou středních vrstev až do nedávné minulosti spotřebovávat přebytky zboží, v rovině politiky neutralizovat radikální dělníky a v rovině organizační dodávat odborníky pro zajištění chodu společnosti. V globalizaci všechny tyto tři důvody jejich existence mizí. I když většina obyvatel Číny a Indie stále žije v velice skromně, v každé z těchto zemí již existuje zhruba sto milionů konzumentů s kupní silou na evropské úrovni. Klasická dělnická třída mizí a je nahrazována „proletariátem služeb“, který je natolik rozptýlen a hodnotově nevyhraněný, že střední vrstvy již nemusí krotit jeho revolučnost. Ročně je jen v Indii vyškoleno 200 tisíc nových inženýrů, kteří pracují ve stejné kvalitě jako inženýři v Evropě či Spojených státech, ale za zlomek jejich platu. Podle obou italských autorů tak brzy zbudou jen jakési „nízkonákladové“ střední vrstvy, které budou za nízké mzdy nakupovat laciné zboží z dovozu. Autoři si bohužel nekladou otázku, kdo pak bude financovat chod zbytků sociálního státu.

Nejnovější prognóza ohledně budoucnosti středních vrstev pochází z pera francouzského ekonoma Nicolase Bouzou. V knize publikované vloni a nazvané Le chagrin des classes moyennes vyslovuje názor, že střední vrstvy už nelze zachránit. Posledních třicet let platí, že čím bohatší zlomek populace, tím rychleji se obohacuje. Zároveň s tím narůstá míra předlužení zbylých domácností, zejména mladších. Příjmy středních vrstev porostou i v příštích dekádách nejpomaleji. Podle zmíněného autora by se především obchod měl připravit na úbytek klientů se středně vysokou kupní silou. Na jedné straně budou prosperovat luxusní butiky pro movité členy horních vrstev, na straně druhé se rozšíří prodejny diskontů. Pro rok 2030 Bouzou očekává, že čtvrtina Francouzů bude pod hranicí bídy. S předstihem proto doporučuje budovat pro ně síť skromných obchodů, ve kterých si koupí věci základní hygieny, laciné ošacení a potraviny, které by neměly být – na tom trvá – po záruční lhůtě.

Jak zabránit návratu feudalismu

Pokusme se o shrnutí. Vše nasvědčuje tomu, že kolaps zoufale předlužené společnosti je neodvratný. V tom případě se ovšem otevírají dva krajní scénáře budoucího vývoje.

Prvním z nich je scénář jakési refeudalizace společnosti. Ta by probíhala zároveň shora i zdola. Shora jí razí cestu příslušníci elity, kteří se obklopují ochrankou a služebnictvem podobně jako ve středověku. Vyživují svoji družinu ve vlastní režii. Kromě tvrdého jádra svých věrných využívají čas od času nájemné služby některé z mafií, které se formují kolem soupeřících politických stran. Směrem zdola se neofeudální struktura formuje kolem gangů mladistvých, dlouhodobě nezaměstnaných drobných delikventů a překupníků drog. Šéfové gangů se obklopují tvrdými hochy ve snaze ovládnout a rozšířit teritorium, do něhož si netroufají vstupovat zbytky špatně placené a mizerně vyzbrojené policie. Uzavírají přechodná spojenectví s ozbrojenými družinami exekutorů, kteří jsou lépe vyzbrojeni než hloučky dezorganizované policie. Nejdelikátnější práci vykonávají ostří hoši vycvičení pro potřeby mírových misí.

Alternativní scénář předpokládá, že různé skupiny středních vrstev budou schopny zabrzdit proces repatrimonializace společnosti. Dosáhnou toho, aby ti nejbohatší neodešli ze společnosti, ale podíleli se na financování jejího chodu v míře obvyklé během třiceti poválečných let. Jedině tak bude možno zastavit proces zadlužování států a opatřit dostatek prostředků na integraci nižších vrstev zpět do společnosti.

Střední vrstvy se nesmějí stát posledním sponzorem sociálního státu a nečinně přihlížet úpadku veřejného sektoru, jehož fungování nemohou samy nikdy finančně utáhnout. Ti, kdo obývají nižší patra společnosti, musejí mít podmínky pro důstojnou obživu. Jinak se promění v nebezpečnou třídu, která bude terorizovat okolí.

Dostatek práce by bylo možno zajistit, pokud nebudeme rezignovat na potravinovou soběstačnost, pokud dáme přednost drobným a středním domácím firmám před firmami nadnárodními, pokud omezíme zvůli velkých peněz, pokud vedle montoven pro cizinu obnovíme výrobu pro místní spotřebu.

Mocenská elita udělá maximum proto, aby nám nic z toho nedovolila. V podmínkách divoké globalizace ekonomiky jistě není naděje na tak radikální obrat příliš vysoká. Bez takového obratu nám však ve stoupajícím moři nejistoty zbude jen jediná jistota: Už naše děti budou žít ve feudalismu.

(Upravený text přednášky, pronesené 15. 3. v pražském Domě odborových svazů; mezititulky redakce.)

Jan Keller (1955) je sociolog.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Keller

Pro koho se dělají reformy

Blíží se konec střední třídy?

Od nerovnosti k nesouměřitelnosti

Jak zkasírovat střední vrstvy

Jak zabránit návratu feudalismu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu